Náročné Quo Vadis 2021

 Od března 2020 tu máme dištanc s korona virem … Už od tý doby nemůžeme moc sportovat. Je alespoň možný si vylýzt nějakej kopec v okolí, což je výborný i se psem. Teba s čubou. Teda s jezevčicí, která je pořád hyperaktivní a pohyb potřebuje.

My stihli v roce 2020 akorát pochod Kudy chodili trempové a díky korona krizi byl na září přesunutej pochod Rakovnická 60, tak jsme si s Julčou dali Rakovnickou 45 … a pak zase zákazy … V zimě jsme se alespoň prošli po Krkonoších a když udeřily v lednu  a únoru nečekaný mrazy a nadměrná sněhová nadílka, tak jsme alespoň trochu běžkovali.

Ale stejně jdou kila nahoru … korona krize je jedním ze způsobů výmluvy, proč to dolů nejde …

Jenže já mám absťák … Quo Vadis normálně organizovaný o pár tejdnů dřív, by mohlo moje tělo trochu rozhejbat, trochu bych moh i „zchudnout“ co se kil týče.

Na start se nechávám dovýzt nováčky z Mělníka, jímž sportování také chybí. 16. 4. 2021 ve 20:42 h s Julčou jako první vyrážíme do kopce směrem k Větruši nad Ústím. Rozhledy z kopce jsou hezký … Julča táhne, netuší, co jí čeká, že tenhle pochod trhne svůj rekord v dýlce chůze i v převýšení.

Cesta po zelený do Vaňova je krásná, pohledy dolů na osvětlený předměstí Ústí nádherný.

Na Vaňovský kopce jsem se fakt netěšil. Když jsem dával svojí nejdelší trasu, 155 km, s Ludkem Šrejberem jsme se plazili nahoru dost pomalu a bolestivě (já měl za sebou už asi 140 km). Teď mě táhne Julča, jakmile na chvíli zastavím, kňučí, chce dál … pomalu jí opouští její předsevzetí, že musí bejt všude první … teď nás dost lidi předbíhaj … např. Radek Dolanskej v kopci … Fajn, už jsem nahoře, na rozcestí, kam se budu vracet od Jelenky (skály, co je dost hluboko pod náma, to ještě netuším). Sundavám batoh a s Julčou klesáme na skálu, kde je kontrola. Klesání ještě jde i když nohy začínaj bolet … I s Jůlinkou se nám ke kontrole podařilo krok sun krok dostat, i slýzt skálu zpátky … a teď cestou zase vzhůru … Au au …

Když jsem se vrátil k batohu na rozcestí, křeč v noze byla děsná. Na chvíli jsem si sednul. Au! A sakra, noha tvrdá, bolestivá …  už se nepostavím … kolemjdoucí mě dává sypací magnesium. Nohu mi něčím stříká, co má strašně pálit. Nepálí vůbec. Já jsem úplně zapomněl, že poslední pochody mám potíže s křečí … no nic, nespěchám, mělničtí nováčci taky teprve zakouší překvapení z pochodu, to rozchodím. Nerozchodil, nohy křečovitě bolí i v neděli.

Další tvrdej ořech je kontrola u skály Milenci. Skála není vůbec vidět, klesací cesta je a) blátivá b) plná klestí a klád z polomů. Ale Jůlinka to dává statečně.

Cesta až do Moravan byla oddychovka, kdy jsem chtěl rozchodit křeč, to se sice nepovedlo, ale alespoň to bolí míň.

Sešup kolem Moravanskýho vodopádu do Dolních Zálezel je příjemnej, výstup do Dubiček s mezizastávkou u Mlynářova kříže už tak ne.

Občerstvení v Dubičkách potěšilo, nacpala se i Julča. Čekal jsem, že tam bude obvyklej Egon s vařičem a kafem, Honza Sedlák turečka neměl. Chtěl jsem tam i počkat na mělničáky, jenže se tam do mě dala zima, tak vyrážíme směr Radejčín.

Noční rozhled z radejčínský rozhledny je zajímavej, ve dne je ale hezčí. Julču jsem nahoru na rozhlednu netahal. Kňučela dole.

Cesta přes Kubačku byla docela dobrá, vzpomínal jsem, jak jsme s vlastivědným spolkem Říp Kubačku obcházeli po reznoucích kolejích, abysme viděli, jak nad D8 kus nejen kolejí, ale celýho vrchu, chybí … jak se tenkrát během lijáku utrhnul svah a sesypal se na dostavovanou dálnici. Že by bylo zajímavý, kdyby duo Malý Čihák, táhli nějakej pochod i tudy. Ale to jsem netušil, co mě čeká …

Od Dubiček po Chotiměř jdeme po reznoucích kolejích celou jednu zastávkovou trasu! Julča má co dělat zvládat rozpětí pražců.

Pak stoupání ke Kletečný. Nohy bolej, občas odpočívám, Julča provokuje, že jdeme dál.  Po zapsání kontroly na kraji obce Kletečná vrch Kletečný obcházíme (naštěstí, nevím, jak bych s Julčou přelízal suťovisko, což o to, ona by lezla, ale já mám v nohou křeč).

Na kontrolu na Paška Poli se těším. Je tu teplej čaj, další občerstvení, láduje se i Julča. Přemejšlím, že počkám na mělničáky, ale vidím, že i Julča začíná „klepat kosu“, tak vyrážíme směr Bílka. Už na kontrole začalo sněžit. Čuba má z toho radost a ve sněhu válí sudy.

Pominu-li bolest nohou, stoupání na Milešovku bylo docela příjemný. I Julča už tolik netáhne. Pokud bych neměl sebou Julču, opíral bych se o hůlky a cesta by asi byla snazší.

Nahoře na Milešovce jsme si potvrdili kontrolu, poslal jsem povinnou SMSku domů, že jsme v pořádku a vyrážíme dolů …

A jéje … Cesta kamenným žlabem z Milešovky (modrá TZ) je úděsná. Pochodníci před náma nám cestu patřičně ušlapali, takže to strašně klouže a v kamenným žlabu není kam šlapat jinam. Boty mám ochozený, nesmeky nemám, hůlky taky ne. Aby to jó nabralo grády, asi to klouže i Julče, takže mi ještě ve chvíli, kdy se snažím udržet rovnováhu, skáče zezadu předníma packama na nohy a mě to klouže ještě víc … pomalu se šinu dolů, chytaje se každýho stromku nebo kamenu. Uf … už jsme na rovnější cestě … už to jde. Z kopce mě dohnali mělničáci a sdělují mi svý zážity, šoky, že pochod je hezkej, ale nečekaně náročnej. Otec pajdá stejně jako já, syn Pepa (16 let) má sedřený nohy a jen nohy šourá.

Cesta do Velemína je odpočinkem, procházka Opárenským údolím taky. Pohodu narušuje „zbytečný stoupání“ k Opárenskýmu hradu. Hospoda Černodolský mlýn pod Opárnem má otevříno, takže občerstvení před „poslední bitvou“ přišlo vhod.

Dojít na rozcestí se žlutou cestou a pak se pomalu soukat nahoru na Lovoš … Máme poslední kontrolu a teď dolů. Zelená TZ do Lovosic bejvá za vlhka o zlomení nohy, teď to jde …

Nad čapím hnízdem nad Lovosicema je cíl … konečně! Ještě se sesoukat dolů po prudký přímý  cestě. V plánu jsme měli dojít cca 1 km na parkoviště Penny. Plán jsme přehodnotili a do auta nastoupili u železniční zastávky Lovosice – město.

V Roudnici vystupujeme na parkovišti u Lídlu. Rekordmanka Julča cestou spala. Když hodlá jít po parkovišti, co krok, to divně brumlá … Domů jsem jí dones. Standardně po otevření vběhne dovnitř a běhá po baráku. Teď ne. Sedí mezi botama a na zavolání maximálně dojde ke schodům. Už je nehodlá vylýzat … 

Já se vykoupal a do večera spal. Julču jsem vypral večer, byla mimořádně hodná. Druhej den už běhala po dvoře. Já ne … já ještě v pondělí mám problém slýzt schody.

Pochod byl fakt hezkej, dobře zajštěnej, jen ta náročnost po delší pochodový absenci, byla fakt velká … 50 km, převýšení 2300 m

trasa: https://mapy.cz/s/latumazude.

101. místo ze 104 úspěšných, 15 lidí nedošlo do cíle. Čas 15:47 ...

Výsledky:

 

45 km na Rakovnické šedesátce

S blížícím se jubilem jsem si začínal pomalu uvědomovat a připouštět, že na náročné dálkové pochody s příliš náročnými převýšeními od tandemu Čihák – Malý mám čím dál míň, že návrat do cíle na posledním místě a následující 4 dny fyzický omezení, pro mě přestává bejt atraktivní …

A tak, i když chůze zajímavou přírodou mě pořád baví, jsem začal hledat něco míň náročnýho, co by přesto uspokojilo moje ego, co by mě bavilo, z čeho bych měl pořád dobrej pocit. Na pochodech se potkávám se spoustou lidí, některý vidím jen na startu a pak už jen jejich fotky vidím na Facebooku, s některejma si i mám šanci popovídat.

Jedním z těch, co toho za sebou mají hodně, je o 6 dní starší Jirka Hofman z Prahy, kterej se pomalu blíží ke zdolání svý tisící stovky. Ptal jsem se ho na nějakej pochod, kde bych se pěkně prošel, kterej by nebyl tak moc zpřevyšovanej, na něco pěknýho. Jirka mi doporučil Rakovnickou šedesátku, že i ta stovka není tak náročná. No jo, jenomže termíny Rakovnické šedesátky většinou kolidujou s oblíbeným pochodem Praha – Prčice.

Jirkovi Hoffmanovi nestačí, že anabázi pochodů s ním absolvuje jeho manželka, on ještě na ty dálky vodí jejich jezevčíka Filipa. Chudák pes, takovou dálku! No jo, ale záběry z cílový rovinky ukazujou, že hofmaního Filipa to baví, že mu ty kilometry nevaděj …  U rodičů jsme měli taky psa Filipa, toho táta kupoval v roce 2004 jako americkýho kokršpaněla, s veterináčkou jsme rasu překvalifikovali na pudlokokra. S naším Filipem jsem si troufnul na kratší cesty, 4 km do turistický hospůdky pod Řípem do Štípárny,  nebo na ten Říp… dál ne … Filípkův čas se ale naplnil a v září 2019 jsem byl u jeho konce. Čas beze psa je těžkej smutnej, tak ovlivněněj hofmaním Filipem jsem si začal shánět nový štěně. Chtěl jsem jezevčíka, fenku, drsnosrstou … dost požadavků, ale ono to vyšlo …

S Julčou jsem začal podnikat kratší i delší vejlety …

Kvůli koronaviru je Rakovnická šedesátka přesunutá na 12. září 2020. Výborně, splním si předsevzetí  a půjdu i rakovnickou … Zatím ten pochod neznám, zkusím R40 (to číslo je špatně, je to 45 km) a uvidím jakej ten pochod je, jaký je tam převýšení, jak kvalitní je organizace.

Den před tím jsem se chtěl večer zúčastnit archeologický přednášky o roudnický historii (právě nám tu stavěj 40 let slibovanej obchvat a vykopali něco zajímavýho, slovanskýho) jenže přednášku tajně přesunuli na příští tejden.

Z Roudnice do Rakovníka v sobotu ráno žádnej rozumnej vlak nejede, nejde to nakombinovat. Tak ve 4 ráno přejíždím autem po D8 na sever Prahy, prvním metrem se suneme na Masarykovo nádraží a courákem jedeme do Rakovníka … vlak plnej důchodců houbařů s prázdnejma košíkama. Některý do toho zapojili i celou rodinu.

V Rakovníku jdeme na náměstí a z toho nás autobusy převážej na hrad Krakovec. Hrozný, sportovci vypadající hůř jak za morový epidemie, každej povinně roušku … v tom nejde dýchat, navíc dle odborníků je ta rouška agarem pro další bakteriální svinstvo … naštěstí to máme jen během převozu.

Na hradě Krakovec a v okolí se připravuje start. Už podle občerstvení vidím kvalitu .. fakt dobrý, 

ovoce, chleba se škvarkama, buchty, pivo, malinovka … „Q“ …

Po zajímavým proslovu jsme z nádvoří hradu v 9 h odstartování. Jdeme zajímavejma cestičkama lesem, často musíme přeskákat potok. Julča mi vrací to, že jsem jí na dovolený v létě učil plavat v Berounce … když chci skočit na kámen, je tam dřív, takže moje noha končí v potoce … opakovaně …

To zvíře, když jí cvičím, dává najevo, že mi na to kašle … tady vidím, jak je mazaná. Vím že má závratě, že nemá ráda mosty a lávky … cestou je ale hodně kmenovejch lávek přes potok. První dvě  lávky Julču nesu na ruce … další jí nabízím, že může zkusit jít po lávce sama … radši proběhne potokem … na poslední lávce sama vyskočí a přikrčená lávku přeleze …. A pak, že není učenlivá …

Ten pes má ambici bejt všude první, takže když nás předbíhá šílenej běžec, pes má tendenci běžet za ním … dá práci jí ukočírovat … a to i z Čertovýho kopce.

Občerstvení u Zvíkovce bylo příjemným překvapením … nejen pivo, ale i rizoto, těstovinovej salát … čubička si dávala chleba se škvarkama a dojedla po mě rizoto … no dojedla, ona mě nenechala to dojíst sám …

Každej jí obdivuje, co chudák ujde. Chudák? Ona táhne mě …

Cesta kolem Berounky až za Týřovice je zajímavá … jen jsem šlápnul na volnej kámen v cestě, rovnováhu neudržel a po 1,5 měsíci si zase rozbil koleno (před tím hned 2x na pochodu Kudy chodili trempové). Koleno vypadá blbě, spoluchodnice nabízejí ošetření, koleno nebolí, je to jen kůže, svoluju teda alespoň ho vydesinfikovat …

Ve Skryjích jsme sice zabloudili, ale zase je tam docela OK občerstvení, slečna chudák nestíhala …

Naproti Kouřimecké rybárně nastává náročnější výstup … zakončený dalším OK občerstvenímv Křiništi – hájovně.

Cesta pak pokračuje lesy a poli až do Pustověd. Julča musí bejt první, snaží se každýho předeběhnout a já musím za ní ….

Černej pejsek, jehož majitelé pod Čepinou odpočívají, kňučí, že chce za náma jít taky. V Pustovětech nás došli.

I pustovětské občerstvení přišlo vhod. Během cesty občas kontroluju trasu v mobilu. Mobilu se klepání nelíbí, tak se několikrát restartuje … v Pustovětech zjišťuju, že je asi zablokovanej, jen „nouzová volání“ … no paráda …

Na kontrole mi říkaj, že do cíle to je už „jen“ 11 kilometrů a kus … no paráda … já spočítal, že kolem 17 – 18. h budu v cíli, už teď je 17 h pryč … a prej nás čeká za Pustovětama krpálek …

Nebylo to tak hrozný a nahoře jsem zjistil, že mobil zase funguje ….  Dál už cesta probíhala tak, že Julča mě táhne, honí, já se nechávám … a pořád předbíhá běžce, co už neběžej, co už jen jdou …

Díky ní jsme se posunuli v pořadí … u Zvíkovce jsme byli 100., na Křiništi 176., v Pustovětách 170., cíl Julča stihla 152.

Cesta po cyklostezce a dál do Rakovníka do cíle už byla bonusová.  Proti nám davy mládeže, asi na nějakou „nekalou“ akci … roušku neměl nikdo …

Cíl … dostali jsme krásnej diplom, čekáme na další vlak. Po horkým, náročným, dni bych uvítal osprchování  nejbolestivější části těla (ne, koleno ne, o 30 cm vejš), není kde …

Zarouškovanej průvodčí mi nedokáže dát správně jízdenku do Prahy … na druhej pokus mi dává lístek o 27 Kč dražší jak by měl … asi mu rouška zatemňuje mozek, už ho nebudu votravovat …

Julča mi spí na batohu … V Praze v Bubnech přeskakujeme na metro a hurá na sever k autu a po D8 domů … je to náročnější, ale jde to …

V neděli nejsem ohebnej, tak jak bych chtěl …

Jirko, díky za doporučení, mám chuť jít znova, snad i delší trasu, hlavně když to nebude časově kolidovat s P-P …