Kudy chodili trempové?
Vyrážím 3. 8. 2019 podruhé na pochod v okolí Sázavy, po místech kudy chodili trempové.
Zajímavá
je už změna vlaku. Z Roudnice jedu moderním rychlíkem, jsem v kupé,
tlumeně zde hraje hudba, můžu si tu dobít mobil, buď prostřednictvím
zásuvky, nebo přes USB zásuvku. Moderní vlak.
Na
hlavním nádraží přestupuju. Čekám na přípoj. Přijíždí vlak s
historickými vagony, něco mezi bývalým pantografem a současným
elefantem. I ty lidi, co nastupujou, jsou trochu jiný … jinak oblečený,
jinačí typ lidí … podsaditější maminy s ruksaky, taťkové v turistickým
oblečení, žádná kravata, žádný kufry na kolečkách, žádný diplomatický
kufříky …
Do osobního retrovlaku přistupujou pořád další a další podobný typy … např. postarší turistku doprovází dva kluci kolem 14 let …
Od
Zbraslavi už na nás začínají mávat turisti jdoucí okolo … zastávka na
znamení za Davlí nemá viditelný označení, matně mi to připomíná Petrov.
Málem vystoupím. Petrov je ale až o stanici dál, z vlaku vystupuje možná
víc jak polovina cestujících.
Už na startu na
nás dejchne ta atmosféra starejch časů. V osadě Zelená rokle se všichni
navzájem zdraví a vítají. Po registraci (spíš jen zaplacení a převzetí
popisu cesty) se nutně občerstvím a vyrážím.
Po
červené turistické cestě se vracím pěšky do Davle. Ti, co na vlak
mávali, jdou teď proti mě. Cesta mi trochu připomíná pěší cestu z Prahy
do Kralup kolem Vltavy. Chatičky, nové i staré, před vraty dáma oblečená
v noční košili a tmavě zelených gumákách. Cesta se krásně vine kolem
Sázavy, dojem starých časů silně narušuje přítomnost aut nejnovějších
značek. Sázava obsypána rybáři, předbíhám tu postarší turistku s
klukama, fotí si směrovky.
Osadníci venku pořádají bleší trh … prodej od lžiček, po ptačí klece.
V
Davli u nádraží je první kontrola … odtud přes koleje na modrou a směr
Záhořanskej důl. Chatičky jsou většinou z poslední doby, občas zděné,
občas na míru vyrobené dřevěné "skládací" chaty. Nad staršíma chatkama
vyčnívají satelity. Čím dál jdeme podle Záhořanskýho potoka, čím jsou
chatky starší, tím víc přemejšlím, jak jsou ty chaty vybavený. Jestli je
až tam dotažená elektrika, jestli mají vodovod, nebo jestli chodí pro
vodu (i v zimě) do potoka. I když jdem čím dál tím hloubš, stále vidím
auta, který sem překonaly brody, betonové pilíře apod … v zimě to musí
bejt bezva.
V
Záhořanským dole je další kontrola, Filip Drazík. Potřebuju napít,
trochu pokecáme, stoupám vzhůru na Oboru a Bohuliby. Před Bohulibama je
odbočka doleva do lesa. Nešťastná, dezorientovaná, turistka mě vidí
uhýbat, snad jí to pomohlo. V lese na křižovatce žluté a červené naučné
cesty mají bejt kontrolní kleště … nejsou … Že bych volal Filipovi, kam
je schoval … teprve když se červená odpojuje, kleště vidím.
Další
kontrola byla už v Jílovém, v restauraci Lípa, zde si dávám pivo, po
kterým mám nadýmání, a vyrážím zpátky, napříč hřbitovem zpátky na žlutou
trasu.
Z další části Jílového
stoupáme na rozhledu Pepř. Cestou se za ohradou pasou krávy. Vychytralý
tele se nepase na spaseným, ale podleze drát a volně se pase na cestě.
Když mě vidí, vrací se zpátky pod drátem do stáda. Za zády pak vidím,
jak zase podlízá drát a jde spásat cestu. Rebelant.
Začíná
poprchávat. Mírně navlhlej stoupám ke kontrolním kleštím na vrhu
rozhedny Pepř. Fouká studenej vítr, já začínám dostávat závrať. Ale
rozhled je odtud nádhernej.
Pak zase dolů do Jílovýho a vystoupat na vyhlídku Boží skála. A pak dolů. Cestou míjím toulající se Ivu Čahojovou a spol.
Genealožka
Helča Voldánová dopoledne otevírala v Jílovém výstavu o tvorbě
rodokmenů, nyní doslavuje na své bývalé trempské chatce. Když jsem jí
zval na pochod, byl jsem naopak pozvanej na zahradní doslavování. Takže
když jdu kolem, chatku najdu a na chvíli se bavíme. Přítomnej byl
dokonce odborník na vojenskou genealogii pan Hnízdil, tak jsem i pro
naší pobočku i dohodnul veřejnou přednášku o vojenské genealogii.
Od
Helčí Voldánový jdu do Borku a pak stoupám kolem bývalé štoly Halíře
(hlídá jí tam tuberickej pokladník) až na Kněží horu. Nějak jsem si
špatně rozložil síly. Na hoře už popadám dech. Triko propocený.
Z
Kněží hory klesám asfaltkou do Kamennýho přívozu. A hele … konečně
vidím trempy! Jednak páreček, dojem kazí, že paní při cestě asfaltkou
dolů se opírá o klasický duralový hůlky, při odchodu z Přívozu pak jde
před mnou další klasickej tremp. Asi už by je měli vyhlásit jako
chráněnej druh. Trempů jsem cestou fakt viděl málo.
V
Kamenným Přívozu se občerstvuju v hospodě s Hofmanovic jezevčíkem
Filipem, ten má za sebou už 38 km a má ospalý oči. Na vodítku si vede
Jirku Hofmana. Jirka se sytí utopencem a turkem, já radši razím, aby mi
neujel vlak.
Cesta
kolem Sázavy začíná hezky. Stoupání ze Žampachu na Dolní studené už tak
příjemný není, ale ten maxiviadukt, co podcházíme, je nádhernej.
Odtud pak do Luka pod Medníkem. Začíná pršet. V tom dešti přehlídnu hospodu s kontrolu, tak se musím, přes celou ves vrátit.
Pršet
přestává až u Bohulib. Tam předbíhám nějakýho kibice, co straší, že
musíme ještě vystoupat, na nějakej Ďáblík. Je pravda, že skutečně
stoupáme. Pomalu začínám Filipovi nadávat, další kopec, já zpocenej jak
ratlík. Ale ten rozhled z Třeštibocký vyhlídky do údolí stál za to.
Kibic
ještě provokuje, že musíme ještě na nějakej ten Ďáblík. Ale houby!
Dojít do Petrova a po asfaltu sestoupat (spíš seběhnout) do cíle, do
osady Zelená rokle.
Diplom, převlíct to
propocený triko, pivo a čekat na vlak. Jede za třičtvrtě hodiny. Pod
příštěškem vyhrávají vysloužilí trempové písničky, např. tesklivou píseň
"Mládí" … baví mě, jak se tu písničku snaží zpívat 4 letej kluk kousek
ode mne …
V Praze ještě přeběhnout mezi
nádražíma, přípoj z Masarykova nádraží měl drobný zpoždění … ve vlaku
usínám a mám co dělat, abych nepřejel.
Pochod byl náročnej, ale krásnej. Fidli díky.
