Vícestovka Jarním Šluknovem 2014

Loni jsem ušel dvě stovky. Krakonošovu a Loučení s turistickým rokem. Během pochodů se vždycky proklínám a když mám "po" … tak adrenalin a radost z úspěchů nezná mezí. Tak jsem si slíbil, že letos půjdu stovky tři. Ale jaký? Slovensko je daleko, Pražská je moc brzo po "Loučení", to si ještě lížu rány. A při Týnišťskejch šlápotách je moc vedro ...

No, takže nabídka jít přes Ještěd, Luž … láká … Tak se přihlašuju, netuše, že to bude docela náročný, hlavně po Německu … Egon slibuje 107 km, nakonec v itineráři je 110 km, stejně si myslíme, že to bylo o cca 7 km víc...

Takže v pátek 18. 4. 2014 dorážím večer do Českýho Dubu, zpomalenej kolega v kanceláři mi nedal šanci si předespat a pozvolna se připravuju na pochod. Asi 15 minut se mi podařilo si klimbnout. Postupně doráží pochodoví štamgasti, čím dál víc poznávám staré známé.

O půlnoci je před hospodou start. Nechci jít příliš rychle, čeká mě náročná cesta. I tak pár lidí předbíhám. Jdeme po zelené, přes Vlčetín, pak po modré až na Pláně pod Ještědem. Ještěd je již z dálky krásně nasvícený, láká … pár lidí mě cestou předbíhá, hlavně když chci nějak ten hezky nasvícenej Ještěd vyfotit. Neúspěšně, pořád ty fotky jsou tmavý, nehezký.

Z Plání se pak škrábu až na Ještěd. Začíná mi být zima, naštěstí jsem si sebou vzal zimní bundu. Až teprve při stoupání přímo na Ještěd se mi daří slušná fotografie nočního Ještědu. Za chvilku jsem už nahoře. Hotel má zavřeno. Venku na parkovišti je první čipová kontrola. Po odčipování se trochu občerstvím, hlavně pitím a pak se jdu podívat přímo k hotelu, toužím totiž po mosazný pamětní minci. Jenže je zavříno. Naštěstí automat je před vstupníma dveřma. Tak jsem si tu minci koupil. No jo, ale je tady na výběr … ahá, tady jsou dva druhy, hotel a lanovka, tak si kupuju i druhou.

No a pak vyrážím dolů z kopce do sedla Výpřež. Odtud pak po zelený vzhůru, přes Černou horu, docela náročnou, neupravenou, cestou až k Machnínu. Cestou je mlha, že není vidět na krok, pomocí hůlek, jako slepec, kontroluju cestu. Není divu, že v tý mlze nevidím dobře zelenou značku a místo na můstek nad tunelem se trefuji z prudkého kopce na koleje a nevím, kam dál. Díky GPSce se vracím cestou necestou na správnou cestu.

V osadě u Machnína na schodech se u jednoho domu najím, začíná svítat, osadu obejdu (i po železničních kolejích) až dojdu pod zříceninu Machnínského hradu Hamrštejn. Tam se musíme vyškrábat, aby jsme si potvrdili kontrolní bod a pak dolů k Lužické Nise. Přes tu se musím dostat pomocí transborderu. To je jako výtah, ale vodorovnej, tzn. v kabince se posouvám přes řeku tím, že se přitahuju pomocí lana na druhou stranu. Docela zábava. Na druhým břehu je už připravena "tajná kontrola", mají tu občerstvení, tak se najím, napiju a vzhůru do kopce Buk republiky a pak ještě vejš, na Velký Vápenný. Cestou to docela fouká. No co, jsem docela teple oblečenej … cestou do vrchu mě několik pochodníků předbíhá … pak je potkávám v protisměru, když už se vraceli od vrcholu. Já si tam potvrzuju kontrolu, kus jdu zpátky a pak na křižovatku cest Trávník a pak po zelený do osady Zdislava.

Ze vsi Zdislava jdeme přes dlouhý pole až do Rynoltic. Jdeme většinou po vlastním značení, ke konci trochu chybí, takže jdu pak blátem přes kravský pastviny. Po kontrole cesty na GPS zjišťuju, že jsem trochu mimo, takže se alespoň trefuju na můstek přes potok a pak do vsi. Na záda mi dejchá Michal Bařinka, kterej někde cestou zabloudil. Tak spolu hledáme další čipovou kontrolu. Má být v hospodě Kulturní dům. Nikde jí ale nevidíme. Nakonec po telefonu s Olafem zjištuju, že je právě v tom kousíčku, kterej jsem díky bloudění obešel. Tak holt zpátky.

Na čipový kontrole dostávám gulášovou polívku, k tomu si kupuju pivo a Michalem vyrážíme dál přes Podlesí po zelený na Popovou skálu. Michala to se mnou přestává bavit a tak mi postupně mizí. Na křižovatce zelený a modrý mi začíná vrtat hlavou, jestli nejdu špatně. Po cestě totiž běží nějací různověcí běžci (od 13 po 60 let) a mizí po okolních skalách vzhůru … nemám tam jít taky? Ale GPSka ukazuje jinam, tak jdu pořád po modrý … na odbočce k vrcholu odbočuju, potkávám v protisměru Michala, ten mi ještě popisuje, kde přesně najdu skalní kontrolu a pak mizí, uvidím ho až v cíli. Mezi skalama pojdu až na Popovu skálu, tam je na vysvětlovací tabuli nalepenej fix, potvrzuju si kontrolu, mezitím kolem probíhá nějaký běžec v mým věku, dozvídám se, že jen tak trénujou … když slejzám dolů, nahoru na skálu se dere poloblečenej mladej pochodník (věk kolem 20 let). S ním se potkávám znovu na křižovatce k Popový skále, kde se nutně občerstvuju.

Po modré dále kolem Sedleckýho špičáku a Kohoutího vrchu dorážím do Cikánskýho koutu. Cestou mě předbíhá ten kluk. Z Cikánskýho koutu potom přecházíme hranice a jdeme do Němec …

Po asfaltce dorážím až na předměstí Žitavy, Eichgrabenu, odtud pak napřed asfaltkou, ke konci po kamení mezi skalama, po zelených kruhových značkách, až k horský chatě Topferbaude. Chata je docela hezká, škoda, že jen pro Helmuty. Já bych se docela napil, nemám u sebe ani zlomek Eura. Na Topferově boudě musím spočítat schody na skalní vyhlídku a pak příšernou cestou dolů. Ta cesta je pomstou Němců za prohraný války! Samý kluzký kamení, rozpadající se žebřík, mám co dělat abych si tu nezlomil nohu! No, to by to dopadlo, zlámaná noha v Německu! Děs … naštěstí po nějaký době dorážím do Teufelsmuhle - zastávky úzkorozchodný železnice. Tady musím detailně prostudovat, kam dál … žádná rozumná žlutá tu není … podle GPSky na třetí pokus trefím správný směr, že mám jít ještě cca 1 km podle trati, tam až je ta žlutá kulatá značka! Po ní opět vzhůru mezi německýma skalama! Vyhlídky sice (pominu-li drobný opar) hezký, ale mě, unavenýmu, rozhledy po Němcích nic moc neříkají … radši jdu pořád dál, následovanej tím mladým klukem. Na skále Ameisenbergu si potvrzujeme kontrolu a kolem dalších skal se plahočíme na vrchol Jonsbergu.

Cestou se s klukem občas dohadujeme o správným směru. Není nad to mít sebou funkční GPSku s nahranou cestou (sice nemám v ní německý mapy, ale náznak, jakým směrem se mám pohybovat i tak dost pomáhá). Na vrcholu Jonsbergu oba usedáme, na obou je vidět únava, tendence na místě usnout. Já už mám kompletně vypitý tekutiny, jsem vyschlej, nemám co pít … no co, jdu dál … kluka nechávaje na kontrolním bodě … cesta vede z kopce, ani není moc náročná. Já už delší dobu mám halucinace, vidím, co není, mám docela potíže halucinační výjevy odlišit od skutečnosti.

Dorážím na parkoviště Stem, tam v halucinacích vidím oranžový K, u něj Petr Malý. Kéž by to byla pravda. Je! Fasuju celou Mattonku, dostávám pivo, do termosky čaj, něco jsem sněd, moje nálada, že bych to měl vzdát, že mě to už nebaví, se vylepšuje … Petr mi říká, že od tý doby, co jsem dal první stovku, jsem stovkař, jiná kategorie, stovkaři se nevzdávají a cestu dokončujou, třeba i pozdě odpoledne. Takže jdu, počítám, že bych měl dojít krátce před polednem … uvidím. Čemu ale nechci věřit, ten kluk, kterej má sil mnohem víc, jak já, končí. Jak se dostane do český civilizace? Netuším … jdu dál …

Mám dojít do Kurot Oybinu. Koukám, že mi dochází baterky v GPSce, zatímco je měním, jde ze shora další pochodoník, ten na končící kontrole vyfasoval celou 1,5 l PETku Gambrinusu, že prej chtěl jen jedno pivo … jdu s ním do toho Kurot Oybinu, pěkná obec … tam mi dává tu PETku, že jí nechce a mizí … já mám žízeň, takže během průchodu obcí je prázdná. Hned je mi "pod vlivem" veselejš a nohy tolik nebolí … lezu za zpěvu na skalní vyhlídku Schaferenstein, kde si potvrzuju kontrolu a těším se domů, do Čech!

Přecházím státní hranici Kammlot a škrábu se na Hvozd, avizovaný jako náročný. Já už se nijak neštvu. V kopci měním větrovku opět za zimní bundu nasazuju znova čelovku a jdu pořád vejš. Jé, já už jsem na tom Hvozdu, nic moc to nebylo! Kde je kontrola? Doráží rodina německejch pochodníků, sakra oni mě dohnali! Ostuda! Němec mi naznačuje, že kontrola je o kus níž … takže razím dolů jí hledat … zatímco bloudím (radši si měním už baterky v čelovce) Němci mě opět dobíhají … předbíhají … Kolem koňskejch pastvin dorážím do Krompachu a pak dolů do Dolní Světlé. Já, pitomec, se držím červený značky, vedoucí přes vrchol! Po ulici by to bylo snazší …

Dorážím do Starý hospody v Dolní Světlý potvrdit si čipovou kontrolu. Místo kontrolora tu je diskotéka opilců. Ještě mi nadávaj, že jim svítím do … můj vztek narůstá, opilci mě štvou, kontrolor před půl hodinou zmizel, navíc mě opět doběhli němčouři … já se na to … no jo, ale když tu skončím, v půl jedenáctý v sobotu večer, jak se dostanu do Valdeka … vždyť bych ještě nastydnul … vztek, nevztek, jdu prostě dál … navíc právě odchází ten kluk, co mi vzal čáru v Kurot Oybinu … ten taky prej kontrolu nestihnul. Komentuje to slovy, že si jde splnit poslední třetinu. Ještě ...

Dorážím opět na česko-německý hranice do Falkensteinu, nevěřím svejm očím, to není halucinace, já musím jít přímo po hranici touhle buší (bláto, kamení, rašelina, kluzký kamení…). Doklopítávám až do Sonnebergu a odtud se škrábu na Luž.

Z Luže opět dolů a po zelený do Neu Sorge. Bohužel furt z kopce … Když už jsem v Neu Sorge, potkávám toho kluka, co mě míjel v Dolní Světlý, že nemůže najít tu kontrolu, že už prošel celou ves. Moje GPSka ukazuje doleva. No jasně, do kopce! Po asfaltce furt nahoru. Cca 2 km nad vsí je teprve ta kontrola a pak furt nahoru … hrozná cesta … po asfaltu vzhůru, dál a dál … cvakání hůlek o asfalt mě uspává … únava a halucinace se vrací … přestávám vnímat realitu, za chůze pravděpodobně i spím … divný, už jsem na konci asfaltky … sedám si na lavičku a na chvíli mi padá hlava. Když se trochu proberu, hledám žlutou značku, tzn. cestu k hranici. V tý tmě je to dost náročný … ale jo, na třetí pokus se mi to povedlo. Nakonec procházím Černou branou, Pod Ptačincem si potvrzuju kontrolu a po červený, náročný, nebezpečný, cestě jdu do Lesný. Už docela únavou magořím … realitu od snu rozeznávám špatně.

Z Lesný přecházím do Jiřetína pod Jedlovou. Na silnici si dávám menšího šlofíka opřenej o obrubník a pak jdu dál podle GPS po cyklostezkách. V Jiřetíně mě opět dohnali Němci. Ti si sedají na schodech na náměstí. V cíli jsem se dozvěděl, že to tam vzdali.

Podle GPSky jdu dál po směru i když se rozednívá, já mám v hlavě vymalováno, za chůze usínám, chce se mi strašně spát, už nevím, co fakt vidím a co se mi jen zdá … opět mě zvuk klapajících hůlek uspává … cestou se i na chvíli natahuju na lavičku … drží se mě jen myšlenka dojít … a ať mě nepředběhnou Němci …

Nakonec se mi po nekonečný cestě daří do Krásný Lípy dorazit. Dokonce i odezněla ospalost. Kontrola v hospodě u Kuruce už dávno není, já jdu po červený k zřícenině hradu Krásný Buk. No, je to spíš studna zapasovaná do kopce … a odtud razím přes kopce a údolí do Vlčí Hory. Tam se musím vyškábat i na tu horu, na Vlčí horu … protože jsem už stihnul vypít tu Mattonku od Petra Malýho, jdu ještě ke studánce Verunka na úpatí hory a tekutiny doplňuju. Pak už se škrábu na vrchol a pak dolů. Z kopce mě předbíhá turistka s batohem, nedává pozor a po mokrým kamení padá na záda … nic se jí nestalo, vstává a peláší dál na nádraží do Panskýho. Já se tam taky dobelhávám …

Z Panskýho pak přes kravský pastviny vede olafí značení nahoru, pecku od drátů jsem dostal jen jednou, horší to bylo s blátem nad pastvinama, ta slať stála za to … o kus dál potvrzuju další kontrolu (poslední stromovou) a razím ještě 5 km do Campu Valdek. Nejhorší byl konec. Neposlechnul jsem GPSku a zmatenej olafím značením jdu lesní blátivou buší do Campu, ješte jsem v tom blátě bloudil.

Nakonec se mi v půl dvanáctý podařilo do Valdeka dorazit. Vítá mě tam usínající Olaf, Michal Bařinka a další kluk (podle startovní listiny Lukáš Růžička). Ti už se balí na vlak. Já se honem převlíkám, Olaf mezitím opět upadá do Morfeových osidel a my mizíme na nádraží.

Brzy přijíždí vlak ten nás veze až do Děčína, píská ho docela protivnej, nenávistnej, průvodčí, útočící na Michalův batoh, já i přes začínající bolest nohou usínám. V Děčíně mě Michal budí, vystupujeme, já nemůžu slízt schodiště do průchodu, až do Lovosic teda měním nástupiště pomocí výtahů pro invalidy (v Lovosicích ho nemají). V Děčíně nastupujeme do maďarskýho expresu a přesunujeme se do Ústí. Tady kluky opouštím, jedou jinam, navíc se jdou projít po městě, že jim vlak jede do Chomutova až za půl hodiny. No mě ještě pozdějc (courák v 15:03, pak hned v 15:13 rychlík, "dobře" rozloženo … my jsme v Ústí už kolem čtvrt na tři).

Po té co jsem se přesunul elefantem do Lovosic, autem domů do Kopist, při zouvání se objevuji, že jsem pod pravou patou měl celou cestu v botě kovovou padesátikorunu (já věděl, že jí někde mám, ale že mi na startu spadla do boty, to by mě nenapadlo, vůbec netlačila … dobrá kuriozitka ). Po vykoupání se, najedení, asi tak v půl pátý večer usínám a probouzím se až v šest ráno bolestí …

Musím jet do Roudnice hodovat. Chodím jak důchodce, švagr a neteř mají ze mě srandu, že chodím jak kosmonaut. Radši se nechávám na hodování vozit.

Pochod byl pěknej, hlavně z dálky osvícenej Ještěd se mi líbil, ale únava tý kráse dost ubírala … tak nevím, jestli bych neměl větší radost, kdybych šel kratší cestu a míň se unavil, víc si krásu okolí vychutnal, ocenil i ty německý skály, cyklostezku od Jiřetína do Krásný lípy … Z 88 statečných startujících nás do cíle dorazilo 74. Já předposlední, 73.

Stejně ale mám radost, že jsem dal už třetí stovku. A až přestanu bolestí pajdat, budu vzpomínat už jen na to dobrý… díky ...

Výsledky jsou: ZDE

A pokud někoho zajímá trasa, ať se podívá ZDE

Do Okoře bez oře, 2014

Protože mám rád okolí Kralup a taky protože se za 14 dní chystám zkusit stovku z Českýho Dubu do Valdeka, využívám volného víkendu 5/4/14 k tomu, že konečně si projdu pochod "Do Okoře bez oře" o kterým vím už asi dva roky a mám chuť jej zkusit.

Ráno dojíždím na vlakové nádraží do Kralup nad Vltavou, hledám start pochodu, po chvíli bloudění jej nacházím schovaný až venku u nádraží. Zde si kupuji za 20 Kč návod a vyrážím … Docela mě zajímalo, jak se chodí ten pochod v rozmezí 14 a 50 km, teď to vidím. 32 km se jde podle Vltavy do Klecan pak převézt do Roztok a pak pěšky po modré do Okoře. Od nádraží po červené je kratší varianta, 14 km.

V plánu mám jít těch 32 km, pak se vrátit. Na tý cestě je hezký, že se jde kolem Vltavy směr Praha, tzn. pozpátku část cesty, co jsem šel už 2x z Prahy do Roudnice. Tak tedy vyrážím … Celkem rychle jsem za kralupským mostem a po nábřeží vyrážím do Chvatěrub. Chvatěruby jsou pro mě zajímavý jednak, že zde mám kus svýho rodokmenu (trochu s neodstraněnýma chybama) a taky že zde někde bydlelo moje bývalé příbuzenstvo.

Od Chvatěrub podle vody se jde kolem pěkné kolonie chatek a zahrádek dál do Dolánek. Tam pamatuji za plotem malý prasátka. Teď tu nejsou. Pokračuju dál proti toku Vltavy. Vstupuji do Větrušické rokle. V podstatě vlevo skála, vpravo Vltava, kdybych se trochu zamotal, spadnul bych do Vltavy. Občas mám jen prostor 50 cm na průchod. Ale proti mně jezdějí kola, to bych si asi netroufnul, jó, nohy jsou nohy …

Docházím do Řeže, přes ní zpátky k řece a podle takové zvláštní skály dojít až do Husince. Docela pěkná, udržovaná, zapomenutá, obec.

Podle vody dojít pod kamenolomem až do Klecan. Tam je přívoz. Převozník je zrovna na druhé straně, informační tabule říká, že se zde dá občerstvit. Dneska tak maximálně ze svých zásob. Po cca 15 minutách převozník přijíždí zpátky na náš břeh. Z lodi vyskakuje pes Brok (na něm se podepsalo několik různých ras) a hlasitým štěkáním všem ukazuje, kdo že je tady pánem. Je ale vidět, že cyklisti přijíždějící od Prahy jej dobře znají. Převozník se zatím věnuje jedné postarší turistce, žádá cyklisty, aby mu pomohli do lodě donýst několik pytlů s neznámým obsahem a asi tak po 15 minutách hlásí převoz přes řeku. Nastupujeme, Brok nadále ukazuje, kdo tu vládne, cyklisti nakládají kola a my přeplouváme. (Přepravné 15 Kč).

Za řekou pak po žluté do centra Roztok a pak už po modré až na Okoř!

Nejprve se jde Tichým údolím. No co, je to fakt hezká lesní asfaltka, klid a ticho ale dost nepříjemně narušuje hluk letadel svištících nad námi. Místní jsou na to asi zvyklí, já ne. Po modré dorážím až do Únětic. Konečně! Konečně jsem objevil občerstvení. Dávám si nudlovou polívku a pivo, rohlíky prej ještě nedovezli. No co … turisti, co jsem v údolí předběhnul jdou ale dál … no jo, o kus dál je větší, narvanější, hospoda, ale já už jsem spokojenej.

Po modré dál pokračuju do Černýho Vola a Statenic. Cestou mě předjíždí a já zas je několikrát předcházím, tatík se synáčkem na kole. U Černýho Vola tatík už synáčka v jízdě krotí.

Přes silnici s provozem pražskejch bouráků (jako by jim nestačily obyčejný auta, oni musí mít všichni západní značky, proč?), přejít opět do zahrádkářské kolonie a dojít až na západní okraj Velkých Přílep. Odtud pak po klidnější asfaltce dojít až na Okoř.

I když jsem měl cestou pocit, že tuhle akci lidi docela ignorujou, pod Okořem ho měním, je tu narváno. Holt pro kralupáky to je něco asi jako pro nás novoroční výstup na Říp. Pod Okořem jsou stánky, kolotoče, dětské atrakce. Dostávám diplom, odznak a dávám si konečně klobásu s pivem, na kterou jsem se těšil už od Chvatěrub. Cestou ke zřícenině jsem šel i kolem kiosku s langošema, takže se vracím i tam, holt chutě vítězí, na langoše je dost fronta, chudák chlap nestíhá je péct …

Jelikož je 13 hodin, já tomuhle pochodu vyčlenil celej den, vyrážím zpět pěšky po červený, třeba si pak zkrátím cestu vlakem ze Zákolan. V protisměru stále proudí kralupáci. Někteří v rukou svírají PETky s pivem, je na nich vidět, že cestou s pitím nezaháleli.

Přede mnou jde kluk v černým policejním triku a vede bez vodítek tři psy, bílí, stejně velký, obdivuju zvláštní synchronizaci ,jak jdou v zákrytu vedle sebe, jak lipicáni v cirkuse … fakt hezký …

Na křižovatce u Kovar u viaduktu se dávám doleva a pak za viaduktem stoupám vzhůru, až na Budeč. Rotunda je nyní ve skutečnosti kostel obklopený hřbitovem, v dětství tu prý pobýval a učil se tu kníže Václav. No je to docela na kopci a k tomu docela na samotě … nevím, jestli by mě to tu bavilo. Ale místo to je hezký.

Od Budče se jde z kopce až do Zákolan. V centru Zákolan nás vítá nadživotní, bezejmenná, socha. Kdo jen trochu zná českou historii, ví, že kouká na sochu místního rodáka, presidenta Antonína Zápotockýho. Nevím, myslím, že to jméno, nebo co to bylo původně dole na piedestalu, mohli tu zachovat … V Zákolanech na křižovatce je hospoda, docela narváno, dávám si pivo a vyrážím po červené do Kralup. Se mnou jde podstatná část hospody. Jenže většina (prakticky všichni) se tlačí do právě přijíždějící lokálky od Kladna. Lenoši!!! Jde tam i tatík se dvěma klukama, co seděli na protější lavičce v tý hospodě … já pokračuju dál … to dojdu … alespoň tu cestu poznám …

U Otvovic (pořád se to jmenuje Otvovice, stále to není Zaňákov, nebo Bílov, po nejslavnější místní rodačce, několikanásobný slavici Lucii). Za sebou vidím tatíka se starším synem … (no asi se jim do narvanýho vlaku nechtělo), ti mě o kus dál dokonce předbíhají a definitivně mi mizí u Minic.

Mě už docela slušně bolí nohy … přes Minice, kolem potoka docházím do centra Kralup, za pár minut odjíždí courák do Roudnice, známá průvodčí, která mě zná v kravatě, má srandu z mý uštvaný vizáže. Ve vlaku usínám, probírám se kousek před Roudnicí, pajdajíce dojdu k rodičům, najíst a autem domů, do Kopist.

Docela pěkná procházka, druhý den, už mě nohy nebolely a nebýt dvou puchýřů, ani bych nepoznal, že jsem někde byl … asi si to příště střihnu znova, jen už cestou budu sbírat kešky … teď jsem nenašel ani jednu.