Úspěšně blátem z Prahy do Prčic

Když jsem se před cca 8 lety začal toulat Českým Středohořím a Kokořínskem, postupně ve mně uzrávala myšlenka, jednou zkusit dojít i do Prčic. Podpořený to bylo jednak tím, že jsem s předchozí finančně - makléřskou společností, co jsem zastupoval, strávil zajímavý víkend od jednoho z nejvýznamějších smluvních partnerů ve vedlejším Selci (1 km do Prčic jsem se došel podívat) a jednak mě už delší dobu fascinoval film "Kam pánové, kam jdete?". Když to ušel Heřmánek, tak já přece musím taky …

Myšlenka začínala mít konkrétní podobu, když jsem o tom na začátku roku 2010 hledal informace na internetu. Objevil jsem, že se to chodí v půli května a že je na výběr ze spousty tras. Jako čerstvého absolventa 48 km po Šumavě, mě zaujala 52 km trasa z Čerčan. Blbý, na 72 km z Prahy si netroufám, to je moc.

15. května 2010 dojíždím vlakem v cca 8:30 do Čerčan a vyrážím … cesty jsou značemy červenými cedulemi P-P s červenou šipkou na bílém podkladu … zajímavé je, že spousta cest je po méně frekventovaných asfaltkách, takže po čase bolí chodidla a člověk cítí každý kámen. Nicméně, když se člověk dlouho nikde nezdržuje, jde to. Co mě nejvíc fascinuje, se mnou jde i spousta "pochodníků", který nejsou unaveni až tak fyzicky, jako společensky, jejich únava i cestou, s přibývajícími stánky s občerstvením přibývá, stejně do cíle dojdou … Do cíle dorážím kolem 19:30. Jo, takhle vypadá cíl… v Prčicích je staročeská pouť se spousty stánků. Škoda, že únava nedovolí si jí užít. Dostávám čirou plastovou botu, autobus mě přesune do Heřmaniček, odtud pak vlakem do Prahy a domů. Ve vlaku mluvím jednak s lidmi co šli 44 km z Benešova, ale i s úspěšnými absolventy trasy Karla Kuleho z Prahy. Říkám, že se bojím únavy po 50. km … odpovědí je, že únava, která přijde po 20. km, že víceméně vydrží už pořád, jde jen o to, dokončit …

Celý rok ve mě zraje myšlenka, zkusit tu trasu 72 km. A taky jo, 21. května 2011, po přespání v kanceláři Tomáše Laštovky, dorážím v cca 5:30 na konečnou metra Háje, vystojím frontu do "S" a vyrážím … cestou místy bláto, mezi Týncem nad Sázavou a Neveklovem parno, to se drží i dál. Cestou vidím, jak lidi odpadají (většina je mladší jak já), to se mi nesmí stát … u Prosecnický Lhoty, mezi rybníky vidím, že se jeden z pochodníků už trápí, nohy viditelně mu už nefungujou … Přes kopec do Kosový Hory … kontrola je tam prý do 17:30. No jo, jenomže je už 18:00 hod. Na metru v Hájích bylo psáno, že pochod v Prčicích končí ve 20:00 hod. Podle pokynů to tam mám ještě 14 km … to za dvě hodiny s už taky kamennejma nohama nedám! Kontrolu už ani nehledám, dám si pivo, jdu na zastávku ČD a odjíždím posledním vlakem to Sedlčan, odtud pojedu nějakým spojem do Prahy. Stejnou myšlenku měl i ten pochodník, co se trápil u rybníků pod Luhy. Chachá, Sedlčany je konec světa, odtud nic nejede, tam vše končí. Naštěstí průvodčí je z Olbramovic, tak nás do Olbramovic vezme autem, odtud skutečně pak rychlík do Prahy jede… ve vlaku uzrává myšlenka za rok to z Prahy opravdu dát… to, že nemám modrou botičku, mě docela mrzí.

Rok na to ale zvítězila myšlenka jiná, pro mě mnohem sympatičtější … Švagr měl nápad, jít Prčice s tehdy 5 a 6,5 - letými neteřemi. Tak jdu s nimi 19. května 2012 dětskou trasu, 23 km z Votic. Holky jsou cestou znavený, ale jdou, jejich protesty, že už nemůžou, jím pomáhám zahánět. Ale došly to, je to dobrý, další generace bude taky chodit pochody. Na náměstí fasujeme zelené botičky a vyrážíme domů (autem). Holky většinu cesty prospí, druhý den jsou, na rozdíl ode mě, kterýho bolej nohy, fit. Další celý rok provokuju, kdy zas půjdou Prčice. Postupné "až za rok" se s blížícím se květnem 2013 mění na "ne!"

Takže mám šanci 18. května 2013 opravit neúspěch z roku 2011. Jsem posílen myšlenkou, že jsem v září 2012 dal s Martinem Kalábem Beskydskou sedmičku (83 km, převýšení 5 km), před dvěma týdny jsem bez větších potíží ušel Sokolskou padesátku z Bíliny přes Bořeň, Hradišťany, Milešovku, do Kostomlat pod Milešovkou.

Asi tři dny před pochodem mi volá Martin Kaláb, že chce jít taky, tak se telefonicky domlouváme na společném postupu.

V sobotu vstávám ve 3 hod ráno, ve 4 hod odjíždím autem do Střížkova (Prosek) a prvním metrem se přesouvám na Háje. V Holešovicích dostávám zprávu, že Martin už vyráží. Fronta na Hájích není zatím moc dlouhá, takže zaregistrovanej jsem hned a můžu vyrazit …

A sakra, ono prší! Tak ještě vybalit oblek do deště a vyrazit. GPSka, do který jsem asi dva týdny před tím nacpal plán trasy, ne a ne pochopit, že jsem v Praze. No jo, no v tom zataženu se ani nedivím. Chytla se až na začátku Miličovskýho lesa. A leje a leje … za lesem je první tajná kontrola, nalepujou mi nálepku "P" a jdu do Újezda. V Újezdě chybí značení, takže kousek jdu blbě, musím se vrátit. Cesta vede skrz Újezd, pod dálnicí, Průhonicema do parku. Divím se, jak někdo může jít v tom dešti takhle málo oblečenej. Já mám na sobě moirové triko, moirovou mikinu a na tom pláštěnku. Stejně mi je zima, nadávám si, že jsem ve čtvrtek z výbavy vyřadil flanelovou košili, jako nepotřebnou. Oblékám si ještě alespoň větrovku … už mi tak chladno není, větrovka něco málo ještě zadržela …

Cesta dál vede průhonickými parky. Krásná příroda, krásný pohledy na rybníky, škoda, že díky časovýmu presu si to nemůžu vychutnat. Ani se mi v tom dešti nechce vyndavat foťák.

Za parky pak cesta vede přes Osnici, Radějovice, Horní Jirčany, Sulice do Kostelce u křížku. Díky dešti capeme hodně v blátě, boty, nohavice, nohy, špinavý ...hlavně neuklouznout … začínám závidět domorodcům klídek, vyčítat si, co jsem si to zase vymyslel.

Mezi Kostelcem a Týncem nad Sázavou vede cesta sympatickým lesem, škoda, že většinou jílovitým, rozšlapaným, bahnem …

Před Týncem se mi konečně daří dovolat se Martinovi. Sedí na nádraží v Týnci, pochod vzdává, že je durch mokrej. No, musím uznat, že mokro v botech na pochod nepatří. Já mám alespoň tu výhodu, že jsem před týdnem v okolí Roudnice hledal s GPSkou kešku, šel jsem mokrou, dost vysokou, trávou a boty jsem fest promočil, takže jsem je hned naimpregnoval. Stejně teď ale cítím, že jsem je taky promočil. Na nádraží si alespoň měním ponožky, mokré kalhoty, které mě trochu dřou mezi nohama, měním za kraťasy, sundávám i větrovku, mokrá, propocená, mikina musí uschnout na mě.

Dorážím ke kontrole v Týnci, dávám si pečenou klobásu a pivo, pamatuju si, že jsem se předloni tady zdržel cca 1 hodinu ve frontách, teď to zdržení je jen cca 20 minut. Před 11. hodinou vyrážím dál do 15 km vzdáleného Neveklova.

Před Chářovicemi mě nadšeně předbíhá velký, zrzavý, dlouhosrstý pes (ač toto plemeno znám, nedám jej dohromady). Pes nadšeně běží. Já konečně sundávám z batohu hůlky a odpichuju se do vrchu s nimi. Nohy totiž začínají bolet. Chářovice jsou do kopce. Po panelce vzhůru do pole a pořád po zelené. Na půli cesty mezi Chářoviceni a Chrášťany se z pole ozývá žalostné vytí. Jo ahá, tak tenhle pes šel pochod sám, dobrovolně bez páníčka, teď si to uvědomil, ale díky smradu z bláta neví jak zpátky … Když z polňačky přecházím na asfaltku, předbíhá mě se skupinkou Marta Ernstová. Čeká nás cca 2 km po asfaltce. Nohy bolí, o rychlosti 6,5 km/h si můžu jen nechat zdát.

V Černíkovicích u jednoho statku je docela příjemný občerstvení (foto). Dávám si pivo a bramborák. Zelená pokračuje dál, až k Neštědickém rozcestí. Cestou se divím, že pochod jdou i dva psi. Jeden je velký, na tom je vidět nadšení. Toto menšího je mi ale docela líto. Ocas má ale mírně nahoru, tak to nese hrdinsky.

Z Neštědického rozcestí jdeme po červené. Ta samozřejmě uhýbá po cca 1 km doleva, do pole, podle organizátorů do mírného kopce. Mě s bolícíma nohama tak mírný nepřipadá. Prostě do Neveklova se chodí zachůzkou přes Budákův kopec. Nechápu …

V Neveklově na náměstí hledám ve 14 hod. kontrolu. Je jinde, jak byla před dvěma roky, dál, schovaná v průjezdu. Po orazítkování se vracím občerstvit do jedné místní hospody. Cestou vidím jak z Neveklova odchází pár, asi příbuzných kluků, tomu jednomu s rovnátky může být tak kolem 13 let. Poprvé mě předběhli u občerstvení v Černíkovicích. To je ostuda, já takhle pajdám a on jen tak jde …

Z Neveklova se držím červené značky až do Strážovic. Většinou se jedná o příjemné polní a lesní cesty (pominu-li bláto). Za Strážovicemi se jde kolem vepřína (ani moc nesmrdí), doprava do lesa, kde se napojíme na docela zajímavou žlutou naučnou stezku. Její krásy bych víc ocenil, nebolet mě tak nohy. Cestou slyším podobných názorů víc.

Žlutá naučná nás vede Suchdolem, zde je opět občerstvení, kolem rybníků a nad Luhy lesem. Zde se z ní oddělíme a klesáme lesem, pak po asfaltce do Kosový Hory k nádraží. Vlak odjede za chvíli. Ne, nepojedu … kontrola sice končí v 17:30, je už 17:28, ale se mnou jde tolik lidí, že je absolutní nesmysl, aby fakt končila v 17:30.

Kontrolu nacházím v té hospodě, kde jsem se před dvěma lety rozhodnul, že končím i když mi to tenkrát rozmlouvali. Je cca 17:45 a paní stále razítkuje, žádnejch 17:30 a konec! A hele, oni tu jsou všichni, co mě předběhli, Matra Ernstová se skupinou, kluk v kostkatý košili se skupinou, i ten Ferda s kostkatým šátkem, co mi vzal čáru v kopcovitým poli pod Suchdolem. I ty dva kluci barevných kraťasech. Na všechny jsem se cestou zaměřoval, snažil jsem se je dohánět a tím držel tempo. A všichni vypadají unavený… hezký, mám šanci je předběhnout. Občerstvil jsem se tentokrát malinovkou (á 30 Kč, stejně jako pivo…no?), opouští mě myšlenka návratu na zastávku ČD, nevážil bych si pak sebe, a razím dál.

Těsně za Kosovou Horou mě předbíhá skupinka, co s ní šla Marta Ernstová (kde je, s nima není, že by skončila?), v půli kopce mě bere čáru ten "Ferda Mravenec" s bíločerným kostkatým šátkem, sakra, ten to toho kopce metelí, u Dohnalový Lhoty mě předbíhá skupina toho kluka v kostkatý košili (dámy o holích, on stále bez, není vidět jediná známka kulhání).

Napojujeme se na rozbitou asfaltku, vedoucí z Laviček do Mezna (t. j. 52 km cesta z Čerčan) a "vzhůru dolů" do Mezna, jen si nezlomit nohu! V Mezně je opět tajná kontrola. Stejně nechápu, proč tomu říkají tajná kontrola, když na týhle trase jsou vždy a) za Milíčovským lesem a b) v Mezně … to není tajná, to je očekávaná. Děda pod divným plátěnným stanovým přístřeškem (asi to bude něco pro rybáře) nám říká, že do cíle máme ještě 9 km a 2 hodiny (je skoro přesně 19. hodin). Vedle něj sedí kluk, ten s uspokojením slyší, že ještě 2 hodiny, "ale to už se pak v těch devět nedostaneme na vlak do Heřmaniček, co?" "No to už ne", kontruje děda-tajnej kontrolor. Já bych je zabil! Jak se asi dostanu pak domů. A z batohu rozmočenej vytištěnej mimořádnej jízdní řád vlaků v Heřmaničkách se mi hledat nechce! Z prvního pochodu si pamatuju, že to od Mezna většinou bylo z kopce, tak snad bych to do 20:30 moh dát, ne?

Zabírám z kopce, co to dá. Předbíhám potácející se pochodníky, u Jesenice jsem předběhnul i kluka v kostkovaný košili, paráda … a sakra, zas to bylo blbě značený, já lezu do kopečka do nějakýho statku, tak zpátky, radši před elektrickej ohradník. Dobrý, pod napětím není. No, kostkovanej kluk je zas minutu přede mnou, ták znova zabrat, nohy ale bolej jak kráva, to jen tak nejde … á máme tady tradiční blátíčko na cestách, musím to oběhnout buší, no paráda, obíháme dvakrát, to mi fakt ten vlak ujede. Jde se i mezi prasečím hnojem. Jestli jsem cestou u Strážovic necejtil vepřín, tak tenhle smrad z prasečího hnoje je síla! Musíme jít i oranicí, tam předbíhám skupinku s oběma psy, ten malej furt šlape, chudák! Na kraji Prčic ještě trochu zabloudím, zas tu není značeno, která cesta je ta pravá a na náměstí dorážím kolem 20:30 hod.

Cílová kontrola není na vrchu náměstí, tak jak byla předchozí dva běhy, kde je? Prej u radnice, tam dorážím s kostkovaným klukem, fasuju oranžovou botičku a knoflík za trasu z Prahy, jdu se podívat na ty vlaky, jo, v 21:37 má jet z Heřmaniček rychlík do Prahy, je cca 20:40 hod. Ve 20:45 už jsem v autobusu do Heřmaniček, tu prčickou pouť jsem si zase neužil! No co …

V autobuse mi konečně emočně dochází, že jsem konečně právě dal celej tradiční pochod 75 km a roním pár slz. Už jsme v Heřmaničkách. Mám ještě víc jak půl hodiny čas, pajdám pro pivo. Hospoda je plná opilců. Sníst poslední housku, dopít pivo a náročnou, pajdavou, chůzí zpět na rychlík. Ještě před tím se trochu ohřeju v čekárně. Před tím jsem si znovu vzal mikinu, co jsem sundal v Neveklově. Fuj, ta smrdí! Ale hřeje …

Rychlík přijíždí na čas, nástupiště plný lidí. V rychlíku lezu do prvního kupé, sedí v něm samotná studentka. Hned po mě tam leze i mírně opilý, hlučnější, tatínek s cca 8-letou, drzou, dcerou (prý absolvovali 30 dětských km, na tý holce to není poznat), dále s asi kamarádkou, ta může být v mém věku a s nimi je i spoluopilec, který s nimi pil v té hospodě, vizáží silně připomíná Ježíše před bičováním. Jejich hovor je tak intenzivní, že ta studentka asi měla radost, že vystupovala v už Benešově. Ještě že nejela až do Prahy, to by se divila ...

Na hlavním nádraží v Praze je zajímavej pohled na vystupující. Pajdají, někteří slézají pevné schodiště do podchodu po zábradlí (já taky)… metro mě dopraví do Střížkova, odtud se autem vracím domů, dvakrát mám v noze mírnou křeč.

Doma se osprchovat, najíst a spát. Druhej den nemůžu slízt schodiště ….

Během pochodu jsem si v bolestech sliboval, že pokud dám celou trasu Praha - Prčice, příště nepůjdu. No … možná … ale já taky slíbil švagrovi, že s ním půjdu těch 52 km z Čerčan, takže … nevím, ale tenhle pochod asi budu zkoušet dál ...