Kudy chodili trempové 2019

Kudy chodili trempové?

Vyrážím 3. 8. 2019 podruhé na pochod v okolí Sázavy, po místech kudy chodili trempové.

Zajímavá je už změna vlaku. Z Roudnice jedu moderním rychlíkem, jsem v kupé, tlumeně zde hraje hudba, můžu si tu dobít mobil, buď prostřednictvím zásuvky, nebo přes USB zásuvku. Moderní vlak.

Na hlavním nádraží přestupuju. Čekám na přípoj. Přijíždí vlak s historickými vagony, něco mezi bývalým pantografem a současným elefantem. I ty lidi, co nastupujou, jsou trochu jiný … jinak oblečený, jinačí typ lidí … podsaditější maminy s ruksaky, taťkové v turistickým oblečení, žádná kravata, žádný kufry na kolečkách, žádný diplomatický kufříky …

Do osobního retrovlaku přistupujou pořád další a další podobný typy … např. postarší turistku doprovází dva kluci kolem 14 let …

Od Zbraslavi už na nás začínají mávat turisti jdoucí okolo … zastávka na znamení za Davlí nemá viditelný označení, matně mi to připomíná Petrov. Málem vystoupím. Petrov je ale až o stanici dál, z vlaku vystupuje možná víc jak polovina cestujících.

Už na startu na nás dejchne ta atmosféra starejch časů. V osadě Zelená rokle se všichni navzájem zdraví a vítají. Po registraci (spíš jen zaplacení a převzetí popisu cesty) se nutně občerstvím a vyrážím.

Po červené turistické cestě se vracím pěšky do Davle. Ti, co na vlak mávali, jdou teď proti mě. Cesta mi trochu připomíná pěší cestu z Prahy do Kralup kolem Vltavy. Chatičky, nové i staré, před vraty dáma oblečená v noční košili a tmavě zelených gumákách. Cesta se krásně vine kolem Sázavy, dojem starých časů silně narušuje přítomnost aut nejnovějších značek. Sázava obsypána rybáři, předbíhám tu postarší turistku s klukama, fotí si směrovky.

Osadníci venku pořádají bleší trh … prodej od lžiček, po ptačí klece.

V Davli u nádraží je první kontrola … odtud přes koleje na modrou a směr Záhořanskej důl. Chatičky jsou většinou z poslední doby, občas zděné, občas na míru vyrobené dřevěné "skládací" chaty. Nad staršíma chatkama vyčnívají satelity. Čím dál jdeme podle Záhořanskýho potoka, čím jsou chatky starší, tím víc přemejšlím, jak jsou ty chaty vybavený. Jestli je až tam dotažená elektrika, jestli mají vodovod, nebo jestli chodí pro vodu (i v zimě) do potoka. I když jdem čím dál tím hloubš, stále vidím auta, který sem překonaly brody, betonové pilíře apod … v zimě to musí bejt bezva.

V Záhořanským dole je další kontrola, Filip Drazík. Potřebuju napít, trochu pokecáme, stoupám vzhůru na Oboru a Bohuliby. Před Bohulibama je odbočka doleva do lesa. Nešťastná, dezorientovaná, turistka mě vidí uhýbat, snad jí to pomohlo. V lese na křižovatce žluté a červené naučné cesty mají bejt kontrolní kleště … nejsou … Že bych volal Filipovi, kam je schoval … teprve když se červená odpojuje, kleště vidím.

Další kontrola byla už v Jílovém, v restauraci Lípa, zde si dávám pivo, po kterým mám nadýmání, a vyrážím zpátky, napříč hřbitovem zpátky na žlutou trasu.

Z další části Jílového stoupáme na rozhledu Pepř. Cestou se za ohradou pasou krávy. Vychytralý tele se nepase na spaseným, ale podleze drát a volně se pase na cestě. Když mě vidí, vrací se zpátky pod drátem do stáda. Za zády pak vidím, jak zase podlízá drát a jde spásat cestu. Rebelant.

Začíná poprchávat. Mírně navlhlej stoupám ke kontrolním kleštím na vrhu rozhedny Pepř. Fouká studenej vítr, já začínám dostávat závrať. Ale rozhled je odtud nádhernej.

Pak zase dolů do Jílovýho a vystoupat na vyhlídku Boží skála. A pak dolů. Cestou míjím toulající se Ivu Čahojovou a spol.

Genealožka Helča Voldánová dopoledne otevírala v Jílovém výstavu o tvorbě rodokmenů, nyní doslavuje na své bývalé trempské chatce. Když jsem jí zval na pochod, byl jsem naopak pozvanej na zahradní doslavování. Takže když jdu kolem, chatku najdu a na chvíli se bavíme. Přítomnej byl dokonce odborník na vojenskou genealogii pan Hnízdil, tak jsem i pro naší pobočku i dohodnul veřejnou přednášku o vojenské genealogii.

Od Helčí Voldánový jdu do Borku a pak stoupám kolem bývalé štoly Halíře (hlídá jí tam tuberickej pokladník) až na Kněží horu. Nějak jsem si špatně rozložil síly. Na hoře už popadám dech. Triko propocený.

Z Kněží hory klesám asfaltkou do Kamennýho přívozu. A hele … konečně vidím trempy! Jednak páreček, dojem kazí, že paní při cestě asfaltkou dolů se opírá o klasický duralový hůlky, při odchodu z Přívozu pak jde před mnou další klasickej tremp. Asi už by je měli vyhlásit jako chráněnej druh. Trempů jsem cestou fakt viděl málo.

V Kamenným Přívozu se občerstvuju v hospodě s Hofmanovic jezevčíkem Filipem, ten má za sebou už 38 km a má ospalý oči. Na vodítku si vede Jirku Hofmana. Jirka se sytí utopencem a turkem, já radši razím, aby mi neujel vlak.

Cesta kolem Sázavy začíná hezky. Stoupání ze Žampachu na Dolní studené už tak příjemný není, ale ten maxiviadukt, co podcházíme, je nádhernej.

Odtud pak do Luka pod Medníkem. Začíná pršet. V tom dešti přehlídnu hospodu s kontrolu, tak se musím, přes celou ves vrátit.

Pršet přestává až u Bohulib. Tam předbíhám nějakýho kibice, co straší, že musíme ještě vystoupat, na nějakej Ďáblík. Je pravda, že skutečně stoupáme. Pomalu začínám Filipovi nadávat, další kopec, já zpocenej jak ratlík. Ale ten rozhled z Třeštibocký vyhlídky do údolí stál za to.

Kibic ještě provokuje, že musíme ještě na nějakej ten Ďáblík. Ale houby! Dojít do Petrova a po asfaltu sestoupat (spíš seběhnout) do cíle, do osady Zelená rokle.

Diplom, převlíct to propocený triko, pivo a čekat na vlak. Jede za třičtvrtě hodiny. Pod příštěškem vyhrávají vysloužilí trempové písničky, např. tesklivou píseň "Mládí" … baví mě, jak se tu písničku snaží zpívat 4 letej kluk kousek ode mne …

V Praze ještě přeběhnout mezi nádražíma, přípoj z Masarykova nádraží měl drobný zpoždění … ve vlaku usínám a mám co dělat, abych nepřejel.

Pochod byl náročnej, ale krásnej. Fidli díky.