O pár dní později jsem na Facebooku zjistil, že se
ke stejné informaci dostal nějak i kolega Petr Kašpar z Kolína. Nedalo
to moc přemýšlení a vytvořili jsme dvojici, která v půli září 2010
zkusila Beskydy pokořit. Bylo toho 87 km, měli jsme na to 40 hodin… i
když jsem už pár méně náročných pochodů absolvoval, náročnost mě
překvapila. S Petrem jsme měli pochod rozplánovaný tak, abychom to v
limitu 40 hodin stihli. Pořadatel Libor Uher takovouto akci pořádal
poprvé a když před námi dva lidi hledala horská služba, pochod předčasně
stopnul. Škoda, měl jsem chuť to dokázat….
Na
letošní přechod Beskyd (už "Mistrovství ČR") jsem šel s kolegou MUDr.
Martinem Kalábem, příležitostným kondičním běžcem. Oproti loňsku závod
doznal několik změn. Jak jinak, než k horšímu. Doba byla zkrácena na 30
hodin, přidán sestup z Radhoště do Ráztoky odtud pak stoupání na
Pustevny, delší (ale "povlovnější") trasa na Smrk, pozměněna trasa Lysá
hora - Travný. Ale co, to dáme!!!! Dohodli jsme se, že se zbytečně
nebudeme nikde zdržovat.
Co se tréninku týče, já jsem si letos
udělal pár pochodů a výletů do vrchů. Poslední týden předem na
Milešovku. Po loňských zkušenostech jsme doladili výbavu a v pátek spolu
s Martinem vyrazili na přechod.
Martin, když ve Frenštátu
viděl další "borce", začínal zvolna ztrácet svůj humor. Oproti loňsku
jsme na startu vyfasovali čip, Martin jej měl na noze (strašně mi to
připomínalo domácí vězně) a na několika kontrolních místech nám to
zapsalo čas průchodu. Zároveň s čipem fasuji divnou GPS … nemá display,
jen divně svítí, taková větší fleška.
V
21 hod se za zvuků písně We Are the Champions odstartovalo. Z loňska si
pamatuju na první zdržení ve frontě na Velký Javorník. Snažil jsem se
držet krok, co to šlo. Martin mi ale zvolna unikal, no co, nahoře se
potkáme... Stejně jsem šel ve frontě, ale asi trochu míň, chvílemi jsem
jí i vedl. Cca 100 m pod vrcholem mě už začalo bolet na hrudi, do očí se
mi začali tlačit slzy. Ale už jsem byl na vrcholu.(22:39 hod) Ale kde
je Martin? Volám mu na mobil, je přetíženej signál. A do … co teď?
Počkám … Čekám … Martin naštěstí stojí 3 m ode mne. Zdržení pouhých 5
minut…
Jdeme dál … z kopce na Pindulu. Z loňska si pamatuju,
že to byl docela sešup, že mě docela zdržovali lidi přede mnou, co se
bojí slízt .. Já věřím hůlkám, zapřen do hůlek postupně předbíhám cca 70
lidí, Martin ještě nemá zkušenosti s hůlkami a z kopce si ještě nevěří,
já jo… tak získám alespoň náskok do dalšího kopce … už jsem dole, na
Pindule (23:39 hod), Martinovi volám, že využiju získaný náskok a hned
se "zakousnu" do dalšího kopce.
Stoupám na Radhošť, ve
stehnech už křeč… po cca 500 m mě Martin předbíhá. Ať jde, neohlíží se
na mě, já, až bude příležitost, ho doženu. Dohnal na odpočívadle, kde by
měla být studánka. Není. Martin přiznává, že je to náročnější, než
čekal. Co jsem nečekal, Martin stihl už vypít svojí veškerou vodu, má
jen Redbully. Dávám mu napít svého sladkého roztoku iontového nápoje.
Sám mám ale žízeň a pod vrcholem Radhoště mi nápoj (1,5 láhev od
Mattonky) dochází. No konečně jsme na Radhošti (1:24 hod). Chvíli
odpočíváme… mám žízeň, od Martina si beru jeden Redbull, nesedl mi,
kombinace iontového nápoje a Redbullu mi neudělala dobře, ulevuji si …
A
jdeme dál .. loni s Petrem jsme šli kolem sochy Radegasta, letošní přes
Ráztoku bohužel uhýbá ještě před sochou. Sbíhám do Ráztoky, co mi síly
stačí, Martin je vzadu, v houfu, vždyť mě dojde. Ještě, že jsem zase
získal náskok. V Rázotce (2:55 hod.) je dlouhá, pomalu se sunoucí,
fronta na občerstvení. A my potřebujeme, my nemáme vodu … Když už mám
půlku fronty za sebou, doráží Martin, dávám mu flašku, aby zatím sehnal
obyčejnou vodu. Poté, co jsem frontu vystál, chvíli odpočíváme na terase
hotelu, Martin si balí puchýře na prstech ruky do náplastí (holt nemá
na sobě cyklistické rukavice).
Čeká nás výstup na Pustevny.
Skvělý! Po asfaltce! Jo houby, asfaltka se po cca 2 km mění na prudký
kamenitý kopec. Martin mi opět bere roha, stoupám, stoupám, to nemá
konce… Na konci sil jsem nahoře na Pustevnách (4:30 hod). Martinovi je
zatím zima, balí se do alufólie. Já nechci sedět, dávám si pivo, snažím
se být v pohybu. Po 15 minutách Martina budím a vyrážíme vzhůru na
Čertův mlýn (Kněhyni). Martin nabírá tempo, já se chci podívat jestli
nahoře je čtečka Martinova čipu, nebo jestli budou štípat štípací
kartičku, co mám vkapse já. A do … já jí nemám, ale když jsem se na
Pustevnách balil, měl jsem jí ještě v kapse! Do pr… vracím se zpět,
blbnu tím protijdoucí, bojí se, že jdou špatně, po cca 100 m cesty zpět
slyším, "pane, nejste ze skupiny 379 a nehledáte náhodou kartičku?"
Božská slova! Díky znova za ně … A jdu znova vpřed! Část cesty je po
rovině, část, ačkoliv stoupáme na Kněhyni, dokonce jde dolů, takže
relativně hladce dobíhám frontu, kterou právě vede Martin… když ale
cesta začíná stoupat, Martin se mi opět ztrácí. Čeká až nahoře a nechce
věřit, že jsme ztratili štípací kartičku. Naštěstí jí mám zpět.
5:46 hod. A svítá!
Z
loňska si pamatuju, že cesta z Kněhyně do Čeladné je část po cestě a
dost dlouhá část sešup asfaltkou (loni s Petrem jsem na ní málem usnul).
No, ta cesta je oproti vzpomínkám delší, úzká, kamenitá, přede mnou
opět fronta … oproti loňsku mě pořád z kopce ještě stehna nebolí, tak na
začátku asfaltky odhazuju do batohu oblečení a vyrážím dolů … letím bez
hůlek, ty by mě asi znova uspávaly … cestou dolů si pro sebe tipuju
lidi, kteří na Čeladné skončí, na asfaltce pajdají, zastavují,
odpočívají … je to dobrý, já mám sil dost.
V Čeladné
občerstvení, napití se, doplnění vody, k snídani kuřecí stehno … Martin
navrhuje odpočinek. Proč ne, oproti cestě s Petrem máme 2,5 hodiny
náskok! Uléhám na žíněnku, natahuju mobil na 8:45 a usínám … v 8:30 mě
šíleným způsobem budí Martin, že tu nejsme od chrápání, že jdeme dál …
divím se, kde najednou nabral ty síly. Nadává mi ještě cestou na Smrk.
Na
Smrk jdeme oficiální červenou cestou … paráda! Oproti loňsku je sice
delší, ale povlovnější. A je to, zase jsem to zakřiknul! Druhá polovina
je po kamení, kořenech … a mě začíná bolet i pravé rameno. Rozedřel jsem
si ho, jak jsem zpocený pohyboval rukou s hůlkami, proti tomu působí
triko s vypocenou solí, přitlačované k ramenu popruhem batohu. Ale B4
(Smrk) dobita! 11:28 hod. Nahoře uléháme ke krátkému odpočinku. Oproti
cestě s Petrem máme pořád 2 hodiny náskok! Tiše si říkám, že je dobře,
že Martin ještě neví, co ho čeká dál …
Cesta
dolů ze Smrku začíná serpentýnama mezi kořeny, pak otočka o 170 stupňů a
pak cca 1 km po ostrém, místy mokrém kamení … no, dvakrát jsem měl co
dělat, abych si nenatlouk, klouzalo to pěkně. Občerstvuju se u pramene
(tuším Řásnovka) a klopýtám dál (ty hůlky jsou neocenitelný) Sbíhám
serpentýny, na rozcestí se natahuji a čekám na Martina. Ten doráží pár
minut po mě, usedá u dam, které ho před tím zásobily náplastí, chvíli
oddychuje a pak dámám sděluje, že musí jít doběhnout partnera, že mu
utekl. Na mé volání už neraguje. Tak ať jde, já ho doběhnu. Po minutě
vyrážím i já. Martin se díví, že jsem za ním, že mě na pasece neviděl
ani neslyšel … mám své tempo, byla by škoda mírnit, Martina předbíhám,
počkám dole na asfaltce. Á, zaznamenávám první skutečnej pád, zakopávám o
kámen, padám, vidím, že padám do prachu, né do kamení, tak to už ani
nevykrývám a pád dokončuju. Následuje přechod potoka po kamení. Jasně,
že jsem si do toho potoka šlápnul. Na asfaltce čekám na Martina (jde
poměrně brzo za mnou) je vidět, že ztratil nejen řeč, ale že postrádá i
svůj smysl pro humor… přímo už mi nadává! Já mám humor zpět…
Sestupuju
do Ostravice, kde je kontrola a další občerstvení… 14:06 hod. Martin mě
dobíhá poměrně brzo … polívka, meloun, banán, ionťák … mě to nestačí,
jdu do hospody na maďarský guláš s knedlíkem. Je po 14. hodině, začíná
být hrozné vedro! Ve 14:46 hod. vyrážíme na Lysou horu. Je to prý 8 km.
Prvních 3,5 km je asfaltka… na ní praží slunce! Rameno dost bolí,
rozedřeno do krve, nepomáhá ani to, že jsem ho na Smrku přelepil
náplastí… přemýšlím, jak to udělat, abych ho nedodřel úplně. Vrchní část
popruhů svazuji provázkem, který jsem uříznul u jednoho rozcestníku. To
je na …. to nedrží … kdyby byl nějaký pásek, nebo něco podobnýho … po
chvíli mi dochází, že po té, co mi praskla hřídelka držící pásek na
hůlkách, mám ten volně u sebe, na třetí pokus se mi daří vršek popruhů
svázat, paráda, funguje to, rameno nedřu!
Je vedro… v
instrukcích mimo jiné bylo, že si máme před pochodem ostříhat nehty.
Proč to já, blbec, poslechnul! Rukou si otírám zpocený obličej, sůl se
mi tím dostává pod nehty, ku… to ale pálí! A sluno svítí a pálí! Piju…
stejně mám v puse sucho … kilometrovníky jsou na Lysou horu nějak blbě,
rozchází se o dobrých 1,5 km … no co, šlapu mechanicky dál, kamení,
kamení, kamení, kamení …. Přicházejí první halucinace, vidím v
kolemjdoucích smluvní partnery … ale tu Lysou musím dát!
Tý
vo… jsem tu! Čip na Martinově noze kliká 17 hod., 30 min., 37 sec.
Jdeme už 20 hod., 10 min., 51 s (tohleto opisuju z výsledkové listiny na
www.beskydskasedmicka.cz) Časová brána je v 19 hod. S Petrem jsme
nahoře byli v 20:30 hod, no skvělý! Vracím se, pohladit si pro štěstí
obelisk. Martin je unavenej, že si na 15 minut zdřímne … proč ne… já se
protáhnu taky, ten stoupák byl děsnej!!! Do pr… už je 18:16, já hned po
natažení se usnul a nenatáhnul mobil! Martinovi vracím drsné buzení z
Čeladné a vyrážíme dolů, časová brána u obecního úřadu v Krásné je ve 20
hod. Cesta dolů je kamenitá, dost strmá, už i mě začínají bolet z kopce
stehna (před tím to byl hlavní důvod mého pomalejšího výstupu do
strmějších kopců). Předbíhám zajímavě jdoucí raky. No fakt, žádná
halucinace! Čtyři pochodnící jdou z Lysé hory pozpátku (jo, bolest
kolene, je bolest kolene). Někteří zcvokli, ten sešup běží … stejně o
kousek níž pak sedí … a "lížou si rány"… Lysá hora - Krásná, někdo
říkal, že je to 4 km! Jo houby! 7 km! Už pajdám. Začíná se šeřit… do
Krásné dopajdávám v 19:46 hod. Já to z toho kopce "šel" 1,5 hodiny!
Děcka (kontrola v Krásné) mi štípají kupon. Jdu se občerstvit, čekám na
Martina. Doráží v 20:10 hod. Po časové bráně… Ale štípanec na kartě
máme, stále OK … za 1,5 hodiny máme být o 703 m výše, o 6 km dále… a za
další hodinu po dalších 8 km o 728 m níže.. kdyby na to bylo celkem o 5
hodin víc, OK… ale takhle… s časovou branou "házíme ručník do ringu"…
Spolu
s dalšími cca 40 lidmi jedeme zpět na start … v šatně ZŠ ve Frenštátu
unavenej uléhám na zem a usínám .. v půl druhý se budím, pálí mě totiž
celej Novej, jdu ze sebe smýt usychající, dřoucí, sůl… pak už se mi daří
spát až do rána.
Ráno se dozvídám, že jsme se vraceli
šťastným autobusem. Jiný obsluhující řidič autobusu prý v noci za
volantem usnul a skončil někde v zahrádkách …
Po občerstvení
se už balíme a vyrážíme na vyhlášení na náměstí. Je opět vedro, nalézáme
azyl pod stromem, obdivujeme ty, co to došli … po té je tombola, mě
vylosovali! Vyhrávám onen GPS logger, kterej jsem měl půčenej a nevěděl
jak funguje. Konečně jsem si přečetl návod, že to "jen" zaznamenává
cestu, pak se to přehraje do PC a tím se vyhodnotí ušlá cesta. Ani teď,
co píšu komentář, ještě to neumím pořádně ovládat…
Martin
našel skvělý spojení do Prahy … přesedáme s dalšíma cca 100 lidma ve
ValMezu do už tak plnýho EC rychlíku. Naštěstí jsem hned našel místa…
usedáme, usínáme … v Olomouci přistupují do vlaku mladé slípky, čerstvé
vysokoškolačky, které se celý víkend neviděly (blondýna a pravděpodobně
obarvená blondýna) a na celý vagón si až do Prahy nahlas sdělují své
zážitky … je po spánku … děvčata holt mají energie více …
Dojíždím do Roudnice, přespávám u rodičů. Ráno zjišťuji, že mám problém jít dolů po schodech … holt sportem k ….
Už vymýšlím, jak natrénovat na za rok výšlapy do strmých vrchů … příští rok to už musíme (do třetice všeho dobrého…) dát!
