"Jarním" Šluknovskem 2013

Po krásném zážitku procházky mezi německými skalami před dvěma lety, jsem se rozhodl letos jít 30 km znovu. Tentokrát jsem se rozhodl se do místa startu, do Mikulášovic, dopravit vlakem. Moje váhání, zda jít 30

nebo 50 km, definitivně rozhoduje sníh.

Vlak vyjížděl krátce před 5 ranní z Lovosic, v Mikulášovicích jsem byl v 8:20 hod. Z Ústí jsem měl jet expresem, když jsem ale viděl, že celkem dobře jede i osobák, jel jsem do Děčína s ním (hlavně jsem nemusel v Ústí na expres zbytečně čekat). V Děčíně jsem přestoupil na další přípoj. No, chvíli mi trvalo pochopit, že německý vlak, co vidím před sebou, je ten přípoj. Ač jsem už zvyklej na Elefanty, vnitřek tohohle vlaku, připomínající spíše zájezdový autobus, jsem rozdýchával ještě dlouho. Hlavně zajímavé bylo i německo-české hlášení o stanicích. Ta čeština byla s německým přízvukem, některé výrazy chybně, naštěstí na svítící čtečce nahoře bylo vše OK vidět.

Téměř prázdný vlak se zaplnil v zastávce Valdek. V Mikulášovicích téměř všichni zase vlak opustili.

Po registraci u Petra Malýho na nádraží v Mikulášovicích, vyrážíme směrem na Tanečnici. Před dvěma roky byl krásný jarní den. Letos je všude cca 30 cm sněhu. No paráda!

Stoupáme sněhem do vršku, nenáročné to zrovna není. Už jsem na Tanečnici. Na první kontrole. Dávám si první drobné občerstvení, zvláštní je, že většina informačních upozornění je zde německy, čeština chybi. Konečně mám čas i v porovnání s mapou prostudovat cestu. Po cca 20 minutách vyrážím po žluté do Němec.

V Německu Němci nějak nechápou, že je již jaro a normálně provozují vleky. Nad Sebnitzem bloudí dva "zmetený" Slováci, nevědí kudy jít. Já jsem si před pochodem stáhnul Olafí propozice do GPSky, takže jdu podle nich. Olaf místy šel asi jinudy než vedla žlutá stezka. Po chvíli mám krásný rozhled do Sebnitzu, čeká mě klesání až k radnici, pak soupám po červené. Stále jdeme vyšlapaným sněhem.

U Hochbuschkuppe odbočuji z červený doprava po žluté. Teoreticky jdu skalním údolím. Škoda, že díky sněhu to připomíná spíše zimní procházku obyčejným lesem.

Poté co přicházíme na asfaltku a jdeme cca 1 km údolím. Tam je tajná kontrola, Egon. Dávám si chladný guláš, pivo, kafe a vyrážím na Kuhstall. Po cca 2 km stoupání jsem u německé turistické chalupy, za níž je jeskyně, nebo spíš skalní tunel, končící vyhlídkou do okolí.

V chalupě si beru kontrolní razítko a jdu dál. A jéjéj! Máme slézt mezi skalama po zasněženým schodišti prudce dolů. Trochu dost nebezpečný, ne? Za mnou jdoucí postarší Maďarka to chce vzdát (nevím, viděl jsem jí pak až v cíli, netuším, jak se tam dostala).

Slezením tohohle kamenitýho schodiště, nebo spíš sjetím po jedné noze, to nekončí, z druhé strany skály nebezpečné slézání pokračuje.

Další namrzlé schodiště radší obíhám lesem. Na křižovatce Němcům, na kterých je vidět, že chtějí jít proti mě, naznačuju, že je to "danger".

Přecházím rovně křižovatku a jdu za ostatními. Po cca 1 km je mi divný, že na GPSce nemám cestu. Ahá, já měl jít na tý křižovatce doleva, tohle je pro ty, co jdou jinou trasu. Cestou, která kříží křižovatku, kde jsem svůj omyl poznal, se vracím na správnou cestu. Pak už poměrně zajímavou trasou pokračuju do Felsenmuhle. Odtud jdu po asfaltce do Neumannmuhle.

Pak se opět ztrácím. Jsem na křižovatce silnic, ani po jedné turistická trasa nevede! Jo ahá, vono to vede do vrchu, na tom sněhu je to špatně vidět.

Razím vzhůru, jdu dál … Fuj! Co to je? Přes cestu leží mrtvá liška! V Čechách by z toho měl myslivec radost, tady jen tak leží …

Po červené postupuju dál. Už jsem na konci, u silnice. No jo, ale po tý silnici mi to nesedí s GPS záznamem od Olafa! Musím zpátky a roštím, lesem. Fakt, žádná rozumná cesta, která by Olafí záznam stínovala, tady není. Na třetí pokus jsem už nad lesem na poli, přes pole mířím k posedu, kudy by podle Olafa měla červená cesta vést. Jo, je tady. Pak už razím do Saupsdorfu. Podle propozic bych měl stoupat po modré, žádná modrá tu nevede, GPS záznam stínuje červená, tak jdu po ní … Už mám dost za sebou, pití vypitý, stoupá se už špatně. Už jsem na Wachbergu. Na poslední kontrole. Tak, razítko a zpět do Čech.

Po zelené klesám do Mikulášovic. Zdravím proti mně jdoucí turisty. V Německu na mé "Dobrý den!" se ozývato hlasité "Aló!", tady v Čechách pouźe tlumené "dobréj"…

V Mikulášovicích v 17:10 končím pochod, vyrážím na vlak.

Poměrně rychle jsem v Ústí nad Labem, jenže odtud další spoj do Lovosic jede až za 1,5 hodiny! No co, udělám si procházku po Ústí, pak už jede rychlík, 3 minuty po něm osobák …

Doma jsem ve 22 hodin.

Procházka byla zajímavá, škoda jen, že to fakt nebylo jarní, že to bylo pozdně zimní ….

Quo Vadis 2013 - vítali jsme jaro a ono nebylo

Protože se mi před rokem líbila cesta z Cínovce do Velemína, letos jsem měl chuť jít 50 km znovu.

Škoda, že mi nebylo zcela dobře, snažil se ještě honem vyléčit co to dá.

Večer v 19 hodim se snažím zabrat a předespat si. Každou hodinu mě ale někdo budí. Ve třičtvrtě na dvanáct vstávám a přesouvám se na nádraží do Lovosic. Odtud s přestupem dojížím na nádraží do Teplic, tam nás hned osožák vyhazuje, že se nádraží zavírá. Před nádražím dělá Petr Malý registarace, drobné samozřejmě nemá, čekám naposled, aby mi vrátil na čerstvě vybrané peníze z bankomatu. Stejně nazpátek úplně nemá.

Z Teplického nádraží vyráží i velmi společensky unavený Kakaras, celou další cestu autobusem na Cínovec nás oblažuje nadšením, jak se mají lidi bavit, jak mají být šťastný … nechápu, jak může v tomhle stavu (a nedostaečně oblečenej, nevybavenej) vůbec vyrazit na trasu.

V Cínovci se ve dvě ráno fotíme (Kakaras na zemi) a vyrážíme na cestu. První dva kilometry jsou po asfaltce, pak ale červená odbočuje do 30 cm vysokého, tajícího, sněhu, břečky. Tím jdeme dobrých 3 km, boty samozřejmě promočený, ponožky jakbysmet.

Na konci té hrůzy je kontrola, občerstvení. Dám si teplý čaj. Po té vyrážím nočními Krušnými horami na Komáří vižku, kolem ní pak dál na sever.

Na krku mám naštěstí fungující GPSku, takže vidím, že v té tmě doprava uhýbá modrá cesta, po které máme jít. Cestu vidím na GPSce, v reálu ne, je tma, mlha, pod nohama ledovka a břečka.

Serpentýnama jdu dolů, do Maršova, dole naštěstí další občerstvovací kontrola, Egon, po občerstvení razím dál směr Krupka. Cestou se mi po tmě ztrácí žlutá na hřbitově. Naštěstí nejsem sám, kdo bloudí, takže ti, co jsou přede mnou, už cestu našli, tak se vracím a jdu za nimi.

V Krupce šetřili na asfatu, kus asfaltu na krajích chybí, mě se podvrkává noha a padám na všechny čtyři. Dlaně sedřený, obě kolena krvavý. Po oklepání se jdu dál. Zelená značka nás protáhne ranními, sobotními, nevzhlednými Teplicemi, končíme opět na nádraží. Tam má být kontrola, není. Nechávám si dát razítko v pokladně, jdu se na lavičku ve vestibulu najíst, všichni na mě blbě koukají. No, nedivím se, s vizáží bezdomovce...

Po cca 15 miunutách vyrážím dál i když jsem se před tím těžce hádal sám se sebou, cestou z Cínovce jsem si nepřivodil jen krvavý kolena, ale už i bolesti zad a krvavý puchýře na nohou. Přesto podle hodin mám čas, tak jdu dál.

Oproti minulému roku cesta vede po žluté. Do Kladrub nelze cestu za nic chválit, cesta mezi domy, pak podle výpadovky na Most! Nádherná turistická cesta! Možná jen ten kousek od zámku pakem lze pochválit.

Z Kladrub po žluté pokračuju do polního vršku. Cestou si sedám na žebřík a lepím puchýře vzniklé z mokrých (i když přezouvaných) ponožek. Na vršku se žlutá ztrácí v roští. Oklikou se na ní, po cca 2 km zachůzky, vracím a jdu dál. Nyní slézt kopec do Ohníče a pak zase stoupat a stoupat ... po žluté jsme měli jít do Úpoře... smůla, žlutá vede jinudy.

Počasí je dost "optimistické", opar a mlha …

Optimistická žlutá cesta končí v Kostomlatech pod Milešovkou. Tam doplňuju od Egona zásoby čaje a jdu dál. Znova se vracím, protože zelená odbočka není zrovna zřetelně značená. Ale už jsem na ní. A opět stoupání …. Občas mám pochybnosti, jestli jdu správně. Až na křížovatce u altánku jsem pochopil, že jsem měl jít jinudy, kančí stezkou lesem, sněhem, nu což … jdu dál…

Čeká mě cca 6 km serpentýn po zasněžené asfaltce lesem do Černčic.

Nad Černčicemi se břečka střídá s bahnem.

Přeběhnout silnici a po ledovce se vyškrábat na Milešovku. Jasně, že to klouže.

Na Milešovce si dávám pivo a grog a pod vlivem grogu sjíždím dolů. Skutečně sjíždím, jako na běžkách, hůlkama se odrážím, jedu dolů, jen ty běžky na nohou nemám. Přesto se mi to daří!

Z křížovaky pak dorážím po modré do Velemína. Jsem letos poslední.

Ale co, není mi dobře a přesto jsem to došel.

Z Velemína mě do Chotěšova na nádraží už veze Egon, jsem už poměrně unavenej, oproti loňsku jsem to šel o dvě hodiny déle, ale to bylo lepší počasí a hlavně loni jsme sněhen šli jen z Cínovce do Teplic a pak byl sníh jen na Milešovce, takže i trať byla míň náročná ….

Po pochodu pajdám ještě ve středu … puchýře na nohách mám ještě po 14 dnech … holt příště budu muset líp naimpregnovat boty …