Z Nové Paky přes kopečky na Ještěd

Letos jsem se ze zdravotních důvodů nezúčastnil pochodu Jarním Šluknovskem, navíc jsem už nějaký čas plánoval, že bych moh zkusit letos jarní, denní, verzi pochodu Den cesty. Navíc ten pochod se jde docela zajímavými místy, který, ač je nemám daleko od domova, příliš neznám.

Jde se totiž z Nové Paky, kozákovskem, přes Ještěd do Lužických hor, děčínskem přes Komáří vížku do Teplic. V podstatě místama, co je mám rád. Chtěl bych ujít něco málo přes 100 km. Jenže cestou je pár kopečků. No nic, to zvládám. Když pak čtu první Olafův nástřel kolik je kam km, zírám.

V sobotu 30. 4. ráno, poté, co jsem zaspal (neuvědomil jsem si, že mám buzení mobilem nastaveno jen na všední dny) dojíždím narychlo na nádraží v Mělníce a přes Velký Osek jedu do Nové Paky.

V Pace už je na dvoře DDM Petr Ozogán, pěší legenda (ušel 1000 mil km ze západního bodu ČR po severní hranici na východní bod Slovenska), doráží i Filip Drazdík. Začíná svítit sluníčko, venku je krásně, pohoda, klídek. Je čas se zaregistrovat. Příjemně překvapilo jako obal na itinerář pouzdro na velké doklady. Ti, co chtěli dorazit o hodinu pozdějc, udělali chybu, jejich spojení mělo zpoždění, takže se kvůli nim startuje o 14 minut později.

Z Paky se jde na zříceninu Kumburk, tam je první kontrola (papírová). Je to docela hezká zřícenina, na nádvoří si rodinka opéká buřty na ohni. Cestou se bavím s Adamem Černochem o náročnosti pochodů. Výstup na zříceninu je náročnější, v kopci si radši nechávám batoh.

Z Kumburka jdeme dál na zříceninu Bradlec. Opět scénář podobný, jako u Kumburka. Taky je zajímavá zřícenina, kterou neznám.

Nevím, proč mám pocit, že táhnu zbytečně těžký batoh. Kromě jídla v něm mám 2l zásobu vody a na batoh přivázánu zimní bundu. Týden před tím byla v noci a po ránu zima, tak jsem si místo mikiny vzal tuhle bundu. Byla to chyba? Den je téměř letní, v triku a košili je mi chvílema vedro.

Z Bradlecký Lhoty jdeme přes Kyje, odtud stoupáme na rozhlednu Tábor. Petr Ozogán na startu naznačoval, že tohle bude náročný. A taky jo. Přes Kyje stoupáme prudší asfaltkou. Stoupání nemá konec, nastává první krize. Pochodníci se v lese nad vsí už chytají stromů, cesta vzhůru je očistec. Konečně jsme nahoře. Tam je docela pěkná hospůdka, rozhledna, kostelík. Fakt pěkný výletní místo, ale kdo se má trmácet do takovýho kopce? Po zahrání žízně pivem jdu dál.

V Košově je docela příjemná hospůdka, dobře jsem se naobědval, napil (nebyl jsem sám, kdo služeb téhle hospůdky využil) a jdu dál.

Cesta po červené turistické cestě vede několika oddychovými zónami. Jen my zde neoddychujeme a zvládáme drobná převýšení. Začínají se hlásit chyby obutí. Z předchozích pochodů jsem zvyklej si před pochodem preventivně obalit malíčky a prsteníčky, kde obyčejně narůstají puchýře a mezi prsty dát vrstvičku vazelíny. Ty boty, co mám na sobě, už pár stovek km ušly. Nevím proč mě tedy tlačí. Navíc jsou o číslo větší, jak mám nohu. Nechápu. Náplasti na prsteníčkách slézají a tlačí, tak je musím sundat. Je pravda, že pak jde líp, stejně už mě ale chodidla a prsty pálí.

Cestou začínám mít sucho v krku. Holt slunečné počasí není to nejideálnější počasí pro pochody. Nejlepší je počasí mírně pod mrakem. Slunce a vedro vysušuje. Tak si v Komárově doplňuju zásoby vody a dávám si místní pivo. No, hospůdka byla taková pohodová, zajímavá pro nedělní posezení, jenže výčepní musel přede mnou pivo narazit a bohužel moc dobrý pak nebylo. S pivní pachutí pak stoupám až na vrch Kozákov. Divím se ostatním, že na nich není vidět žádná únava. Z cesty na Kozákov jsou nádherný výhledy po okolí. Na Kozákově si v hospodě dávám pivo stejný značky, jako v Komárově. Chutná jinak, přišlo k chuti. Holt asi záleží na tom, jak ho kdo načepuje.

Když vylézám z hospody na další cestu, dobíhá mě Filip Drazdík s kolegou a diví se, že jsem teprve tady. Holt mi není úplně nejlíp a taky jsem toho letos ještě moc neušel a tak nemám ten správnej trénink.

Docela zajímavou červenou cestou pokračujeme do Koberovů. Seběh dolů mi trochu připomíná seběh v Peci pod Sněžkou během K100. V jednou penzionu u cesty si chci dát pivo, nechtějí mi ho dát, že tam mají svatbu. Škoda. Dole v Koberovech mírně uhnu z cesty, nicméně GPS mně vrátí na cestu pravou.

Stoupáme po asfaltce vzhůru nad Koberovy. V osadě Besedice je příjemná letní hospůdka, spravuju si chuť za Koberovy, nejsem sám, kdo se tu zastavuje, staví se tu a občerstvují téměř všichni pochodníci.

No a pak následuje zajímavá cesta skalním bludištěm. Sice už jsem unavenej, ale to prolézání skal mě fakt baví, skalní žlutá je fakt zajímavá.

Pak sbíháme do Malé Skály, do údolí Jizery. Občas ztrácím cestu, GPS mě vrací, stejně do vsi přicházím jinudy, než jsem měl. Pohled přes Jizeru na kapli nad Malou Skálou je nádhernej. Po přejití Jizery přicházím k pizzerii kde se hodlám navečeřet. Číšník má na vše dost času, nikam nespěchá, to že my jdem na čas je mu jedno … objednávám si boloňský špagety, trvalo dobrou půlhodinu, než je donesl. Alespoň, že tu z pochodníků nejsem sám, i další si tu dávají pizzu, pivo apod.

Po večeři stoupám nad Malou Skálu. Dosud jsem chválil, teď je čas na kritiku. To že v GPS nebyly vyznačeny cesty na Kumburk a Bradlec mi celkem nevadilo (i když to chyba byla), šel jsem podle přechozích pochodníků. Jenže nad Malou Skálu už stoupám sám, začíná se stmívat. GPS mě nad serpentinovým stoupáním posílá doprava po vrstevnicové červené. Ani v itineráři, ani v GPS, ani odrazkový náznak, že bych měl ještě odbočit doleva a hledat kontrolu na vyhlídce nad Malou Skálou (navíc popis "za Malou Skálou" chápu jako, že mám jít dál). Po cca 1,5 km se mi to nezdá a volám organizátorovi, kde ta kontrola je. Nerad se dozvídám, že se musím cca 1,5 km vrátit. Když jsem potom mezi skalami, musím volat znovu, protože cesta ke kontrole fakt není značená a po tmě se cesta na vyhlídku fakt hledá špatně. Konečně mám i 6. kontrolu.

Jsem rád, že táhnu tu zimní bundu, letní den se změnil v noční zimu.

Znovu se vracím a po vrstevnici jdu po červené na Frýdštejn, tady jsem měl vidět nějakou zříceninu, žádnou nevidím, po mírném zabloudění jdu po modré k Paclově rozhledně a pak polní cykloasfaltkou do Pelíkovic. Tady se občerstvuju, trochu odpočívám.

Podle slov organizátorů by od Rydvaltic po Hodkovice mělo být provizorní, nevzhledné, značení. Taky jo … řídím se spíš pomocí GPS. Bloudím už v Rydvalticích, jdu fakt podle GPS. Pod Rydvalticemi pálí čarodějnice, velký oheň. Upozorňují mě, že jdu špatně, že musím jít nenápadnou škvírou podle elektoohradníku do roští. No, je pravda, že po nápovědě jsem fakt tu "tajnou" cestu našel. Další bloudění nastává v Radoňovicích, kde ručně malovaná šipka ukazuje opačně, než by měla. Naštěstí GPS mě navede správně.

Klesám k Hodkovicím nad Mohelkou. Tady přecházím železnici, po mostě libereckou dálnici a pak na protilehlém kopci stoupám do Záskalí. Líbí se mi ohně v Hodkovicích, dýchá z toho pohoda. Stoupám do Záskalí, těším se na pivo, že si ho ve vsi dám. Cestou si ještě odpočinu na lavičce. Záskalí už ale spí. Tak holt stoupám na Javorník.

Na začátku pustého lesa si na chvíli odpočinu a jdu tím pustým lesem dál. Na konci jsem fakt překvapenej! Z pustého lesa se vynořil obří sud, turistická maxichata, navíc tam právě končí hudební zábava. Konečně si tam dávám pivo, doplňuju vodu. Po negativních zkušenostech s hledáním předchozí kontroly se ptám, kde najdu další, Javornickou kapli. Ta je skutečně při cestě, nelze jí přehlédnout.

Následuje dlouhá polní cesta až k "Šámalům". Sice odpočívám od převýšení, pozoruji noční Liberec, přesto z téhle cesty na mě jde únava. Za "Šámalovými" asi trochu bloudím, modrá vede nějak divně, ale cestu znovu nacházím. Cesta na Pláně pod Ještědem už je nekonečná. Mě už je dávno jasný, že plánovanou stovku do 10:14 hod nedám. Přemýšlím, že ještě vylezu na Ještěd, pak cestou dolů do "civilizace" budu uvažovat o ukončení a odchodu na vlak domů. Převýšení, náročnost, je větší, jak jsem čekal. Navíc mi chybí nadšení jít dál. Když jde člověk sám pochod, těší na "tajné živé kontroly", kde dostane něco teplýho k pití, pokecá si, dobije svý "biobaterky". Tady jdu sám, žádná živá kontrola s teplým pitím cestou není. Když cca 2 km před Pláněmi odpočívám, předbíhá mě skupinka tří pochodníků. Ti, když pak společně odpočíváme na Pláních, mi říkají, že pochod je náročnější, že chtějí skončit na Ještědu a odtud odvést do Mladé Boleslavi, odkud jsou. To právě potřebuju. Dohaduju se s nima, jestli mě vezmou sebou.

Výšlap na Ještěd už je prémií. Nahoře opět nemůžeme najít kontrolu. Je dost nenápadně schovaná na zábradlí za zaparkovanými auty. Ve 4:27 h si značím poslední kontrolu. Na Ještědu to strašně fouká, několik pochodníků odpočívá v závětří, na zaskleným ochozu hotelu. Vracím se na parkoviště pod Ještědem, kam pro nás má přijet auto z Mladé Boleslavi.

Nohy dost bolí, kdyby nepřijelo auto, ještě bych asi šel do Jitravy a odtud pak na vlak. Takhle je to snazší. 100 km? To bych teď nedal. Prošel jsem náročnejch 63 km přes zajímavý místa. Kumburk, Bradlec, Tábor ty jsem vůbec neznal. Na Kozákově jsem nikdy před tím asi nebyl. Skály nad Koberovama byly nádherný. Když cestou do Krkonoš projíždím Malou Skalou, toužím vylézt na tu skálu … tak jsem tam byl. Škoda, že až po setmění … Obří sud na Javorníku byl pro mě překvapením. A kde jinde zakončit zajímavou anabázi než na Ještědu?

Byl to hezkej, i když náročnej, vejlet. Je to i vidět na konečných výsledcích. Na Ještědu ukončilo pochod hodně z nás, rekord v dosažené délce tentokrát nepadnul. Škoda, že značení nebylo lepší, na podzimní Den cesty bych fakt doporučil noční část naznačit reflexy, obzvlášť v GPS trajektorii doznačit cesty ke kontrolám. Už teď uvažuju o podzimním "repete".

Díky za vejlet!