Nedokončených 100 mil

..."ach, co to bylo za blbost? Když otevřu, tak vstoupí host s tak divnou tváří."

" Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál…"

No, tak tenhle úryvek z písně Kocába a Kemra, z půlky 80. let mě napadal po tom, co jsem odpískal svůj první dálkový pochod.

Nebejt Aleše Zavorala, řek bych, že doma není nikdo prorokem …

Když mi nesedly letošní Týnišťský šlápoty svojí neúměrně zvýšenou náročností, rozhodnul jsem se, že si to vynahradím doma, při pochodu Loučení s turistickým rokem 2015, a to tak, že rovnou zkusím ujít 100 mil (tzn. přes 166 km).

Moje startovní číslo bylo 16, přihlásil jsem se krátce po spuštění registrace. Mezi Týništěm a LTR jsem se ještě prošel při Mšenské padesátce na konci srpna a před měsícem jsem dal tréninkově 102 km na Dni cesty.

V pondělí jsem si počkal na svého bývalého klienta, Ladislava Fabiána skrývajícího se v Nových Kopistech, aby mi vrátil dluh. Místo toho mě ten kriminálník napadnul a pohmoždil mi žebra. Bolí to i po týdnu.

Ve čtvrtek se snažím si přispat. Vstávám v pátek 20. listopadu 2015 ve 2 hodiny ráno a přejíždím do cíle pochodů, do Důlců v Ústí. Tam jsem kolem půl čtvrté. V pohodě se zaregistruju a pak společně odjíždíme autobusem MHD do Těchlovic na start první etapy pochodu.

V 5:15 vyrážíme na první kopec, na Vrabinec. Některý běžej, já jen rychlejc jdu. Proč běžet, stejně nebudu první. Protože jdu mezi posledníma, místo cesty na Vrabinec mě čeká uklouzaný jíl. Mám co dělat, abych neupadnul. Už jsem nahoře, hledám na kontrole fix, není tam. Jo ahá, oni si ho půjčují támhle chumlu.

Po označení druhou, červenou turistickou, cestou zpátky do Těchlovic a pak po červené na Bukovou horu.

Jenomže si cestou musíme označit kontrolu i na Stříbrným rohu. Na kopec nevede cesta. Odrazky jsou více méně napříč kopcem, sklon je cca 50 st., lezeme po kamení, vlhkým listí, mokrejch větvích … Tváře proti nám sestupujících vracejících se pochodníků na prvních místech mluví za svý. Cesta strašně klouže, několikrát padám, směr pohybu mám spíš proti čelovkám vracejícím se z vrchu. Děsný výstup! Místy se mi daří v listí najít i správnou, vyšlapanou, cestu k vrcholu. Kontrola je až na konci skály. No a teď dolů. Cesta dolů je ještě horší, nohy podkluzujou, každou chvíli se válím z kopce dolů. Pozoruju okolo jdoucí (no, jdoucí, spíš balancující) souputníky, kudy oni jdou. V poslední třetině objevuju jakž takž vyšlapanou cestu, po které se vracím na červenou turistickou.

Cestou nahoru se rozednilo. Během výstupu a sestupu na Stříbrný roh, jsem si během nesčetných pádů zohýbal hůlky, takže nejdou složit do sebe, při pádech jsem si roztrhnul o kámen dlaň a udělal tržnou ránu na pravý noze … fakt fajn cesta.

Po červený postupujeme ke skále Vraty, kam se musíme horolezecky vyškrábat. Iva Hejkrlíková nadává. Holt je menší a tak se jí mezi úchytama leze hůř. Já naštěstí s oblibou občas někdy lezu podobným způsobem pro kešky, takže mi výškrab na skálu až tak nevadí, ono mě to spíš i baví.

Pak už po červený na Bukovou horu. Tady je už Honza Sedlák s vytouženým teplým občerstvením. K naznačení Stříbrnýho rohu se Honza přiznává …

Z Bukový hory potom sestupujeme až do Malého Března. Docela závidím, těm co jdou proti mně a vrací se už podruhé na kontrolu na Bukový hoře.

Přede mnou sbíhá Jirka Hofman, Milan Mikulášek, Hejkrlíkovy. Když chci fotit panorama Labe směrem na Děčín, zjišťuju, že mi odešlo svorně všech šest náhradních dobíjecích baterií, takže fotku "kradu" (schválně, jestli se mi přihlásí její autor, jestli jí pozná?). V půli cesty do Malýho Března předbíhám Martinu Němečkovou. Ta prej měla drsnější pád, tak zpomalila.

V Březně je mi vhod opět teplej čaj, tentokrát od kontrolora Olafa Čiháka.

Pokračuju dál po modrý zpátky na Bukovou horu. Tam jsem u Honzy Sedláka téměř přesně v poledne. Myslel jsem si, že bych moh bejt v cíli kolem 17. hodiny. Honza to počítá na osmnáctou.

Po občerstvení se (hlavně zahřátí čajem) pokračuju kolem vysílače do Zubrnic. Uíááá … Už se válím na zablácený cestě. Pitomý bláto! Když pak sbíhám z mokrý louky, vidím, že Hejkrlíkovy, špatně odbočily z červený cesty. Podle mě se ale vrátily. Úůůíííááá … už zase se válím v blátě!!! Kopáč musí být čistší jak já! Bláto až nad lokty. Další překážkou je bagrem rozdlabávaná turistická červená na vstupu do Zubrnic. Přes vytěženej sajrajt musím přelízt. No, jinudy to nejde!

Špinavej přes Zubrnice stoupám do Týniště a pak na Pláň. Když mě u Liškova předbíhají Hejkrlíkovy, Iva mi neodpovídá na otázku ohledně čistoty a paní Hejkrlíková mi ještě vynadala, že když se mě na něco chtějí zeptat, zrovna běžím … copak za to můžu? Taky honím čas! Od tý doby se mnou nemluvily, s výjimkou vynadání na Varhošti, že mám šetřit čajem.

Pod Plání mi dochází síly. Sedám si na asfaltku a jím tyčinku. Mezitím mě předbíhá Martina Němečková, která prej u Bukový hory zabloudila.

Cesta přes Sokolí hřeben byla v pohodě. Od Fráže byla úmyslná zachůzka kolem Skalní bedly na Magnetovci (teda ofiko to je hřib, ale připomíná to spíš bedlu) … navíc kontrola není u bedly, ale až o cca 100 m dál.

Od Fráže seběhnout do Velkýho Března, do hospody, kde Petr Řehánek odečítá čipy. Cestou začíná pršet. Po polívce a pivu znova do deště a jít po žluté, přes Březí, Olšinky, Střekov do cíle.

Před Březím se zase začíná stmívat. Zjišťuju, že mi asi čelovka v kapse dlouho sama svítila, musím vyměnit baterky za baterky z kapesní svítilny.

V Březí doháním Milana Mikuláška, co nemůže nahodit svojí čelovku. Na konci Březí opět uklouznu a válím se v louži.

Přes temnej Bludov musím dojít do Olšinek. Za Olšinkama je poslední kontrola. Pak na Střekov a kolem Setuzy do cíle. Na Střekově si ještě ve vietnamským smíšeným zboží dokupuju baterie, holt prej se nabíjecí dají nabít 1000x. No, myslím, že jsem je nabíjel asi tak 100x … je jich škoda …

Přeběhnout Benešův most a do Důlců. Pod Důlci mě ještě zdržuje semafor, takže v cíli první etapy mě, na mě nepřipravenej, Olaf odečítá až v 19:01 .. škoda tý minuty.

Shodit ze sebe všechno mokrý, na chvíli do suchýho civilu, napít, najíst a na cca 1,5 hodiny zalýzt do spacáku a trochu se prospat. Prej můj "pozdní" návrat byla chyba, co mě pak stála předčasný ukončení pochodu. Pokud bych totiž dorazil dřív, víc bych si prej odpočinul.

Mokrý věci (hlavně bundu, u níž mi promoknul rukáv) rozvěsit po židli a nechat alespoň trochu oschnout.

Před devátou hodinou se budím a pozvolna balím na další pochod. Lukáš Růžička tvrdí, že my, co máme za sebou už 55 km, budeme na dalším, 115 km dlouhým, pochodu v nevýhodě, že se začnou brzy objevovat "jizvy" z předchozího pochodu. Já se cejtím dobře, Lukášovi nevěřím, mám pocit, že jsem úplně čerstvej, začínám novej pochod, nohy nebolí, oblečení sice navlhlý, ale ne mokrý … O pár hodin pozdějc poznám, jak měl Lukáš pravdu!

Opět společně jdeme k vlakovýmu nádraží na autobus, tentokrát do Sebuzína.

V Sebuzíně před startem Olaf napomíná pár mladejch (Zaplatílek, Štverák, Hrotek …) co se do mrazivý noci chystají vyrazit v kraťasech … (neumrznul z nich nikdo, naopak byli ve výsledkách na čelních místech).

V jedenáct hodin start druhý etapy. Trapný … až doma jsem zjistil, že jsme na Varhošť lezli po žlutý, co jí mám oblíbenou při sestupu z Varhoště k Tlučeni … já to nepoznal … asi fakt stárnu.

Cestou na Varhošť mi skoro všichni utekli. Cesta nahoru mi klouzala, měl jsem co dělat, abych se udržel (tentokrát jsem nepadal, ale klouzalo to po jílu strašně). Přes Krkavčí skálu, Kundratice, polní vyšlapanou cestou dojít na Holý vrch. Tam byla další fixová kontrola. Trasu jsem měl sice v GPSce, přesto jsem na modrou trefil až těsně pod Varhoštěm, bloudil jsem nějak rezervací, zdrhaly přede mnou tři srny. Dává se do mě zima, je mi zima i v zimních rukavicích, i když mám na sobě 5 vrstev, nevytopím se, asi je to fakt následek únavy z předchozího pochodu.

Na kontrole potom zbytek teplýho čaje, občerstvit se a vzhůru na rozhlednu.

Na Varhošť je pěkná cesta od Kundratic, po silnici a pak z odpočívadla (kde byla čipová kontrola). Další cesty, obzvlášť žlutá k Sebuzínu, jsou blátivé, kluzké. A právě po tý žlutý a pak zelený mám právě jít. Strašně to opět klouže, v jednu chvíli jsem si hůlkou málem vyrazil zuby, vzhledem k tomu, že mi všichni utekli, jsem tu sám, musím bejt opatrnější, kdyby se mi něco stalo …

Konečně jsem dole a schůdnější Rytinou soutěskou zase nahoru na Čeřeniště. Tam už mi dochází energie. Nad Čeřeništěm se musím najíst, napít a pak do Němčí.

Z Němčí opět hůř schůdnou, kluzkou Průčelskou roklí slízt do Brné … tam je na kontrole Honza Sedlák, říká, že ještě poslední nejsem … že za mnou je ještě minimálně Zdeněk Plavec … po doplnění energie (teplej čaj, chleba, panák hruškovice) stoupám kus po asfaltce, zbytek blátem k Vysokému Ostrému. Ještě se mi nestalo, aby tahle cesta byla suchá, neblátivá, ani tato noc není výjimkou.

Svítá … a na mě přichází spánková krize. Vyhlídnu si pěknej strom a opřenej o něj si dávám cca 15 minut šlofíka. Pak pokračuju dál na mnou proklínanej Vysokej Ostrej. Poprvý na něj lezu za světla, takže jej trochu omilostňuju. Konečně jsem tu za světla a mám šanci si jej prohlídnout, rozhlídnout se po okolí … Ona je to docela pěkná rozhledna, akorát, že to chce sem jít za sucha.

Nahoře si čtu SMS pozdrav od spolužáka, že se šel na mojí počest po ránu proběhnout a už si dává teplou vanu. Sakra! A mě je pořád zima! Vanu? Teplou? To bylo prima …!

Po označení kontroly klesám kluzmo přes Novou Ves k hradu Střekov. U hradu mi zvoní telefon: "Čau Egonku!" "Lubošku, kamaráde, kdepak jsi?" "Na Střekově." "Ahá, tak přidej". Dole u Labe stojí Egon s Petrem Řehánkem, teplým čajem, občerstvením a oznamují mi slastnou novinu, že už jsem skutečně poslední, všichni za mnou to už vzdali.

Přes zdymadla přelízt Labe na kraj Vaňova a pak po, pro mě neznámý, žlutý cestě vylízt nad Vrkočskej vodopád. Tam se napojit na zelenou a k vodopádu. Á další zrada! Velkej kus skály se utrhnul a leží v cestě, musím přes to přelízt.

Považuju to už za zbytečný převyšování, už jsem unavenej. U vodopádu mě potěšila rodinka se štěnětem bílýho labradora Eimí, která jim 2x utekla za mnou, pokaždý jsem jí musel chytit a počkat, až si pro ní pán přijde.

Pak obvyklou cestou napříč Vaňovem. Co to je? Mě začíná škrábat v krku? Ani příruční vodka nepomáhá … a furt je mi zima. No jo, Lukáš měl pravdu, následky předchozího pochodu mě dohnaly. Co mě čeká? Nezajímavej výstup do Chválova, pak dolů do Zálezel, pak do Dubiček, tam bude teplý občerstvení? Mě je zima, potřebuju bejt další tejden zdravej (přednáším o rodokmenu, jedu natáčet do televize …) další studenou noc bych odstonal. Navíc mi chybí energie. Netuším, jak je to možný. Že by z navlhlosti? Že by se projevilo páteční deštivý počasí? Už po první etapě souputníci tvrdili, že je letošek obzvlášť náročnej … Jenomže já mám ty cesty, co mě čekají, rád … Toužím ale po vaně. Kus ode mne staví MHD, další je vlak v Zálezlech … pak to vzdát nepůjde. Jenže já to chci ujít … mě chybí energie, mě chybí nadšení, navíc jsem poslední. S těma před Tebou se nesrovnávej, některý z nich nešli těch 55 km … Přečtu si SMSky na mobilu. No nazdar, on je zapařenej, nezná SIM kartu, tahle mi definitivně odešel mobil na letošních Brtnickejch ledopádech. Já si ani nemůžu nikam zavolat o morální psychickou podporu. A kdybych se dál někde přerazil, nemám spojení na záchranu. A jsem poslední, za mnou už nikdo nejde. Nikdo by mě nenašel, nepomoh. To nemá cenu! KONEC!

Autobusem do Ústí, dobelhat se do Důlců (divný, po 55 km mě nijak moc nohy nebolely, chytly mě až po dalších cca 20 km), převlíct, autem k rodičům do Roudnice.

Silnice kolem Labe do Lovosic je nudná, asi tak 4x mě přepadá mikrospánek, vybočuju, ze svého směru … tak holt musím začít zpívat spolu s rádiem. V Lovosicích je už řízení složitější, takže se probírám a bez větších komplikací dojíždím až do Roudnice.

Vydat smradlavý, zablácený, vlhký, oblečení, vlízt do vytoužený teplý vany. A ouha! Já z ní nemůžu vylýzt. Bolej mě nejen žebra, nohy přestávají fungovat … vylýzt z vany je fakt náročný. Mobil mi začíná fungovat až po intenzivním teplým vyfénování. Najíst a do postele. Probírám se kolem 19. hodiny a po večeři odjíždím do Nových Kopist, kam jsem měl původně dojet v neděli.

Vrchol Lovoše ve 20 hodin svítí … myslím na ty, co ještě šlapou a ještě minimálně 12 hodin budou mrazivou nocí šlapat. Štve mě, že jsem pochod vzdal, ale těm, co ještě jdou, nezávidím, cítím lítost … navíc na Lovoši není určitě taková zima, jako pak na Milešovce …

Celou neděli mám problém s pohybem. Všechno mě bolí, nohy nechtějí nosit, nemůžu se ohnout, neohnu nohy, bolí i lokty …

" Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál…"

Nevím, asi přeci jen stárnu. Poprvé jsem se rozhodnul pochod vzdát předčasně. Byl fakt náročnej, vím, že po 100 km pochodu mě všechno bolí, takhle ale ne, míň.

Mokro, bláto, kluzko, v listí schovaný překážky, déšť, zima, náročný převyšovačky … já těch 100 mil nedal, já ušel "jen" 90 km. No jo, ale jakejch? Náročnejch! Kombinovat náročnej pochod, kluzkej, s velkým převýšením … s délkou … to asi je moc náročnej guláš.

Ujít 166 km chci … ale asi to nepůjde s tímhle převýšením, bude to chtít sušší cesty. A kdybych šel "jen" pátko-nedělních 115 km? Těžko hodnotit, asi bych to dal … a třeba ne …

Pochod mě bavil. Ale byla mi zima, došla mi energie. Radost. A 90 km taky není málo ... nohy bolí ještě v úterý.

Díky za občerstvení, díky za organizaci. Zkuste to příště nepřehánět s náročností, zvýšená náročnost nepotěší, potěší spíš, když člověk dojde s úspěchem do cíle … pak přijde to nadšení … ten správnej adrenalín, ta radost…

Trasy pochodů jsou: ZDE

Výsledky jsou: ZDE

Píseň Stáří je: ZDE