155 km po Českým Středohoří

České Středohoří, to je moje! No vážně, fakt... Narodil jsem se na Podřipsku a přes 20 let bydlím v blízkosti Středohoří. Takže mám rád toulky po Středohoří, rozhledy z vršků, turistický cesty vedoucí napříč, zajímavý lokality.

Takže když mě v roce 2010 Petr Malý pozval na pochod Loučení s turistickým rokem, neváhal jsem a kolem 50 km se prošel. Jen zbytečný blátivý cesty se mi nelíbily.

V roce 2013 jsem tak moh absolvovat svojí 2. stovku, podobně pak o rok později. V roce 2015 jsem zatoužil ujít 100 mil (170 km). Deštivý počasí a následně zhoršující se zdraví ale moje plány zhatily.

Letos jsem si mimo jiné střihnul stovku K100 a BLK. Jako závěr sezony jsem měl v plánu se pokusit o reparát 100 mil na Loučení 2016.

Olaf opět na Facebooku naznačuje opětovné zvýšení náročnosti. No co, počasí by mělo být slušný, nikam nepospíchám, zkusím to. Jak se strhla vlna registrace, neznalej budoucí trasy se hlásím na pochod.

Tento pochod má být pro mě psychickou vzpruhou, odpočinkem, po rodinném bolu, nastálém 11. 11. 2016, je to pro mě tak trochu memoriál, i vzpomínka na tůry s tátou ...

Z 24. na 25. listopadu 2016 přespávám v kanceláři u ústecké kolegyně a před 4. ranní jdu se do Důlců zaregistrovat. Autobusem přejíždíme do Horního Vysokýho a odtud v 5 ráno startujeme.

První náročnej kopec je Sedlo. Docela zajímavý je, že je mlha, vidět je s bídou na 2 metry. S Filipem Drazdíkem a Ondrou Fatkou bloudíme mlhou a těžce hledáme v ní cestu dolů. Až na pěšině získávám jistotu pohybu.

Z Horního Týnce se přesouváme pod Kalich. Na Kalichu je další kontrola, pod ním, v 8:40 konečně první občerstvení s pivem, ale i s teplým čajem. Tady mi začínají spolupochodnící utíkat. Pamětliv loňskejch slov Lukáše Růžičky, že na víkendovém pochodu se projeví "jizvy" z pochodu z předchozího dne, se snažím příliš neunavit, prostě nezdržovat, ale nepřecenit síly.

Trojhora byla avizovaná, jako náročná. No … jde to. Když už přelezu napříč horou k Honzovi Sedlákovi s vidinou napití se paňáka, rošťák sděluje, že hruškovice je na druhém konci hory. No, úžasný!

Přes Staňkovice vystoupat na Dlouhý vrch. Nevím, proč si to tam pletu s Čeřeništěm. No nic, sklesat dolů do Skalice a pak po žlutý do Mentaurova. Tady je v 11:50 h další vytoužený občerstvení. Teplej čajíček.

Pak vystoupat na Hradiště, dolů do Hlinný. Sice jsem měl jít po zelený turistický značce, myšlenka na jídlo v hospodě mě ale dovedla až dolů do obce. Smůla, zavříno! Tak po asfaltce ke Kundraticům... cestou se divím, jak silnici přebíhá stádo koz. Napojit se opět na zelenou značku a dojít pod Varhošť. Vyškrábat se na kontrolu na Krkavčí skálu, rozhled je docela slušnej a pak dolů do Sebuzína. Chvilka odpočinku na patníku a pak vracečka zpátky na Varhošť. Tuhle zelenou značku nemám rád, koncovka zelený před cestou bývá blátivá, obzvlášť náročná bývá žlutá stoupačka na Varhošť, ta bývá jílovitá, kluzká. Obě části jsou ale rozumný.

Konečně jsem nahoře, na rozhledně si potvrdit kontrolu a pak dolů do Sedla pod Varhoštěm. Vím, že tam má být kontrola. V autě v 15:20 h spí Egon Wiesner s Mírou Holmanem, občerstvení, včetně čaje, je na lavicích.

Ač zima, hřeje mě vědomí, že zbytek páteční cesty do Ústí je hřebenovka bez zbytečnejch Olafovin. Cesta po hřebeni už docela příjemně ubíhá … no … to jsem si neuvědomil, že vede ("jen") kolem mé neoblíbené hory Vysoký Ostrý. Tu horu nemám rád proto, že je téměř vždycky na ní přístup blátivou, jílovitou, kluzkou cestou. Nahoře je rozhledna. Co je mi to platný v noci? Jen loni, kdy jsem tam stoupal po ránu, jsem si uvědomil, že rozhled odtud je fakt docela hezkej. Ve dne, v noci ta hora nemá co nabídnout. Naopak. Kdybych já znal alespoň mapy! GPS mě vede naučnou zelenou trasou vedle neoblíbeného Vysokého Ostrého. Žuch, a to pořádně. Ne břečka, ale sra.ka místo cesty! Prostě jsem uklouznul a vymáznul se. To bláto ani nejde z kalhot sloupat. Kdybych znal mapy, moh bych "bláťák" obejít druhou stranou po červený. Je to sice o něco delší cesta, ale civilizovanější …

Přes Novou Ves ke hradu Střekov. Tam na parkovišti auto troubí na ležící ženskou s pokrčenejma kolenama. Nechápu … nebudu se vměšovat …

Přes Střekov nejdu dle GPS, jdu logičtější cestou. Opět mě zdržuje semafor ve Velký Hradební. To už mi na záda dejchá příchozí Luděk Šrejbr. V 18:35 h jsem v cíli! Teda v cíli první etapy.

Snažím se trochu vyspat. Stejně se krátce po osmý probouzím. Balím zvolna na další etapu.

Mám divnej pocit, jak špinavej cestuju vlakem. Pořád jsem nesloupal bláto z Vysokýho Ostrýho. Jenže nás špinavejch jede asi sedmdesát, to se ztratí ...

Vlakem jedeme do Želenic u Bíliny. Odtud ve 23:15 h startujeme na další, delší, náročnější, část.

Po staru všichni běží. Mě je docela zima, tak se musím dooblíct. Cestou na Kaňkov mi všichni utíkají. No a co … Při stoupání na Kaňkov je potkávám … Nahoře potvrdit kontrolu a dolů …

Pak se jde silnicí na Bílinu po červený turistický cestě. Ta má odbočit do lesa. Divná, neviditelná, odbočka. Držím se alespoň GPS. Za pomocí GPS se proklestím špatně značenou cestou až do bílinskejch lázní. Tady je tajná kontrola, bez jakýhokoliv občerstvení.

Po zelený máme vystoupat na skálu Bořeň. Ta zelená je po tmě dost špatně viditelná, takže s Filipem a Ondrou (ty jsem dohnal v lázních) bloudíme kolem zabordelenýho pozemku vágusů. Tak zpátky. Jo ahá, Filip nachází správnou cestu, po který stoupám vzhůru …

Výstup na Bořeň není žádná dávačka. Navíc mi do očí svítí protijdoucí čelovky. Už jsem nahoře. Tady stojí opět Honza Sedlák a konečně má u sebe tu vytouženou hruškovici. Napít se, najíst a dolů. Honzovi sděluju, že jsem poslední. Bohužel nemám pravdu. Zatím co spolu s Honzou slejzáme dolů, dobíhají zatoulaný Maďaři a jeden opozdilec, co vystartoval pozdějc.

Přes pole do Hrobčic. Po asfaltce do Razic na mě přichází první krize, že si musím sednout na patník a chvíli odfrknout.

Čeká mě výstup na Holibku. Výstup slušnej, sestup roštím. Pod Lysákem je pak ve 4:25 h na kontrole Olaf. Čaj už má studenej, prej se zahřeju výstupem na Hradišťany. No … měl pravdu.

Na Hradišťanech se naposled potkávám s Filipem a Ondrou, ti maj na mě náskok asi 20 minut. Na nejvyšší louce potvrdit kontrolu a sklesat k Bukový hájovně.

Přestup přes Pákovou horu mi přijde docela zbytečnej. Jenomže mi to pomůže s Lipskou horou. Tu mám spojenou se svým výstupem od Lhoty jako mazlavý, jílovitý, blátivý výstup. Cesta z Pákový hory se ale týhle blbý cestě vyhýbá … alespoň tak!

Ranní dezorientace mě docela plete, že čekám, kdy z čerevný začnu stoupat na Lipskou horu. No … a já už ve skutečnosti dávno na ní stoupám … Za dne je z Lipský hory krásnej rozhled … no, teď po ránu to není ještě úplně ono …

Po červený kousek kolem hory a pak polem na Medvědickej vrch (značenej taky jako Lhota). Výstup po cestě nahoru je zajímavej. Nevím jestli mám halucinace, nebo ne, ale za sebou vidím utíkat stádo kamzíků. Cesta dolů se mi nelíbí. Nebezpečnej, prudkej, sestup dolů, cesta od předchozích je rozrytá, jak od divokejch prasat, kolem lítá kamení, z kopce to strašně klouže, dvakrát padám, jednou si málem lámu nohu. Ještě toho trochu!

Na kontrole před Milešovem v 10:18 h se dozvídám "příjemnou" věc. Jsem sice poslední, ale tři přede mnou už skončili. Takže už "neprohrávám". Navíc mě opět těší, že mají teplej čaj.

Z Milešova se vyškrábat na Milešovskej Kloc. Před tím ale bloudím hledáním cesty v poli. Výstup na Kloc je náročnej, sestup o něco snazší. Z Medvědickýho vrchu to bylo horší. Ani z Medvědickýho vchu, ani z Milešovskýho Kloce není žádnej výhled. Prostě prudkej kopec porostlej stromama. Na horu se škrábu pomocí hůlek přitahující se o stromy.

Celkem zajímavá a příjemná byla procházka po zelený naučný cestě až k rozcestí U Velké jedle. Tam je dokonce altánek s odpočívadlem. To jsem na chvíli využil k nutnýmu chvilkovýmu odfrknutí, na chvíli zavřít v klidu, v leže, oči …

Po cca 10 minutách sklesat cestou pod Pařez. Výstup na Pařez byl ten nejhorší. Prudkej kopec, stoupám pomocí hůlek, krok sun krok, zachytávaje se o stromy, o volný kameny, o kořeny … po půlhodině jsem nahoře. Opět náročná hora bez výhledu.

Cesta "Pod Březinou"je opět odpočinková. Na GPSce nevidím, čemu se říká Zvon. Protože v GPS už cestou bylo ve stažený trajektorii hodně chyb, ignoruju GPS odbočení doleva, na stromě o cca 20 m dříve byla "vlastní" šipka posílající mě rovně po asfaltce. U GPS odbočky v reálu na stromech žádná odbočka vlevo není … takže jdu dál. V místech, kde se GPS odbočka vrací, je na stromě "vlastní" šipka, která naznačuje těm, co teoreticky jdou dolů z odbočky, že mají jít dál po asfaltce. Podezření narůstá. Volám Petrovi Malýmu, signál stojí za prd, přesto na třetí dovolání se Petr zmateně potvrzuje podezření, že jsem skutečně u Zvonu a že na předchozí odbočce nějakej idiot strhal všechny šipky až k odbočce do prudkýho kopce. Tam už se idiotovi lýzt nechtělo … No jo, lidi jsou "různé...". Takže vrátit se a přelýzt přes ten Zvon …

Pak dojít do Černčic. Černčice, mnou soukromě dlouho nazývaný "Blátonice", opět nezklamaly. Turistická cesta nerozrytá až tak ovcema, ale jejich pasákem, prasákem, kterej tam traktorem rozrejpal, co moh … docela by mě zajímalo, jestli nemá náhodou povinnost škody po sobě napravovat, tzn. blátivý rejpance po sobě zahlazovat a čistit.

Při výstupu na Milešovku se už bohužel opět stmívá … nahoře jsem v 17:13 h už nedočkavě očekávanej. Už v Milešově mě řekli, že je tam skvělá polívka. Byla. Dal jsem si ještě pivo a grog. Veselícím se Němcům kontrolor vysvětluje, co jdeme za pochod. Němci nevěřej … Docela mě tam mrzí i cedule, že hospoda 1. 12. 2016 na protest proti Babišovkýmu EET zavírá … škoda. Velká škoda! Lovosický slovačisko by potřebovalo už konečně kopnout do ...

Groček pomoh. Sestup z Milešovky směrem na Paškapole je veselejší. Na křižovatce "Nad Velemínem" se mi líbí, jak si nějaký "takytuláci" z odpočívací budky udělali zařízený nocoviště.

Výstup na Kletečnou je další náročnej. Kletečná je naše další dominantní hezká hora, tak nenadávám a trpělivě šlapu "krok sun krok" nahoru. Těším se, že sestup bude podobně jako před dvěma lety pohodovější … no … nic moc … těšil jsem se, že do Zbožný půjdu civilizovanou cestou, jdu polem … no co …

Na Lovoši mají zavírat ve 22 hodin. Z Milešovky jsem vyrazil v půl šestý, to znamená mám na "přesun" přes 4 hodiny. To musím přece dát! Jo houby, Kletečná mě dost zpomalila a ač cestu Opárenským údolím znám dost dobře, teď bloudím, netrefil jsem most přes potok, nějakým divným způsobem při cestě k Opárenskýmu hradu nejsem u hradu, ale v půli Opárma … Tě pic, já, "zdejší" ! To je docela ostuda. K tomu ještě mě splete novej altánek při výstupu po modrý nahoru na Lovoš, ten tam dřív nebyl … takže na turisticku chatu na Lovoši dorážím ve 22:46 h. Naštěstí z ní dodaleka je slyšet jak tam v ní na kytaru křičí unavenější hosti, obsluze se nechce ještě zavírat, tak trpělivě čekají až vyřvávající hosti skončí. Tam si dávám pivo, párky, chci do PETky doplnit vodu, tu prej dovážejí, tak jim říkám, ať mi to naplní pivem. Prej budu vypadat, pít pivo trubičkou! No a co …

Na Lovoši odpočívá Luděk Šrejbr. Ten jde 125 km. Klobouk dolů, před měsícem ušel 103 km po Šumavě... Teď už je docela unavenej, přesto vyráží … kontrolor Petr Řehánek jde konečně dolů … Slibuju, že do Dubiček, vzdálených cca 16 km, cestou žádná zřetelná Olafovina, že tam dorazím do 4 hodin … no a proč ne?

Při slejzání z Lovoše na mě jde další slabost, musím si opět u stromu odfrknout … po odpočinku pokračuju spodem Opárenskýho údolí do Malejch Žernosek, odtud po zelený oblíbenou cestou do Litochovic.

Hm … "místní"! V mlze nad Žernosekama opět ztrácím cestu … končím v divný buši. To není možný! Vždyť jsem tudy ve dne šel už tolikrát!!! Do pr … kde to jsem, kde je ta cesta! Vracím se na asfaltku a stoupám dál po asfaltce … jo, hele, tady ještě ta zelená vede … ták … tady odbočit … vinicí … asfaltkou … to snad není pravda … zelená cesta, široká jako "kráva" … a já dobrou hodinu nad Žernosekama bloudím buší, zapadávám a zamotávám se do polního plevelovýho "svinstva" … "mííííssstttnnííí!!!!" Ach jo!

Vyhlídku nad Porta Bohemicou mám rád, takhle v noci nic moc … Cesta asfaltkou do Dobkoviček je únavná, do mě se dává vnitřní zima … poslední teplý pití na Milešovce, je to poznat … V Dobkovičkách hledám kontrolu … blbnu, žádná tam není! Je až za Kubačkou.

Přelýzt Kubačku, opět si musím na chvíli odfrknout a do Radejčína. Na Radejčínský rozhledně vidím čelovku. To se zmateně vrátil Luděk Šrejbr na kontrolu, kterou před tím přešel.

Na kontrolu v Dubičkách dorážím v 7:33 h ráno. Hezký … na Lovoši jsem to odhadoval na půl čtvrtou … no, paráda … Míra Holman je už vyhozenej ven, do auta. Mají pro nás zabalený občerstvení. Skvělý … jenže nemají nic teplýho … kéž by tu byl Egon se svým propanbutanovým vařičem! Na vyhlídce ještě víc promrzám a už "klepu kosu". Díky zimě se moc dlouho nezdržuju a mizím směr Dolní Zálezly. U Mlynářova kříže mě dohání Luděk, kterýmu jsem utek zmrzlej z Dubiček.

Ještě nás čeká výstup k Moravskýmu vodopádu. No … docela hezkej i ta naučná cesta kolem vodopádu je hezká …

Z Dolních Zálezel se opět škrábat do Chválova. Budiž, je odtud hezkej výhled na protilehlej Sebuzín. To je ale všechno. Nic víc … ta obec mi nemá, co dát … navíc, rozpadající se, trhající se, cesta dolů směrem do Vaňova je docela nebezpečná.

Cestou jestě projít kolem oblíbenejch dřevěnějch pohádkovejch postaviček a do Vaňova. Tady opět doháním Luďka …

Vaňov je už v podstatě Ústí … jenže my se musíme vracečkou škrábat nahoru zpátky nad Vaňov a pak blátivou náročnou cestou na kontrolu u skály Milenci. Jinak odtud opět není nic moc vidět.

Konečně asfaltka! Dojít do Podlešína, odtud po žluté nad Vrkočskej vodopád. Pak po oblíbený zelený dojít k Větruši. Luděk už zjistil, že kontroly už nejsou v Důlcích, ale v Lípě na Střekově.

Sestupujeme tam. Jít dál? Nahoru na bláťák Vysoký Ostrý? Proč? Mám v nohách 155 km. Rekord jak v dýlce trasy, tak v dýlce chůze (56 hodin chůze). Magor! Proč bych ještě lez na kopec, kterej v noci nemám rád? Navíc poslední teplý pití před tím jsem měl na Milešovce. Jo, moh bych si v Lípě dát něco teplýho k pití a vyrazit dál do bláta nad Střekov. Ne, už ne … je sice pravda, že se právě přidávám k dlouhatánskýmu zástupu těch, co "nedošli", jenomže … já jsem "došel", já do Ústí došel po svejch! Že jsem neušel 100 mil? No a co? Pro mě... já to ušel …

Český Středohoří, to je moje! Je, mám to tu rád … proto jsem byl rád, když mě před 6 lety Petr Malý oslovil s pochodem Loučení s turistickým rokem … Proč já to vlastně chodím? Pro radost z výhledů z vršků, pro panorama, pro radost, že jsem ušel docela dlouhou cestu, vyvětrat mozek, pobavit se s podobně postiženýma lidma. Pro zdraví...

Pochod v roce 2016 byl zbytečně náročnej. Místama trasa nebyla pro radost (bláto, slušně řečeno), místama byla nebezpečná (nebezpečný srázy z kopců, trhající se cesta).

Jsem rád, že jsem byl na Pařezu, že jsem byl na Milešovským Klocu. Medvědickej vrch, Zvon a další jsem neznal. Na Pařez i na Kloc jsem se chtěl někdy podívat. Jo, chtěl. Jenže neunavenej. Z těch hor není žádnej rozhled, žádný panorama. Škrábal bych se tam nahoru kvůli kešce. Sám jsem jednu založil kousek od domova. Takže si nedokážu představit toho šílence, co by kešku založil na těhle strmejch vrchách. Což o to založit, tzn. donýst jí tam … jenže kešky potřebují občas údržbu. A tu si na vrcholu Kloce nebo Pařezu nedokážu představit.

Chtěl bych dál chodit pochody po Středohoří. Pro radost, pro zdraví. Škoda, že trasy připravovaný Olafem Čihákem a Petrem Malým přes perfektní příparavu tras, přes skvělý občerstvení na kontrolách, skvělý zázemí … škoda, že ty trasy svým neustálým, záměrným ztěžováním trasy do "nemožna" … už to kouzlo pro mě začaly ztrácet. Je mi to líto … Sázení se, kolik lidí to dojde do konce mi už nepřijde fér. Ne zrovna malý startovný platí každej, za to si představuje, že bude úspěšnej. Napadá mě varianta á la Beskydská sedmička. Pro nás "hobíky" hobby trasa, klidně 170 km, převýšení tak kolem 4 000 km, hezká cesta, bez zbytečnejch blátosračkotras. Pro Štveráky, Zavoraly, Suchomely ... "profi" trasa cca 200 km, s olafovinama, takovejma jako byly teď, přidat jim ještě Ostrý, Kamýk, Košťálov, Sutom, Oltářík, Boreč, Vršetín, Solanskou horu a další, převýšení 8000 m a víc… živý kontroly společný s náma "hobíkama". Jen by mě zajímalo, kdo z mě známých jmen by se na jakou trasu přihlásil … v cíli by jsme se pak mohli potkávat a víc si tam pokecat …

Pokud budou totiž cesty rok od roku zvyšovat neustále svojí náročnost, pro mnoho z nás to ztrácí na atraktivitě a budeme muset hledat jiné, vhodnější, pochody. Sice se stydím, vybavuje si veteránský jména jako Hrubý, Mazurek, (Luďku promiň ale) Šrejbr …, starších jak já, co šlapou … ale já chci mít z pochodu radost. A to obzvlášť u nás, ve Středohoří.

A těch 100 mil si ještě můžu zkusit dát na rozumější trase jinde …

Trasy po kterejch jsme šli jsou: ZDE

Záznamy z čipovejch kontrol jsou: ZDE

Fotky jsou ze správného místa, ale z mých jiných, méně náročných, pochodů, foceno ve dne ... Má fotka na Bořeni je od Honzy Sedláka.

PS: Že jsem radši nemlčel! Prakticky na všch citovanejch horách je mnou dosud nenalezená keška! Slib zavazuje! Tak jo, ale až bude trochu teplejc ... nepřidá se někdo?