Již minulé dva ročníky jsem se účastnil týnišťských šlápot, tak
proč se nezúčastnit potřetí. Předtím jsem vždy zmoknul, nebo se brodil
nad kolena vodou. Zdravotní stav mám aktuálně OK, tak proč jej trochu
nepotrápit?
Při úvahách o účasti zasáhla Iva
Hejkrlíková, po krátké Facebookovské diskuzi potvrzuji účast. Nadále
sleduji na FB stránku pochodu a ve skrytu duše se začínám těšit.
Pár
dní před startem zde ještě píše "úřednice" Marta Ernstová, že se
zúčastní, ale že potřebuje zázemí, kdyby něco … to ještě netuší, že já
na tom budu o něco hůř.
A je tu pátek 27.
července! V Roudnici u rodičů kontroluju vybavení batohu, drobný detail,
nemám oblek do deště, důležitou to výbavu na TŠ, tak si alespoň
přibaluju igelitovou pláštěnku, stejně podle předpovědi by měly bejt jen
přeháňky, slejvák nepředpovídají.
Autem na
Mělník, odtud vlakem přes Kolín, Zábřeh, Hanušovice, do Starého Města… V
Zábřehu už začínám poznávat známé z předchozích pochodů (Hejkrlíkovi,
Malí, Řehánek …). Spěšňák odjíždí se zpožděním, v Hanušovicích na nás
bude muset osobák čekat.
A už jsme ve Starým
Městě. Kulturák, organizační zázemí, je ještě zavřenej, no co, jdu se s
dalšími podívat na Anenskou pouť. Něco málo pojím, popiju a zpět. Už je
otevřeno, převlíct (jen tričko, dál není co převlíkat), dokončit
registraci (převzít plán a ten zkontrolovat s mapou) a zvolna směr
náměstí, odkud se startuje. Tam se na pódiu čtyři hudebníci pokouší
napodobovat Beatles (nutno podotknout, že docela úspěšně). S úžasem si
všímám co má na nohouch Honza Suchomel. Vypadá to, že má jen prodyšný
přezuvky na holejch nohouch.
Před 22. hodinou
je zábava přerušena, že se chystá start dálkového pochodu. Mírně opilí
návštěvníci poutě zírají. Mikrofon do ruky dostává Olaf Čihák, v tu
chvíli vypadává elektřina. Asi za tři minuty je vše OK, takže se
startuje.
Je 22:01 hod. Nadšenci vybíhají, my také vycházíme…
Po
modré do Stříbrnice, odkud dál po žluté. Já se držím zpovzdálí svítící
skupinky, takže směr cesty nesleduji. Za Stříbrnicí žlutá uhýbá doleva
do kopce, musím vytáhnout hůlky, Hejlkríkovi (do té doby za mnou) mě
předbíhají, pana Hejkrlíka již tento závod neuvidím. U Chaty Návrší
předbíhám Martu Ernstovou (kde se vzala přede mnou, vždyť byla za mnou,
že by 2 minuty přípravy hůlek a jeden prudší kopeček znamenaly tak
moc?).
A škrábu se dál. Už jsme na CZ-PL
hranici, první kontrola, fixem zapisuju 0:14 hod. Tak a po zelené na
Králický Sněžník. Úžasný, cesta občas vede po blátě, (jen aby z nás
časem nebylo hnědý uhlí!) sem tam nečekaný kamení, výstup ale jakž takž
jde. Dál už dobrý 4 hodiny jdu (no jdu, snažím se) podle hraničních
patníků... připadám si jako pašerák, nebo spíš jako nešikovný financ
(pozěji se mu říkalo pohraničník, dnes už vyhynulé povolání).
Už
jsem na Králickým Sněžníku. Stejně nechápu, stejně jako před rokem, co
na něm lidi mají. Letos tu alespoň není mlha. To by fakt chtělo si sem
někdy vylízt ve dne, možná, že je odsud pěknej výhled. Možná…
Po
tom, co jsem loni nemohl nalézt zelenou na Schronisko, letos jdu po
stejně blbě značený trase (alespoň pevně doufám, že jdu po ní, nikde ani
živáčka, loni nás tu alespoň pár bylo) dál. Alespoň, že jsou cestou
občas červené praporky, to mě dává naději, že jdu snad dobře. Jdu dobře,
po cca 2 km vidím Schronisko. U něj světýlko a banda. To je i tajná
kontrola Petr Malý. Zapisují mi čas 0:58 hod. Do Schroniska se nemůže
(rád bych smyl ze sebe vypocenou sůl) ale venku je alespoň občerstvení.
Po
krátké pauze jdu dál po zelené (těžko rozeznávám zelenou a modrou), v
lese, v ohybu, bloudí Hejkrlíkovy, že prej támhle jsou na stromě reflexy
a že to Olaf neoznačil. Logika mi říká, že cesta vede jinak, taky jo,
prudčeji doprava je pak dál zelená značka.
Jdu
po cestě, náhle zahýbám doleva do kopečka. A lezu do kopce čím dál tím
víc, cesta je úzká, klikatá, sem tam kámen. Po chvíli jsem, za drobného
nadávání, asi vylezl na Malý Sněžník. To už nadávám hlasitějc, občas se
mi podvrkává noha. S krkonošskou příšernou zelenou cestou ze Špindlerový
boudy Polskem se to naštěstí srovnávat nedá. Jen si neublížit!
Z
Malýho Sněžníku lezeme (těsně za mnou Hejkrlíkovy) z kopce. Cesta samý
kámen. Strašně si přeju být někde na rovince, aby si nohy alespoň trochu
odpočinuly. Z kamenitýho krpálu mi to po tmě už nejde skoro vůbec.
Zvolňuju rychlost, Hejkrlíkovy mě předbíhají, klopýtaje, nadávaje,
klesám. Hejkrlíkovy jsem dohnal dole, musím se napít, okamžik napití se
znamenal definitivní hejkrličí únik.
Ták a teď
do kopce na Klepý, až na rozhlednu Klepáč. Tam si zapisuju na dalším
kontrolním bodě čas 2:50 hod. Slejzám z rozhledny dolů, vlevo, na
Moravě, vidím v dáli něco hezky žlutě zářit, co to je, nevím. Vlevo
dokonce vidím i blikat světýlka, že by čelovky předchozích účastníků? No
jo, ale zelená asi pokračuje rovně, patníky taky, tak půjdu rovně.
Pochybnosti jsou stále stejné, jako na Králickým Sněžníku, nikdo přede
mnou, nikdo za mnou.
Po chvíli vidím světýlka
vpravo, vidím i žlutou olafí šipku, tak uhýbám doprava, stejně tam
uhýbají i hraniční patníky. Po cca 200 m vidím na stromě stále zelenou
značku, žlutá nikde, beru mapu, no jo, ona ta žlutá uhýbala doprava víc
prudčejc! Alespoň nechtěnou zastávku na hraničním patníku využívám k
výměně baterií v čelovce, jo, vidím líp. Vracím se na křižovatku, tam
jsou dva pochodníci, co jsem se s nima střídal na Klepáči, už jdou po
správné žluté, mírně je teda předbíhám. Po chvíli je na cestě bílá
šipka, vlevo je prudší odbočka nikde žlutou nevidím, jdu dál, tam už je
jen červená, vracím se, zatracená žlutá! Už podruhý! Mírným kopečkem
jdeme cca 3 km dolů k jakési vsi (asi Jodlów), u ní na kládách sedí
další tajná kontrola, Egon, veterán Honza (ale dnes nemá razítko s
kočárkem) a zapisují mi čas 4:17 hod. Egon mi krom jiného nabízí kafe.
Přijímám. Sice je bez cukru, horký, ale pomohlo. Po chvíli oddechu
vyrážíme dál. Začíná svítat. Nevím, jestli žlutá, nebo jen olafí
značení, zdá se, ale že i utajená žlutá, nás ženou roštím do prudkýho
kopce. Ti dva, co šli se mnou od tý doby, co jsem špatně odbočil na
žlutou, mi už taky utíkají. Udělám alespoň fotku na tři hory co mám už
za sebou.. (zleva Kralický Sněžník, Malý Sněžník, vpravo Klepý s
rohlednou Klepáč)
Ták
z kopce dolů do vsi (asi Sklarnia) a pak po poli z kopce do
Miedzylesiee. Z loňska si pamatuju, jak se špatně hledala cesta přes
Bystricu Klodsku, obávám se zde opakování. Ne, značky jsou vidět
dostatečně, nebloudím. Olaf nás ještě, celkem zbytečně, provede kolem
nádraží, pak se vracíme zpátky na silničku, kterou jsem sem přišel a po
přechodu železničního přejezdu jdeme druhou stranou nádraží do kopce na
sedlo Bochniak. Na nádraží je mírně vidět, obdivuju hezký vagóny, ty
jsou ale asi německý.
Cesta
asfaltkou nahoru (naštěstí lesem) vůbec neubývá. Prej 2 km, pr. ! To
musí bejt min 4 km. Cestou je i hezkej pramínek, doplňuju tekutiny,
omývám zpocený dlaně. O kus dál si vyčítám, a to ne málo, že jsem si
neopláchnul celý ruce od soli, i nohy, sůl mě do mírně poškrábaný kůže
pálí jako čert!
Na lesní kontrole si zapisuju
čas 7:47 hod. Tak teď z kopce do Lesici, pak na hranici do Niemojówa. V
Lesici asi ještě nevědí, co je kanalizace. Celou cestu cítím kadibudky.
Teda doufám, že to jsou kadibudky, že se ten odér neline ze mě… Po cca 3
km asfaltce jsem na hranici Lesice a Niemojówa. No, už pár metrů a jsem
v Čechách! Leda zlatý prase! Ten Niemojów je strašně roztaženej,
hranice v nedohlednu, nekonečný!!! Já už chci být v Čechách!!! (Kdybych
se kouknul do mapy, věděl bych, že Čechy jsou celou dobu půl kilometru
ode mne vlevo, ale to já ne ...)
Jo,
už jsem na hranici, kontrola (opět Egon) mi píše čas 9:01. Paráda, přál
jsem si tu být do 9, seknul jsem se jen o minutu. Nikdo mě nepřesvědčí,
že z Miedzylesiee na hranici Niemojów je to jen 10 km. Dvakrát tolik,
minimálně ale 17 km! Drobné občerstvení a jdu dál (9:22) . Strašně se mi
líbí hraniční sloup pod Bartošovicema. Takovej prvorepublikovej, na
znaku je ještě Československo.
Ták
vylézt do Bartošovic, po žluté asfaltce směrem do Hadince, je to po
asfaltce, to bych mohl nahnat čas. Po 2 km žlutá uhýbá doleva do
kopečka, prašnou cestou, Hadinec už jen 3 km. Stoupám, je vedro, cesta
je lemovaná stromovím, takže to jde, míjím několik chaloupek, vpravo,
koukám, že jedna má i docela dobře udělanej vjezd, momentálně
zatarasenej autem, cesta se mírně lomí doleva, stoupám, kdy už konečně
ten Hadinec bude? Přelízám kládu přes cestu, za ní je už tráva vyšší,
nesešlapaná, to není možný, tudy přece nemohlo přede mnou projít sto
lidí…! Cesta končí valem… Do pr … musím se vrátit. Kde jsem to blbě
uhnul? Ahá, no jo, u toho auta, to auto, co stojí v cestě a dělá dojem
vjezdu do soukromého areálu, ve skutečnosti stojí právě na žluté cestě,
značku zakrývá, žlutá právě vede přes ten areál … Dost blbě ztracená
hodina!!! Po 2 km jsem skutečně na Hadinci, tam předbíhám Martu
Ernstovou, bůh ví, kolik lidí mě díky tomu blbýmu zabloudění (zase ta
žlutá) předběhlo!!!
No, teď doleva po modrý, po
cca 2 km doprava na červenou a dojít až ke křižovatce cest u Anenskýho
vrchu, tam nechám batoh a na rozhlednu na Anenském vrchu vyběhnu. Cestou
proti nám sebevrazi sjíždí rychle kopec na kolech. Jo, už jsem u
křižovatky na Rokytnici, sundávám a maskuji batoh, jdu na rozhlednu, na
rozhledně zapisuju čas 12:24. Pořád mám podezření, že jsem něco udělal
špatně. Vracím se pro batoh. No jó, já si splet Rokytnici a Říčky, no
co, ztráta cca 15 min. a ještě relativně po rovině. Konečně jsem s
batohem na správný křižovatce a dolů! Z mírnýho kopce většinou získávám
body, Říčky jsou už jen 5 km, to by se za necelou hodinu mělo dát! Cesta
je všelijaká … nad Říčkama vysypaná kamením. Vysypat turistickou cestu
špičatým kamením snad může jen idiot, nepřítel turistů! Cítím, jak na
tom blbým kamení mi narůstají na chodidlech puchejře. Začínám mít
halucinace. Místo stromů vidím např. už Romy. Tak, už jsem nad Říčkama,
je 13:20 hod., na otevřený pláni slízám k chalupě Perla (identifikuju
jí, podle toho, že před cca 4 lety jsem tam kupoval turistický známky) a
pořád dolů.
Slunce svítí … co nejrychlejc do
stínu! Už jsem na stíněný cestě dolů … a do pr… šílená bolest nohou.
Musím si sednout na schody u jedný chalupy a nechat ulevit bolavejm
nohoum. A do pr … předbíhají mě Maďaří! Celou cestu byli za mnou a teď
tohle, no co, já se kvůli nefunkčním nohou nepo…!
Slejzám
dolů, už vidím zastávku, ze který asi odjedu do Rokytnice, ale ještě
musím dojít do cíle 60 km pochodu (v mým případě 70). Po zelený do
mírnýho kopečka, už jsem u tý hospody, je 14.08 hod., už mě svýma kecama
vítá Petr Řehánek, ptá se, jdu-li dál, pochybuju o jeho duševním
zdraví, jsem živoucí troska, já jsem šťastnej, že jsem v cíli 60.
Polívka, rozpečenej rohlík, navíc pivo. Řehánek opravuje moje mínění,
prý autobus vyjíždí do Rokytnice kousek od hospody, nemusím teda slejzat
zase dolů. Má naštěstí pravdu.
Nasedám do
autobusu, nic si z cesty nepamatuju, probírám se v Rokytnici u nádraží.
Do dvouvagonovýho motoráku kromě mě nastupuje i team malých rokytnických
sportovců (věkově kolem 13 let), asi basebollisti, skoro všichni ve
stejných oranžových tričkách, pár, tak tři, v červených. Mají mezi sebou
zvláštní hierarchii. Žádný dospělý, nejstaršího, tomu je asi tak 15
let, oslovují kapitáne a poslouchají ho na slovo. Neuvěřitelný! Proti mě
v motoráku si sedá cca 13 letej hyperaktivnější oranžovej kluk, celou
cestu se baví, pozvolna mě vytlačuje z mých pozic, nechápe moje klesání
hlavy a usínání, z jeho očí čtu opovržení a něco o spiťarovi. Kdyby
věděl...!
Pak přestup v Doudlebech, Hradci,
Lysý, na Mělník, z Mělníka autem do Roudnice. Konečně vana! Ve vaně
zjišťuju důvod konečných potíží s chůzí. Zjišťuju, že levý kotník mám
fakt podvrknutý, takže co se divím …
V neděli se pak nemůžu hnout.
Petr
Malý, Iva Hejkrlíková a svým způsobem i Petr Řehánek mě lákali ujít 117
km. Ačkoliv jsem ihned odmítal, že budu rád, když ujdu těch 60, dušička
ve mně byla. Zkusil bych to, ale… do cílů pochodů 50-70 km docházím s
bolavejma, špatně fungujícíma nohama, důvodem jsou a) puchejře na
chodidlech, b) zkamenělý stehna. Přemýšlím, jak tyhle překážky
odstranit. Netuším, boty mám pohodlný, tentokrát jsem začal cejtit, že
mi rostou ty puchýře hlavně na tom špičatým kamení a kamenný nohy? Možná
pauza a rozmasírovat? Nevím, ale snad jednou … O pár dní později
zjišťuji, že jsem byl opět dítě štěstěny. Do cíle 117 "olafokilometrů"
dorazilo míň lidí, než původně chtělo. Zatímco já končil svou "60" v
odpoledním vedru, spousta stovkařů nedošla, skončila v následných
bouřkách a slejváku. O tom já už nevím, krátce po 20. hodině moje
"tělesný ostatky" už nevěděly o světě, já byl v limbu...
Jinak abych nezapoměl, díky za závod, za téměř bezchybnou organizaci a někdy zase ...
PS: Z konečnějch výsledků se časem dozvídám, že jsem do cíle dorazil 75. Dobrý, ale ta ztracená hodina mě fakt mrzí ...
