Krakonošova stovka 2012

Protože občas sleduji internetovou stránku o dálkových pochodech, docela mě mrzelo, když jsem nemohl zkusit pochod po mých oblíbených Krkonoších, případně po Jizerkách.

Letos jsem se, ale, rozhodl si to vynahradit a zúčasnit se pochodu Krakonošova stovka.

Je pravda, že mám radši pochody začínající v noci, přes noc se ale šla skutečná stovka a na tu si vzhledem k omezenému časovému limitu netroufám. Asi bych to ušel, ale ne omezen krátkým časovým limitem, nejsem běhací blázen, jsem pěšák, který se i kochá okolím.

Trasa 60 km, kterou jsem chtěl jít, startovala v 7 hod. ráno, na ten čas jsem neměl odpovídající spojení, tak jsem přijel již o den dříve a přespával v domě dětí Pelíšku ve Vrchlabí. Na zahradě se už připravovali účastnící, spoustu z nich už znám z dřívějška. Někteří mě lákali na stovku, nedal jsem se.

Ale šel jsem se podívat na start. Krátké proslovy pořadatelů, požehnání od Krakonoše (foto) a pak ve 21 hodin start. Trochu jsem jim i záviděl, no co, ráno razím taky ... Alespoň jsem si udělal registraci na druhý den, občerstvil se a šel spát do tělocvičny domova dětí.

Tam se mnou už bylo pár účastníků, nadpoloviční většinu tvořili důchodci. Uléhám na podlahu ve spacáku, trochu to studí, hlavně mě ale již třetí den bolí zuby (nebo dáseň?). V noci se několikrát budím, důchodci strašně chrápou, melou sebou, mě bolí zuby.

Konečně je tu ráno. Snídám z dovezených zásob, kontroluji vybavení, převlékám se, jdu si na náměstí T.G.M. pro startovní štípanec a vyrážím ...

Nejprve mám za úkol se dostat na Žalý. Cesta vede po žluté, někdy fakt rozhoduje jen přirozená inteligence, žluté značení je nedostatečné. Ale co, já jdu zatím bez bloudělní, přemýšlím cestou i nad tím, kde jsem v zimě na běžkách špatně odbočil a místo abych dojel po žluté do Vrchlabí, tak jsem na běžkách sjel herlíkovskou sjezdovku. Stejně se to místo, kde jsem udělal chybu, hledá špatně. Ale už se blížím nahoru na Žalý. Kontrolu žádám o štípanec a razím dál ...

Červená, po které jsem jel v zimě na běžkách, uhýbá do lesa, to je divný, tady jsem na běžkách nebyl. Holt je to asi v zimě jinak. Asi ... nebo...? V lese nabírám nějakej bordel do boty, tak na konci vyklepávám a poprvé se občerstvuji.

A už razím dál ... sejít strmější kopec, projít kolem bufetu Na rovince, škoda, že nemám ještě chuť se stavit a občerstvit... jdu dál kolem penzionu U piráta, na něj mám pěkné vzpomínky ze zimy a po zelené pokračuji dále ke Špindlerovu Mlýnu.

Cestou mě předbíhají dva běžící blázni, ať si běžejí, já jdu svým tempem. A už vidím panoráma Labské (foto), osady u Špindlerova Mlýna, na kterou mám hezké vzpomínky z dřívějších dovolených. O hotelu Clarion, dříve Arnice, bych ale radši nemluvil ...

Stále po zelené pokračuji ke Špindlu. Cestou předbíhám, asi rodinku, se dvěma kluky (kolem 16 let) a už se blížím k hotelu Hradec, kde má být kontrola.

V hotelu je pouze helmutí rodinka, která když mě vidí, pokřikuje na čísníka "eine neue gaste!!!" Ten vylejzá, je zmatenej, o žádný kontrole neví. Volám tedy na pořadatelský číslo, jo ahá, kontrola je schovaná na konci za autobusovým nádražím! Už je mám! Štípanec, něco málo občerstvení (hlavně chleba se sádlem a cibulí, co mě tak krásně prohání s "bioplynem" po cestách), pivo a vzhůhu do vršků...

K Dívčí lávce pohoda... odtud pak po zelené k Lužické boudě. Konec cesty začíná být kamenitý, blátivý, "voňavý"... Cestou mě předbíhá účastník, co prý z Vrchlabí vyrazil až hodinu a půl po mě ...

A už jsem na Lužické boudě, občerstvení, dobrá polívka s rohlíkem, k chutí přijde i chladnější čaj a tradá ke Špindlerově boudě!

Od Špindlerový boudy kolem Karkonoske Przele (no fakt, je tam z) mírně vzhůru, tak jak jsem zvyklej chodit v noci příšernou, náročnou, nevyzpytatelnou, kamenitou červenou trasou směrem na Sněžku, v předtuše ještě mnohem horší cesty uhýbám v půli vrchu doleva a jdu po zelený trase do nějakých Pielgzymů. Rád bych napsal po zelený cestě, ale to fakt nemůžu. To není cesta, to je pomsta. Kamení, bláto, kořeny, prales (foto) tady by si snad dokázala zlámat nohy i karlovarská koza. Stále nadávám, proti mě jdou několikrát polští emigranti, nechápu, jak se můžou bavit tím, že stráví sobotní poledne na takovýhle "pržiščernošči" Za stálého proklínání docházím konečně k jakési louce, zjišťuji, že údy, až na nánosy bláta, jsou v pořádku a po zelené se blížím k odpočívárně na křižovatce cest. Poprvé se mi stává, že mám v rukouch křeč. Tu zelenou hrůzu jsem ve zdraví přežil jen díky opírání se o hůlky, teď se mi to vrací ...

Odtud vede dál trasa po dlážděné cestě. No, radoval jsem se předčasně! Modrá uhýbá doprava opět na šuternatou cestou, alespoň, že tu nejsou kořeny a bláto ...

Po chvíli jsem na další kontrole v Domku Mysliwskim. Tady dostáváme razítko, sušenky, perlivou vodu.

A vzhůru ...

Jů ... horské jezero (Maly Staw, foto), u něj turistická chalupa, okolo hory se zbytky sněhu (je 16/6/2012 odpoledne a je cca 27 st. C). Balzám na nervy, konečně odměna za tu pitomou zelenou trasu... ta čistá voda láká se v ní vykoupat. Divný, nikdo v ní není. Je trochu chladnější, alespoň si z obličeje spláchnu vypocenou sůl ... Paráda ...

A vzhůru ... alespoň, že už tu není nečekaný kamení ... Po chvíli míjím Schronisko Strecha Akademicka a jdu dál ... Jen mi cestou vrtá hlavou, že nevidím nikoho z účastníků pochodu, jen samý Poláky ... no jo, já měl u tý Strechy odbočit doleva a jít nějakou žlutou a pak černou ... já jdu po modrý. Stoupám po kočičích hlavách, hůlky se špatně zapichují, ještě že alespoň příjemně fouká vítr. Ta modrá přeci na Sněžku taky vede ... a už jsem na křižovatce s tou černou, co jsem po ní měl jít ...

Ve Slezký boudě (foto) se jen rozhlídnu, docela mi vadí, že jídlo vyvolávají mikrofonem přes reproduktory, je mi to docela nepříjemný, tak radši mizím směrem Sněžka.

U Slezký boudy sedí ty dva kluci, co jsem je předběhnul před Špindlem. Jak se sem dostali?

Na Sněžku samozřejmě lezu tou polskou kamenitou cestou, zjišťuju, že není až tak špatný se opírat o hůlky, že to s nima jde líp ... nechápu ty, co mě předbíhají, kde berou tu sílu (asi nemají v nohách 40 km jako já). A jó, už jsem nahoře, výš to už v ČR fakt nejde, uštvanej, hladovej ... jdu si pro kontrolní razítko do architektonický hrůzy, co nahradila starou poštovnu (jednou si snad na ní zvyknu, jednou možná uznám, že tohle monstrum na Sněžku patří, teď ale ne), kupuji si pamětní minci, rád bych i polskou turistickou známku Sněžky, tu ale v poštovně vyprodali. Zároveň jsem si všimnul, že na podobném plánu pochodu, jako mám já, štípe a razítkuje cca 13-letej kluk. Ten je tu asi s rodičena a strejdou ... teda když on, tak to já ty síly, který mi došly, musím najít taky ...

Ještě se musím najíst ... se mnou by rád jed i neodbytnej labrador a joršír ... nedám!

Ta čtyřčlenná rodinka už opouští Sněžku, půjdu taky ... budu se jich více méně držet, abych stihnul limity, je totiž už 15:30 do 20 máme být v cíli ...

Po kamení ze Sněžky to nejde, a hele s hůlkama to jde líp, jen někoho nesejmout ... a jsem dole a zpátky do Čech! Teda z dřívějška si nepamatuju, že by cesta od Slezký boudy na Luční byla do kopce, je ... Před Luční boudou prodávají piva za 50 Kč. Ty vydřiduši jsou horší jak číšníci v Harrachově!

Ták přelízt Úpskej vrch (bohužel po asfaltu) a vzhůru k Výroce. Lidi kolem blbnou na sněhu, rodinka se na něm fotí, já nechci snižovat nasazený tempo, stejně mě žene mlsná na pivo, který si dám určitě na Výrovce. No, měli tam jen Plzeň za 38 Kč, ale bodla!

Rodinka mi mezitím zmizela. Doběhl jsem je až u bufeu Na rozcestí, tam se regenerovali, "strejda" si stěžoval na puchýře na malíčkách ... Já pokračuju dál, směr Strážné ... Asi tak ve třetině cesty mě rodinka předbíhá ... no co, alespoň když se mi neztratí z dohledu, díky nim držím tempo...

Po cca 4 km rodinka usedá, strejdovi totiž puchýře popraskaly ...

Já mám co dělat, potím se a hned osychám, mezi nohama mi už krystalizuje sůl z potu, dře to strašně do ... , bolí to... musím jít už s rozkročenejma nohama...

Jdu dál, cesta vede prudce dolů asfaltem, nohy bolí, vzpomínám, jak jsem se bavil, jak v září z Lysé hory někteří šli pozpátku, tohle přeci ještě dělat nemusím, já to nějak vydržím!

Na Hříběcích boudách hledám kontrolu, holt blbnu únavou, kontrola je ve až Strážném, na konci. Do Strážného se jde opět do kopce ... rodinka už není ani vidět. Konečně jsem u hospody, kde je ta kontrola, piju asi čtyři kelímky šťávy a dál po červení razím do Vrchlabí (až ve Vrchlabí zjistím, že jsem měl jí po žluté, no co, tak jsem ušel asi o 2 km víc, no ...)

Pod Strážném na silničce nacházím mobil. No co, donesu ho do Vrchlabí on se někdo přihlásí ... přihlásily se už v půli cesty a čekaly pak na mě ve Vrchlabí u kostela ...

A jsem ve Vrchlabí. No nazdar, do cíle ještě 3 km! A nohy bolej ...

Už jsem na dosah cíle! Jedem, jedem ... ! Iva Hejkrlíková, známá z Týnišťských šlápot, provokuje z auta ...

A jsem v cíli. Přerážím se na schodech, málem porazít otce od "rodinky", děkuju mu za to, že jsem díky nim držel tempo, kluk (Tomáš) sedí na lavičce, je vidět, že, ač celou cestu šel dobře, teď už šíleně pajdá ...

Konec! Hotovo! Dobrý, dokázal jsem to! Jak někdo může jít stovku? Mě těch 60 km stačí, jsem vorvanej jak mý neteře (5 a 6,5 roku) před měsícem po pochodu do Prčic.

Svlíknout, osprchovat se, ta sůl je fakt nepříjemná, nohy a ruce navíc spálený od sluníčka.

Stovkaři i další padesátkaři se vracejí, každej tam pajdá ... Já se navečeřím, odpajdám do hospody na pivo, přečkám tam liják a vracím se přespat.

Kupodivu chrápající důchodci mi už tak nevadí, že mě bolí zub, jsem už nějak zapoměl ...

Ráno vstávám v 5 hod, najíst, sbalit se a na vlak ... vlak jede za hodinu, já jsem si vyzkoušel nanečisto, že z Pelíšku na nádraží mi to trvá 17 minut. Teď, pajdajícímu, mi to trvá 42 minut, cestou mě předběhla i jedna důchodkyně (ta ale předchozí den šla "jen" 25 km).

U nádraží mě dohání Jarda Pospěch s kolegou, jede domů přes Kolín, takže dva vlaky jede se mnou... kde bere sílu pořád tak řvát ... i přes to v rychlíku na Kolín usínám, s nohama nataženýma na sedačce ... Přestupuji směr Mělník, kde mám auto ...a domů!!!

Tak jsem už absolvoval Krakonošovu stovku a příště už nemusím!

Ale jo, půjdu to někdy zase znova....

Domů do Kopist jsem nejel, z neděle na pondělí jsem spal u rodičů. Ráno mi mamina poradila, abych maxipuchejř na patě propíchnul. To se povedlo, nic jsem nevymačkal. Tak jsem ho prostřihnul. No, to jsem tomu dal! Pata bolí ještě víc, celej den dělám po Roudnici reklamu na dálkový pochody. To musí ale bejt pohled, chlap v saku, kravatě a pajdá jak po ....

Teda, jestli já si to za cca měsíc nerozmyslím s těma Olafovíma Týnišťskejma šlápotama... no jo, ale na Beskydy musím někde trénovat ...