Beskydská sedmička 2012 - napotřetí

Když jsem před 2,5 lety objevil v týdenníku Sedmička (tehdy volně rozebíratelnému na naší poliklinice), že je vymyšlen pochod přes sedm beskydských vrchů za 40 hodin, pocítil jsem, že je to výzva, že je to při troše fyzičky zvládnutelný a po poradě s Petrem Kašparem, kolegou, který tentýž závod objevil Sedmičce kolínské, jsme se přihlásili.

Ó, jak jsem se mýlil, jak je to zvladatelný. Do té doby jsem měl za sebou několik dálkových pochodů kolem 50 km, nebál jsem se. V září 2010 jsem vyrazil s Petrem Kašparem beskydské vrchy pokořit. Vrchy se ale ukazovaly vyšší a náročnější, než jsme čekali, nicméně s časovým limitem 40 hodin jsme si celkem věřili. V neděli v jednu hodinu ráno nám ale pořadatel oznámil, že závod je zastaven, ředitel závodu Libor Uher jej tenkrát předčasně zrušil, pár nadšenců před námi, co své síly přecenili, hledala již horská služba, Libor Uher nechtěl dál riskovat.

V listopadu 2010 jsme se na Rychlé rotě dohodli s Martinem Kalábem z Prahy, že má chuť to v září 2011 zkusit. Petr Kašpar již ze zdravotních důvodů nechtěl znovu B7 absolvovat, tak jsme začátkem září 2011 napodruhé pokořovali beskydské vrchy spolu s MUDr. Martinem Kalábem. Oproti 2010 Libor Uher závod udělal náročnější. Zkrátil 40-hodinový limit na 30-hodinový, do trasy přidal i sestup z Radhošti na Ráztoku a následný výstup na Pustevny. Do Lysé hory jsme si s Martimen věřili, na Lysé hoře nás zmohla na chvíli únava a tím jsme už velice špatně stíhali časovou bránu v Krásné, výstup za hodinu na Travný již byl utopií.

Třetí pokus se odehrával 7. - 9. září 2012. Po předchozích dvou, ne zrovna úspěšných, pokusech jsme již vyzývavě pojmenovali team "Letos dokončíme!". Už to byl závazek. Navíc oproti předchozím dvoum ročníkům se šel závod pozpátku, to znamená vlak nás dovezl do Třince a odtud jsme šli do Frenštátu, kde jsme měli zázemí. I toto byl další impuls, abychom opravdu dokončili i třeba po stanoveném limitu 30 hodin.

V pátek v poledne jsme s Martinem vyjeli (proti mé vůli) jeho autem z Prahy do Frenštátu. Zde jsme byli před pátou hodinou, v pohodě jsme se stihli zaregistrovat, připravit, podlepit místa, kde čekáme puchýře, občerstvit na frenštítském náměstí, z náměstí nás již jedna z pořadatelek posílala na nádraží k vlaku do Třince. Ve vlaku vedle nás si sedl ukecaný chlap z Litoměřic, celou dobu nezavřel klapačku, takže i když vlak jel skoro dvě hodiny, neměl jsem šanci se preventivně trochu prospat. Vlak jel skutečně dvě hodiny. Již to vzbuzuje určitý údiv, jak je to daleko!

Vlak odjel s mírným zpožděním, v Českém Těšíně se pak spojoval s další soupravou a do Třince dojel vlak se 14 vagony. Z nádraží jsme potom šli hromadně pěšky cca 2 km na místo startu na vydlážděné náměstí. Zde se zdravím s Ivou Hejkrlíkovou, byla zde i tribuna, Libor Uher a další pořadatelé dávali pokyny k trase, zazněla zpívaná hymna, dostalo se nám požehnání od kněze a cca ve 22:34 hod byl start.

Podobně jako v předchozích ročnících bylo třeba dojít nejprve z města k prvnímu vrchu. S Martinem jdeme přibližně ve druhé třetině houfu. Čím dál víc mě bolí břicho, čím dál víc potřebuji "na velkou". Že by ta klobása z Frenštátu? Za městem se mi u cesty líbí jedna neosvětlená cesta, jdu si tam "odložit". Znamená to první překopávání obsahu batohu. No, vše dopadlo OK, je mi opět dobře tak vyrážím. Jsem evidentně poslední. Na rovině ale nemám s rychlejší chůzí problém, ba naopak, takže bez problémů dobíhám "peloton", spoustu pochodníků i předbíhám. Z asfaltové cesty do kopce nás pak cesta směruje na Velký Javorový, strmou sjezdovkou nahoru. No, to je vejška! Čím dál víc přemýšlím, že jestli to takhle půjde dál, skončím. Zatím ale stále šlapu vzhůru, zapírajíce se o hůlky, šlapu co to dá, nahoře si budu muset odpočinout. Ženská, co mě předbíhá, provokuje "Do kopce se hůlky dělají kratší, z koce delší!". Naopak! Mě se zdá těch cca 142 cm délka málo, potřeboval bych je o min. 5 cm delší! "Nebav se s ním, to je jeho názor, tak mu ho neber!". Má pravdu. Občas se i ohlédnu za sebe. Ze sjezdovky je nádherný výhled na noční, osvětlený, Třinec.

Na vrchu (přibližně v 0:30) volám mobilem Martinovi, kde je, byl kousek ode mě, stihl se i občerstvit, malou Bonaqu koupil i mě. Ta bodla! Procházíme první kontrolou a pokračujeme dál. Cestou nás míjí Olaf Čihák s Hynkem Podivínem, trochu máme obavu, zda nejdeme trasu pro kategorii Sport, která navíc klesá do Řeky. Ne, za chvíli, je tu odbočka, jdeme OK. Za necelou hodinu jsme na Ropici. A je tu první sestup přes Velký Lipový. Zapírám se do hůlek, začínám několik pochodníků předbíhat. Cestou si ještě nabírám vodu z pramene.

A již jsme na prvním občerstevní v Morávce. Jsou cca 2 hodiny po půlnoci. Dáváme si kousky melouna, banánů, občerstujeme se iontovým nápojem. K dispozici je zde i sůl, různé šupniky a granule...

Po občerstvení vyrážíme dál, sjezdovkou na Travný. Již při sestupu z Ropice vypadala tahle sjezdovka děsně (viděl jsem "hada" z čelovek). Jenže po chvíli sjezdovka končí, pokracuje se dál do kopce lesem, to už z proti kopce nebylo vidět. Výstup je sice dlouhý, ale už ne tak prudký. Začíná mírně poprchávat. Kolem páté ranní dorážíme na vrchol Travného. Vrchol je jaksi přeplněný. Po okolí leží nebo sedí odpočívající pochodníci, nevím proč, ale pořadatel s vizáží ženský (s culíkem) všechny napomíná, že nemají ležet, že to někomu vadí ... Kdyby radši řešil jiný problém ... z Travného se není možné dostat, z Travného se stojí fronta, ta postupuje rychlostí fronty u pokladny v supermarketu, pořadatel na vrchu netuší proč. Fronta se pohybuje dost pomalu, jsem propocený, začíná mi být dost zima. Do té doby mám na sobě jen moirové triko a mokrou, propocenou, moirovou mikinu. Ještě že mám v batohu sbalenou větrovku. Během hlemýždího pochodu se i dokážu obléknout. Po cca třičtvrtě hodině jsem u příčiny pomalého pohybu. Musím slézt kluzkou, strmou, úzkou, cestičkou. Je pravda, že mám co dělat i zapírajíce se o hůlky. Ale už jsem pod tou hrůzou a pomocí hůlek nabírám rychlost, předbíhám pochodníky, sbíhám přibližně v půl osmé do Krásné. Tam jsme loni skončili.

V Krásné se občerstvujeme a asi na 30 minut se natahuji na podlahu a usínám. Mírně odpočatý Martin mě budí, že jdeme dál. Ouha! Já se nemůžu pohnout! Pajdajíce vyrážím směrem Lysá hora. Přes celou Krásnou na mě musí být užasný pohled! Další mě předbíhají. Teprve, když vylezu travnatý kopec, jsem jakž takž rozhejbaný. Vzpomínám na utrpení z loňska, když jsem tenhle kopec slejzal, dost už mě bolely kolena. Teď, když jsem rozhejbaný, až na bolesti obou malíčků, se mi jde dobře. Máme docela časový náskok, tak mi nevadí, když mě občas někdo předbíhá.

Martina jsem dohnal v cca 11 hnod až na vrcholu. Vrchol Lysé hory je v mlze, mírně zde poprchává, depresivní počasí se promítá na Martinově náladě, že v tomhle počasí nikam nejde ... No, jdeme alespoň do chaty KČT na polívky. Tam odpočívá pár pochodníků i turisti. Starší pán volá mobilem do Ostravice, tam je prý slunečno. Na Lysé je počasí děsný... Martin na chvíli odpočívá na stole, po cca 10 minutách vyrážíme dolů, do Ostravice.

Před tím ještě dělám panorametické foto okolí. Cesta vede trochu jinudy, než posledně. Samozřejmě že je plná kamení. Jen neuklouznout, nepodvrknout si kotníky! Předbíhám Martina, pokračuju stále níž a níž, předbíhám další závodníky. Na asfaltce nad Ostravicí mě Martin dobíhá. Pořád ještě nejsme dole v Ostravici, pořád dolů po asfaltce. Ani o hůlky se nemůžu opírat. Na druhé straně vidím Smrk. Začínám mít averzi vůči kopcům. Děsný ...

Už jsme v Ostravici. je cca 13 hod. Opět občerstvení, máme tam nárok na teplou polívku. Nárok jo, jenže polívka není!!! No co, dojím druhý řízek, co nesu sebou. Volám domů, že stále žiju, že i přes únavu mám ještě sil dost. V Ostravici spoustu lidí předčasně končí. Je mi jich líto. Ještě k tomu pořadatel provokuje odjezdy autobusů! Na Martinovi vidím, že uvažuje o konci. Tůdle! Název teamu máme "Letos dokončíme!" . Nebudu přeci za Kecala ...

Po cca půlhodině (ve třičtvrtě na dvě) vyrážíme na Smrk. Loni se šlo po červené. Letos se jde jinudy. Martin mi utíká, máme dohodu, že na mě počká na sedle. Po asfaltce vzhůru směr Čeladná, pak to úhýbá směr Smrk. Přede mnou jde pán, tomu musí být přes 60 let, jde statečně dál, když on, tak já to musím taky vydržet. Po cca 4 km z asfaltky přecházíme do lesa a kolmo se škrábeme do kopce kamenitou cestou. Poznávám v ní zkratku, kterou jsme se před dvěma lety škrábali na Smrk s Petrem Kašparem. Prudká kamenitá cesta končí rovinkou, kde se dá odpočinout, já ale honím Martina. Dál už půjdu po červený, to bude cca 2 km rozumné cesty. Jo, zlatý voči!!! Červená je přehrazená páskou, musím dál jít na Smrk kolmou, kamenitou, příšernou, strmou, cestou, naštěstí se po těch kamenech dá občas lízt jako po schodech. Po cca 1,5 km strmého výstupu jsem opět na červené, na místě, kde se červená lomí doleva... sakra, kde je ten Martin? Jdu dál, po dalším kilometru se z hlinité ušlapané cesty stává kamzičí cesta po kluzkém kamení, jasně, že jsem několikrát uklouznul. Alespoň chvíli odpočívám u pramene Řásnovky, doplňuju tam zásoby vody. Po chvíli jsem na rozcestí červené a žluté. Jo, tak tohle je to sedlo! Kontrola mi nechce štípnout kartu, že nemám sebou partnera, až když ve svých záznamech zjistí, že Martin prošel krátce přede mnou, kartu mi štípají a já vyrážím na vrchol.

Na vrcholu Smrku v půl pátý hledám Martina, volám mu, nebere mi telefon. Uléhám na chvíli na zem, srovnávám si nohy a záda. Po cca 5 minutách volá zpátky Martin, on mi utekl, on je už min. 10 min. chůze přede mnou... Vstávám a přes kořeny a kamení smrkovskou buší se snažím dohnat Martina. Předbíhám několik závodníků. Na odbočce Polana je tajná kontrola. Martin pořád v nedohlednu. Z minulého ročníku si pamatuju, že se šlo lesní asfaltkou. Jenže trasa se stáčí doleva napříč sjezdovkou. Po cca půl kilometru přecházíme na jinou cestu, trochu kamenitější, souběžnou s tou asfaltkou. Po chvíli doháním a předháním Martina, nadávám mu, že mi utek, co kdybych se na tom blbým kamení na Smrk přizabil? Má ale pravdu, že věděl, že ho z kopce doženu. Provádím namazání se pálícího prostoru mezi nohama a opět vyrážím dolů. Martina opět předbíhám, po cca 3 km jsem v Čeladence. Cestou již mám halucinace, mezi stromy vidím neexistující chalupy.

Martim dochází krátce po mě. Zde konečně dostáváme nudlovou polívku, no těch nudlí tam mohlo být víc, chci i koupit něco dalšího k jídlu, Čeladenka je vykoupená, k jídlu mají už jen opečený salám a topinku. Volím topinku, docela bodla! Ani v pití už na Čeladence není výběr. Prostě vyjedýno, vypito ...

Marin se ubezpečuje, jestli to myslím vážně, že jdeme dál, na Čertův mlýn, moje rezolutní "jasně, že jo", mu snad vrací síly a vyráží se skupinou slečen vzhůru na kopec. Já vyrážím asi minutu po něm, Martim v nedohlednu. Docela mám strach z dlouhého stoupání po asfaltce, předloni mě ta asfaltka dost unavovala. Na hůlky jsem ale na bodce navlékl gumový návlek, tak se pomocí hůlek šinu čím dál výše. Občas mi halucinace z únavy způsobuje šok, že za stromem je někdo schovaný. Není, blbnu únavou! Po cca 4 km jsem na odbočce do lesa. Sám. Nikde nikdo, tma, loni a předloni jsme tuhle část šli brzo ráno, takže si jí přesně nevybavuju. Ale podle směrovek a podle útržků pásky jdu dál. Cesta je úzká, několikrát pravou hůlku "zapichuju" do prázdna, jen abych se nezhroutil z toho kopce. Jo, už jsem na odbočce na Kněhyni, už mám i kam píchat pravou hůlku, tak teď jen kousek na vrchol Čertova mlýna. No, kousek to nebyl, bylo to trochu dál, ale v mírné mlze, po tmě jsem na vrcholu. Loni i předloni tu bývala kontrola, teď je vrchol nepříjemně opuštěný. Z minulých ročníků si pamatuju, že cesta z Pusteven na Čertův mlým mi byla docela sympatická, tak ta snad půjde, ne? Jo, jenže je to z kopce. Konečně vidím světlo, to dva závodníci přede mnou slízají prudší cestu. Řach! Uklouznul jsem po kořenu, mezi nohama kámen. Naštěstí jsem to jakž takž vybral a neublížil si.

Martin volá, kde jsem, že prý je už na Pustevnách. Kecá ... čeká na mě v sedle Tanečnice. Po dalším necelém kilometru jsme na sedle nad Pustevnami, kde je další kontrola, strikně vyžadující účast obou účastníků týmu. Naštěstí již jdeme spolu. Po dalším kilometru jsme na Pustevnách. Zde je možno odbočit přes Ráztoku a tím se posunout dopředu v celkovém pořadí. Je cca půl dvanácté, přelom soboty a neděle, jsme unavení, nálada na cestu přes Ráztoku není. Občerstvujeme se, na 10 minut si sedám, opět celé tělo tvrdne.

Po cca 15 minutách vyrážíme na Radhošť. Já mám ztuhlý nohy, rozhejbání trvá víc jak kilometr. Míjíme sochu Radegasta, po panelce, střídající se s kamením, docházíme k dřevěnému kostelu na Radhošti. Kontrola nikde, jdeme dál, dolů. Z minula si pamatuju, že jsem s touhle částí něměl potíže. Teď je to naopak. Cesta samý kámen, opravdu se bojím podvrknutí, nebo že si o kámen ublížím do malíčků, oba už, až obaleny leukoplastí, citelně bolí. Kontrola je až v půli cesty mezi Radhoští a Pindulou. Po cca 5 minutovém oddechu pokračujeme dál na Pindulu. Cesta vede nějak blbě. Jak je možný, že občas jdu do kopce? Tudy jsme loni určitě nešli! Cesta je špatně vidět, sem tam chybí, vymletá od vody, často zaprášená. Bác! Mám to ... Na tom blbým prachu jsem uklouznul, upadnul a kus válím sudy! Já se na to můžu vy.....!!!

No konečně jsme na Pindule. Nevím, proč pořadatelé značí na mapě nebezpečí při přecházení silnice! Kdyby radši označili to nebezpečí pádu při slejzání na Pindulu! Pár závodníků končí v tamější čekárně na autobus.

Martin vrčí, že skončíme, že nestíháme časovej limit. Neexistuje!!! Letos dokončíme!!! Co je mi do limitů??? No tak do Frenštátu přijdeme po limitu, no, ale ... DOKONČÍME!!! Nedám se odradit a hledám cestu na Javorník. V tý tmě jsou špatně vidět značky i pořadatelský značení. Útržek pořadatelský pásky nás vede úzkou cestou do pole! Co to je za blbost? Vracím se... naštěstí hned za námi jdou další účastníci a ti jdou neomylně o kus dál, po neosvětlený asfaltce, tam je na stromě špatně viditelná šipka. Jo, už jsme na správný cestě, škrábeme se nahoru. Už jsme i na asfaltce se zelenou značkou tak vzhůru na Javorník. Najednou cesta (jak zelená, tak i pořadatelská) uhýbá prudce doleva do strmého kopce. Do kopce mě žene vztek, musíme ... musíme ... po cca půl kilometru jsme opět na slušnější cestě a po dalším kilometru jsme na Malým Javorníku. Dál rovně po červené na Velký Javorník! V cestě sedí předchozí účastník, kolabuje, odmítá jít dál ... Už vidím chalupu na Velkém Javorníku! Jo, houby, zas halucinace, to vidím jen odraz od reflexní vesty proti mě jdoucího pořadatele. Vnucuji mu kontrolní kartu, aby mi jí štípnul, prej mi jí štípne až kolegyně na vrcholu! Jo! Už jsem tam. Doběhl jsem tam i Martina. Ten si sedá odpočívá občerstvuje se. Já to odmítám. Kdybych si sednul, už bych se nezvednul! Tak jdu napřed, máme cca 1,5 hodiny, aby jsme došli do cíle ve Frenštátu. Nohy bolí, buhví, jak bude cesta vypadat. Středně kluzkými seprentýnami slízám po zelené na úpatí Javorníku, dole na asfaltce mi chybí značení. A jsem na křižovatce pseudoasfaltek. Po chvíli už značení vidím, pokračuju dál, je mi divný, že část cesty vede do kopce, no nic, přede mnou svítí čelovky dalších účastníků, tak snad ... jo. Když už jsem na slušnější cestě volám Martinovi, aby nebloudil tak jako já. Ten už ale bloudí v serpentýnách z kopce. Rychlou chůzí pokračuju dál po zelené, když je cestou nějaká anomálie, která by mohla Martina splést volám mu to předem, aby nebloudil. Pod frenštátským náměstím mě svítící slečna směruje na náměstí. Těsně před náměstím mě zastavuje pořadatel, že bez Martina na náměstí nemůžu. Na mobilu mám 3:30 hod. Usedám na schod, naposled naviguju Martina.

Po cca 10 minutách běží... vstávám... vyrážím zbylých pár metrů k náměstí. Na něm stojí dřevěná, asi 7 metrů vysoká pyramida, přes kterou musíme přelézt, je zde závěrečná čtečka čipu. Je 3:44 hod. Hlasatel s mikrofonem hlásí, že cílem prošel team 549 "Letos dokončíme!" v čase 29 hodim, 8 minut. MÁME TO !!! LETOS JSME DOKONČILI!!! Dostáváme náramky "Dal jsem Beskyskou sedmičku / 7. - 9. 9. 2012", sebrali mám čip, čísla, štípací kartu ... gratulují mám, udělali nám foto, dostávám na mobil blahopřejnou SMS, ... jdeme se šťastní občerstvit, s fotoaparátem dělám s Martimen krátký cílový rozhovor a pak pajdáme do základní školy přespat.

Po osprchování usínám v cca 4:30 hod. Ráno v cca 8:30 mě budí drbající chapi těsně za mojí hlavu, nemám ani sílu je poslat do ... Už je vzhůru i Martin, přišla si popovídat Iva Hejkrlíková. Zabalit (jé, ta mikina děsně smrdí!), donést do auta a dojít na náměstí na vyhlášení vítězů a tomboly. Většinu neděle chodím za pomoci hůlek.

Od 9:30 začínají atrakce. Po dvou probdělých nocích je mi dost nepříjemný pražící slunce. Mezi vítězi B7 vyhlašují i Ivu Hejkrlíkovou s její mámou. Vůbec nekoukám na jeviště snažím se nalézt co nejvíce stínu, jen poslouchám. V tombole nás jen tak tak minulo horské kolo. Diplomy o absolvování zatím nedostaneme, půjdou vytisknout prý z internetu.

Po skončení dopajdáváme k autu a jedeme do Prahy. Nevyspalý, unavený, Martim dělá dvě nucené zastávky u benzínek. Já nevylejzám, mě bolej nohy. Počínaje 87. km D1 začínáme odpočítavat délku do Prahy. Sakra, to je ale dálka! Na hlavním nádraží v Praze mám co dělat, abych došel do vlaku. V Roudnici mě na nádraží vyzvedává táta. Musí bejt na mě úděsnej pohled, jak vylejzám z nádraží o dvou holích!

Doma se vykoupu a poměrně brzo jdu spát. Biologický hodiny mě budí ráno před 8 hodinou, za chvíli volá i ředitel Čermák, že hodlá na 13. hodinu navštívit mou kancelář, znamená to, že odpoledne se musím do kanceláře dostat. Jakž takž to jde. Druhý den mě už fakt bolí jen oba malíčky, obalený puchýři.

MÁME TO!!! A CO PŘÍŠTĚ???

Děkuji tímto MUDr. Martinovi Kalábovi za spoluúčast na dvou ročnících, hlavně za to, že to vydržel v roce 2012, že jsme úspěšně dokončili, že jsem si splnil svůj sen. Moje poděkování samozřejmě patří i Petru Kašparovi, který stál u zrodu nápadu to zkusit a první pokus se mnou absolvoval. Pocit "dokončení" bych přál i jemu. Moje poděkování patří i našim "skvělým" politikům, "úžasné" vládě ČR, zejména pak "inteligentnímu" ministru financí, díky nimž jsem omezil své jízdy autem, začal dojíždět vlakem, téměř denně musím vylézt roudnické náměstí, takže jsem za půl roku zhubnul o 4 kg a přestaly mě bolet záda.

Děkuji i Olafu Čihákovi a teamu kolem něj (Petr Malý, Egon Wiesner, Petr Řehánek), za jejich dálkové pochody, při nichž jsem trochu natrénoval.

Díky i nejbližším příbuzným, za umožnění trénování.

Oficiální stránka viz: http://www.beskydskasedmicka.cz

Výsledky: ZDE (já: Hobby, 40-50, muži, 109. místo)

Intermezzo - treninky

Tak, už se to blíží ...

V pátek 7. září 2012 večer vyrazíme opět se pokusit zdolat beskydskou sedmičku. Já letos potřetí ... uvidíme, zatím dispozice ukazují, že "letos dokončíme".

Jenže na to taky musím mít fyzičku...

Pochod Týníšťské šlápoty považuju za první trénink. V předchozím komentáři popisuju "strasti" tohoto pochodu, hlavně to byla i zkouška toho, co mě může potkat v Beskydech.

Jenže mezi Beskydama a Týnišťskejma šlápotama je jedenapůl měsíční časovej propad, chce to zústat trochu v pohybu, trochu si držet kondici.

Za lepší kondici musím poděkovat i naší "nejlepší" vládě v historii, zejména velmi "inteligentnímu" ministru financí (prý má stejné vzdělání jako já, taky jen chemickou vejšku), jež zapříčinili, že máme docela drahý benzín, tak jsem začal jezdit z domova do kanceláře vlakem. Po ránu denně vyšlapávat roudnické náměstí (pro neznalé, do kopce) to už je taky trénink. Skvělý! Kromě toho, že mě už nebolí tak záda, jako když jsem denně dojížděl autem, tak jsem dosáhl nedosáhnutelnýho přání ... po půlroce jsem se zvážil, mám o 4 kg míň! Bomba!

Další trénink jsem si našel na olafím serveru www.dalkovepochody.cz, že se kousek od nás, v Liběchově koná 5. pochod Cestami králů. Skvělý, procházka po Kokořínsku! Na internetu hledám podrobnosti, moc jsem toho nenašel, tak jsem se asi na 8. pokus dovolal pořadateli, ten mi alespoň popsal čas a místo startu, tak tedy jedu 25/8/12 na cca 6:30 hod do Liběchova. Po chvíli nacházím sokolovnu (podle loga KČT), tak fasuju dispozice...

No teda ... 40 km se vyráží z Mělníka a ne z Liběchova (tedy 10 km je 2x 5 km Liběchov - Mělník) a toho Kokořínska tam taky moc není ... jde se "kolem Labe" do Štětí, přes Štětí stračenským lesem do Brocna, odtud po asfaltce do Chudolaz, pak si užít taky trochu toho Kokořínska zelenou cestou přes Želízy zpět do Liběchova. Snad na mě není vidět zklamání. No co, jsem tu, tak si dám tu 30...

Ze sokolovny vyrážím směr liběchovské nádraží. Na to, že bydlím cca 20 km odtud, je docela ostuda, že nádraží se mi hledá špatně (jaksi není označená cesta, ale mě to docela jde)...U nádaží podejít viadukt a k Labi ... ouha! U Labe sedí rybáři, cesta nikam dál nevede. Ták zpátky a po míň vyšlapaný polní cestě ... no, ta taky po cca 1 km končí lebedou a močálem ... ták zpátky a na další, ještě míň vyšlapanou cestu... nikde žádný značení, ale kde je Štětí vím ... ták cca 3 km po tý polní cestě... na konci proti mě jede Forman, že prej je tady někde špatně značená cesta ... to brzo ... posílám jej na začátek špatně označený odbočky ..

Vylézám na pešunk, kus podle kolejí, pak cesta vede opět směrem k Labi, do zahrádkářské kolonie. Docela hezký ... no chválil jsem moc předčasně ... už jsme zase na poli ... po cestě ujetý traktorem docházím až ke štětskýmu nábřeží ... tam je to docela hezký, když jsem byl "mini", rodiče tam se mnou jezdili s kočárem na procházku. Škoda, pamatuju si to jen mlhavě ...

Na konci štetskýho nábřeží je jediná kontrola. Dostávám razítko a jdu napříč Štětím do Stračí. Odtud si užívám kousek lesa (asi 3 km) a pak jdu cca 2 km polem až do Brocna. Z pole se line divnej odér ... že by tu rozmetli fekálie? Nevím, nevoní mi to ...

Krátký odpočinek v Brocně (spíš úprava oblečení a obutí) a po asfaltce do Chudolaz. Tady přejít silnici po modré dojít na křižovatku se zelenou (trochu jsem i zabloudil, u polomů nevidím značení) a po zelené až do Tupadel. Jde se opět po poli, nutno říct, že tentokrát tím polem skutečně vede turistická cesta, začíná sálat slunce, takže co nejrychlejc z něj do stínu. Sestup do Tupadel mezi chladnými skálami je příjemný. Dojít k zájezdnímu hostinci, smůla, zavřenýmu, přejít silnici a podle potoka jít do Želíz a Liběchova. V Liběchově u kempu je postarší pán a čeká na pořadatele, aby mohl "štreku" ukončit. Žádný pořadatel tu není ... jdu tedy přes liběchovský park na náves pro auto, s ním dojedu k sokolovně, odkud se startovalo, tam skutečně ukončím svou "štreku" a domů ...

No, tohle okolí znám, z trasy cítím trochu zklamání, čekal jsem to,lepší, ale co, diplom mám, nohy mě bolí, takže trénink lze považovat za úspěšný ...! Příště si fakt ale prověřím, kudy se skutečně jde, procházka Štětím v tuláckém oděvu v sobotu po ránu mě holt nenadla, no ...

No, jenže Beskdy jsou hlavně vrchy, takže to mi holt musí nahradit naše "královna Českého Středohoří" Milešovka. Na úterní odpoledne vymýšlím trasu, že dojedu do Velemína, vylezu na vrch, slezu na druhou stranu do Černčic a opět přes Milešovku se vrátím do Velemína. Z jarního pochodu od Cínovce do Opárna si pamatuju, že jsem měl při výstupu z Černčic na Milešovku fyzický potíže, tak teď to holt použiju tréninkově.

Těsně před cestou jsem se rozhodnul z Milešovky seběhnout do Bílky, odtud do Černčič a odtud pak znova na Milešovku ...

Z Velemína vycházím v 16 hod... snažím se držet tempo, občas proti mě jdou jíní turisté, cestou mě trochu bolí nohy, paráda trénink! Ták, už jsem nahoře, udělám panoramatickou fotku.

Hned po ní mi dochází baterie ve foťáku, kolem vrcholu pokračuju na křižovatku cest Milešov - Černčice, zvláštní, že jsem si tam dřív nevšimnul malých kamených paňáků ... do Bílky sbíhám celkem svižně. Okolí Bílky má zvláštní architekturu, cestou potkávám divné betonové útvary ... docela zajímavý ... dokonce píší i něco o "místní zvláštnosti", nechálu jaké ... budu se muset na netu podívat o co jde ...

Polňačkou po zelené dojít do Černčic, tam uhnout (no trochu jsem zabloudil, čekal jsem tam přechod ze zelené značky na modrou, červenou mezi nimi jsem nečekal). V okolí Bílky a Černčic na skoro každém místě bečí ovce ...

Stoupám cestou, co si pamatuju z jara, nahoru na Milešovku ... (modrá začíná nenápadně až na konci obce). Už vím, proč si pamatuju námahu z jara ... ona ta cesta je dlouhá a nezdá se mi, že by z Černčic na vrchol to bylo jen 2 km ... řekl bych, že o jeden km víc, ale i GPSka mi povzuje, že je to kratší ... a jsem znova na vrcholu, schválně kontroluju panoráma, už je to nefotitelný. Pokračuju dál po modré do Velemína ... divný je, že za poslední rok jsem cestou z Milešovky třikrát uklouznul asi na stejný místě ... asi je nějak začarovaný ... poprvé jsem tam i ohnul hůlky ... holt nešikovný maso ...

Do Velemína s dobrým pocitem docházím krátce po 19. hodině. Tak a teď se ukáže, jak jsem na B7 natrénovanej ...