Quo vadis aneb kam kráčíš z Cínovce přes Teplice, Milešovku, Velemín, Opárno

Letos jsem ještě nebyl na žádném pěším delším pochodu. Proto se mi zalíbilo, když jsem na Facebooku uviděl, že se chystá docela zajímavý pochod Quo Vadis (vítání jara na Milěšovce) aneb kam kráčíš z Cínovce, přes Teplice, Milešovku, Velemín, Opárenským údolím, zpátky do Velemína.

Jelikož konec pochodu je v mé oblíbené oblasti, v Opárenském údolí, cestou je třeba překonat oblíbenou zdejší nejvyšší horu Milešovku (837 m. n. m.), neváhal jsem se přihlásit. Z portálu dálkové pochody jsem si stáhnul dispozice, noční trasu z Cínovce do Teplic se mi ale fakt podle mapy nedařilo nalézt. O to zajímavější to bude, o to víc jsem byl zvědavej.

Nalézám si zpáteční spojení, pochod prý končí v 17 hod., po zkušenostech s mojí rychlostí nalézám vlak v 17:31, pro jistotu i v 19:31, náhodou i v 15:31 hod. Nejpozdějce do 19 hod teda musím být ve Velemíně!

V pátek jsem večer dojel domů, donutil jsem se vyspat se 3 hodiny do půlnoci, o půlnoci vstát a v 0:38 vyjet z Lovosic rychlíkem přes Ústí nad Labem do Teplic. Už na lovosickém nádraží bylo poznat, že nás takovýchto bláznů je víc, v okamžiku, kdy jsem si koupil lístek do Teplic, přihlásili se ke mě dva sportovně oblečení šedesátníci ...

Do spěšného vlaku z Ústí do Teplic už podobně oblečených nastupuje víc, nastupuje i Olaf Čihák, no to bude zajímavý.

V Teplicích už se k nám hlásí organizátor Petr Malý a vyvádí nás na zastávku MHD před nádažím, kde se dělá noční presentace, cca 30 bláznů, nastupujeme do autobusu a jedeme na Cínovec. I když jsem ospalý, cestou spíše kontroluju kvalitu a kvantitu své výbavy, mírně pozoruji, jak u silnice přibývá množství sněhu.

Na Cínovci kolem 2. ranní vystupujeme, děláme poslední "předsmrtnou" hromadnou fotku a vyrážíme, zvláštní je, že opačným směrem, než bych čekal. Na Cínovci je místy umrzlý sníh, místy ledovka, jdeme směrem do Německa. Cestou obdivujeme dvě krásně zakonzervovaná auta pod sněhem, obzvlášť jedno, ze kterého kouká jen 10 cm střechy.

A šup namrzlým sněhem "někam". Absolvuji svou historicky první noční pěší cestu po sněhu. Sníh praská pod nohama, klouže, sem tam cca 50 cm prošláplá, umrzlá, nečekamá, neviditelná díra, pokud do ní šlápnu, ozývá se mé oblíbené sprosté slovo (jež se v nedalekém Dubí za sprosté už asi nepovažuje), po čase mi to nedá a vytahuju hůlky, sice to vypadá, že jsem jedinej (pak jsem zjistil že ne, že ten nápad měl ještě jeden), ale v tom okamžiku získávám jakousi jistotu, že díky hůlkám vykreju pády a nohu si v týhle sněžný, ledový, džungli nezlomím. Jdeme všichni pohromadě, cesta je většinou neznačená, zná jí snad jen oganizátor Petr Malý, na "křizovatkách" cest se čeká na ortel kudy dál. Na opozdilce se čeká, až dorazí, jde se společně.

A už jsme ve Mstišově. No a poprvé se ukazuje, že s tím pohybem "pohromadě" to nebude tak horké, postrádá se už jeden z organizátorů, který jaksi už zabloudil. Po občerstvení se jdeme dál směrem do Teplic.

Jenže cca po kilometru opět uhýbáme doleva a jdeme se podívat jak vypadá "zmrzlý rybník". Jdeme kolem rybníka neexistující cestou, po cca 30 m opět klestím vylézáme na cestu. Pokračujeme dál docela zajímavou cestou, volíme, zda je lepší jít po zmrzlém, praskajícím, sněhu, nebo po zmrlém blátě. Zvláštní, to bláto vypadá bezpečnějš. Obcházíme jakousi fabriku na dřevotřísky, pokračujeme dál.

Je 6 hod ráno, svítá, začínají zpívat ptáci. Zhasínám a ukládám čelovku, na cestu vidím. Zvláštní je takhle v přítmí jít kolem zastralého, dlouho nepoužívaného, hřbitova. A už jsme prokličkovali až na silnici do Dubí. Začíná rozdávání písemných dispozic, jak dál, tím vlastně i znova presenci, sčítání "nepřeživších", no "paráda", kromě spoluoorganizátora Řehánka prej chyběj i dvě ženský ... no nic.

Přes Teplice vyrážíme vstříc dalším zážitkům. Je pravda, že se nijak moc neorientuju, kudy jdu, ale co, jdu za těma přede mnou, po čase si všímám, že jsem skutečně na červené značce, přes zahrádkářskou kolonii se dostáváme na polní, bahnitou (naštěstí trochu zamrzlou), cestu a pokračujeme dál. Nohy mě začínají bolet, cítím, že na chodidle narůstají puchýře.

A jsem nad jakousi vsí, že by to bylo Hradiště, kde má být kontrola (a občerstení)? Ne, je to Lbín. A je z kopce a pak do kopce, Fakt úžasný s bolavejma nohama slízat po asfaltce prudší kopec! No nic, dalo se to ...

Ale jo, už jsem v Hradišti na zastávce ČD, na kontrolním místě, znovunalezaný Řehánek nám poskytuje občerstvení. Odcházíme zhruba v pořadí, v jakém jsme přišli. Přede mnou je skupinka asi 6 lidí, pak jsem já, chvíli po mě dva cca 20-letý kluci, za níma pak ti šedesátníci z lovosického nádraží. Po občerstvení vyrážím dál, vstříc "světlým zítřkům". V Bukovicích se kočkuju s hezkým štěnětem, který mě stopuje. Když zjistí, že o něm vím a jdu k němu, zdrhá ... No tak holt dál serpentýnou do kopce ...

Je to dobrý, ty kluci, co byli za mnou, nejsou vidět, utekl jsem jim. ... Ze silnice červená cesta pokračuje dál doleva po přizamrzlé, blátivé, cestě. Hůlky mi překážejí, dávám je do batohu ... a jdu tím blátem. Po cca 1 kilometru se musím škrábat do kopce, buď blátem, nebo po sněhu. Jenže to není sníh, to je děsně kluzká ledovka!!! Do kopce mi jde stoupání vždycky blbě, takže mě pod vrcholem předbíhají ti kluci. S přehledem je ale předbíhám z kopce, vzdaluju se jim, v Černčicích jsem už hodně před nima.

Z Černčic uhýbám doleva a stoupám na Milešovku. A do ... kluci mi berou čáru, já jdu pomalu, s pomocí hůlek se plahočím vzhůru. 2 km, stranou Milešovky, kterou zatím ještě neznám ... Je to nekonečný! Pod vrcholem vidím, jak ti kluci už druhou stranou mizí dolů směrem na Velemín.

Na Milešovce se jdu v půl jedenáctý občerstvit, v bufetu bumbají ti, co byli přede mnou, vytahuje se tam i maratonec, jak každého doběhne ... Po občerstvení vyrážím, mě už známou cestou do Velemína. Bác! No jasně, vono to děsně klouže, ještě, že brzdím hůlkama. Upadnul jsem asi přesně tam, kde jsem sebou třísknul koncem října a tím v říjnu zvohýbal "nezvohýbatelný" hůlky. Ještě před křižovatkou předbíhám ty, co byli od počátku přede mnou ... Předbíhá mě maratonec, běží blbě, neuhnul a místo do Velemína běží do Milešova. Že já blbec ho vracel, mohlo bejt veselo ...

Trochu blátivou cestou dorážím do Velemína do motorestu, dávám si oběd, během oběda mě opět předbíhají ti, co jsem předběhnul z Milešovky, maratonec bumbá, předbíhají mě i ti šedesátníci.

Batoh nechávám v motorestu, vyrážím po modré ke Konrádovu mlýnu, cestou všechny, co mě předběhli, zase předbíhám, potvrzuju poslední kontrolu a přes Chotiměř se vracím kolem zastávky ČD do Velemína. Prostože je 12:35, jdu se ještě podívat, jestli náhodou za hodinu nejede taky vlak, že bych do 15:31 nečekal a jel dřív. Jede ...

Cestou k motorestu mě předbíhá maratonec, míjím proti mě jdoucí kluky - dvacítníky, tak ty už holt nepředběhnu, škoda ...

Jsem v motorestu, končím, dávám si kafe, na který jsem měl celej den chuť, zjišťuju, že jsem celkově 6., ale maratonec neabsolvoal pochod z Cínovce, předvádí se až od Teplic, takže jsem 5.! Dobrý!

Vracím se na nádraží. Klukům tam "vyčítám", že mě na Milešovku předběhli, moh jsem bejt třetí, no nic, no, ty výstupy do kopce snad někdy fakt natrénuju ....

Dojíždíme do Lovosic, přesedám do auta, jedu domů, dávám si vanu, málem v ní usínám, dobelhávám se do postele, probouzím se v půl osmý a začínám psát tenhle článek.

Nohy bolí jako "kráva", ale vejlet byl prima. Po dnešních zkušenostech bych navrhnul upravit koncovku, z Opárenského údolí vystoupat po žluté na Lovoš, po modré dolů a končit v penzionu Oráč ve Velemíně. Zvladatelný to je, byla by to hezká tečka.