Od března 2020 tu máme dištanc s korona virem … Už od tý doby nemůžeme moc sportovat. Je alespoň možný si vylýzt nějakej kopec v okolí, což je výborný i se psem. Teba s čubou. Teda s jezevčicí, která je pořád hyperaktivní a pohyb potřebuje.
My stihli v roce 2020 akorát pochod Kudy chodili trempové a díky korona krizi byl na září přesunutej pochod Rakovnická 60, tak jsme si s Julčou dali Rakovnickou 45 … a pak zase zákazy … V zimě jsme se alespoň prošli po Krkonoších a když udeřily v lednu a únoru nečekaný mrazy a nadměrná sněhová nadílka, tak jsme alespoň trochu běžkovali.
Ale stejně jdou kila nahoru … korona krize je jedním ze způsobů výmluvy, proč to dolů nejde …
Jenže já mám absťák … Quo Vadis normálně organizovaný o pár tejdnů dřív, by mohlo moje tělo trochu rozhejbat, trochu bych moh i „zchudnout“ co se kil týče.
Na start se nechávám dovýzt nováčky z Mělníka, jímž sportování také chybí. 16. 4. 2021 ve 20:42 h s Julčou jako první vyrážíme do kopce směrem k Větruši nad Ústím. Rozhledy z kopce jsou hezký … Julča táhne, netuší, co jí čeká, že tenhle pochod trhne svůj rekord v dýlce chůze i v převýšení.
Cesta po zelený do Vaňova je krásná, pohledy dolů na osvětlený předměstí Ústí nádherný.
Na Vaňovský kopce jsem se fakt netěšil. Když jsem dával svojí nejdelší trasu, 155 km, s Ludkem Šrejberem jsme se plazili nahoru dost pomalu a bolestivě (já měl za sebou už asi 140 km). Teď mě táhne Julča, jakmile na chvíli zastavím, kňučí, chce dál … pomalu jí opouští její předsevzetí, že musí bejt všude první … teď nás dost lidi předbíhaj … např. Radek Dolanskej v kopci … Fajn, už jsem nahoře, na rozcestí, kam se budu vracet od Jelenky (skály, co je dost hluboko pod náma, to ještě netuším). Sundavám batoh a s Julčou klesáme na skálu, kde je kontrola. Klesání ještě jde i když nohy začínaj bolet … I s Jůlinkou se nám ke kontrole podařilo krok sun krok dostat, i slýzt skálu zpátky … a teď cestou zase vzhůru … Au au …
Když jsem se vrátil k batohu na rozcestí, křeč v noze byla děsná. Na chvíli jsem si sednul. Au! A sakra, noha tvrdá, bolestivá … už se nepostavím … kolemjdoucí mě dává sypací magnesium. Nohu mi něčím stříká, co má strašně pálit. Nepálí vůbec. Já jsem úplně zapomněl, že poslední pochody mám potíže s křečí … no nic, nespěchám, mělničtí nováčci taky teprve zakouší překvapení z pochodu, to rozchodím. Nerozchodil, nohy křečovitě bolí i v neděli.
Další tvrdej ořech je kontrola u skály Milenci. Skála není vůbec vidět, klesací cesta je a) blátivá b) plná klestí a klád z polomů. Ale Jůlinka to dává statečně.
Cesta až do Moravan byla oddychovka, kdy jsem chtěl rozchodit křeč, to se sice nepovedlo, ale alespoň to bolí míň.
Sešup kolem Moravanskýho vodopádu do Dolních Zálezel je příjemnej, výstup do Dubiček s mezizastávkou u Mlynářova kříže už tak ne.
Občerstvení v Dubičkách potěšilo, nacpala se i Julča. Čekal jsem, že tam bude obvyklej Egon s vařičem a kafem, Honza Sedlák turečka neměl. Chtěl jsem tam i počkat na mělničáky, jenže se tam do mě dala zima, tak vyrážíme směr Radejčín.
Noční rozhled z radejčínský rozhledny je zajímavej, ve dne je ale hezčí. Julču jsem nahoru na rozhlednu netahal. Kňučela dole.
Cesta přes Kubačku byla docela dobrá, vzpomínal jsem, jak jsme s vlastivědným spolkem Říp Kubačku obcházeli po reznoucích kolejích, abysme viděli, jak nad D8 kus nejen kolejí, ale celýho vrchu, chybí … jak se tenkrát během lijáku utrhnul svah a sesypal se na dostavovanou dálnici. Že by bylo zajímavý, kdyby duo Malý Čihák, táhli nějakej pochod i tudy. Ale to jsem netušil, co mě čeká …
Od Dubiček po Chotiměř jdeme po reznoucích kolejích celou jednu zastávkovou trasu! Julča má co dělat zvládat rozpětí pražců.
Pak stoupání ke Kletečný. Nohy bolej, občas odpočívám, Julča provokuje, že jdeme dál. Po zapsání kontroly na kraji obce Kletečná vrch Kletečný obcházíme (naštěstí, nevím, jak bych s Julčou přelízal suťovisko, což o to, ona by lezla, ale já mám v nohou křeč).
Na kontrolu na Paška Poli se těším. Je tu teplej čaj, další občerstvení, láduje se i Julča. Přemejšlím, že počkám na mělničáky, ale vidím, že i Julča začíná „klepat kosu“, tak vyrážíme směr Bílka. Už na kontrole začalo sněžit. Čuba má z toho radost a ve sněhu válí sudy.
Pominu-li bolest nohou, stoupání na Milešovku bylo docela příjemný. I Julča už tolik netáhne. Pokud bych neměl sebou Julču, opíral bych se o hůlky a cesta by asi byla snazší.
Nahoře na Milešovce jsme si potvrdili kontrolu, poslal jsem povinnou SMSku domů, že jsme v pořádku a vyrážíme dolů …
A jéje … Cesta kamenným žlabem z Milešovky (modrá TZ) je úděsná. Pochodníci před náma nám cestu patřičně ušlapali, takže to strašně klouže a v kamenným žlabu není kam šlapat jinam. Boty mám ochozený, nesmeky nemám, hůlky taky ne. Aby to jó nabralo grády, asi to klouže i Julče, takže mi ještě ve chvíli, kdy se snažím udržet rovnováhu, skáče zezadu předníma packama na nohy a mě to klouže ještě víc … pomalu se šinu dolů, chytaje se každýho stromku nebo kamenu. Uf … už jsme na rovnější cestě … už to jde. Z kopce mě dohnali mělničáci a sdělují mi svý zážity, šoky, že pochod je hezkej, ale nečekaně náročnej. Otec pajdá stejně jako já, syn Pepa (16 let) má sedřený nohy a jen nohy šourá.
Cesta do Velemína je odpočinkem, procházka Opárenským údolím taky. Pohodu narušuje „zbytečný stoupání“ k Opárenskýmu hradu. Hospoda Černodolský mlýn pod Opárnem má otevříno, takže občerstvení před „poslední bitvou“ přišlo vhod.
Dojít na rozcestí se žlutou cestou a pak se pomalu soukat nahoru na Lovoš … Máme poslední kontrolu a teď dolů. Zelená TZ do Lovosic bejvá za vlhka o zlomení nohy, teď to jde …
Nad čapím hnízdem nad Lovosicema je cíl … konečně! Ještě se sesoukat dolů po prudký přímý cestě. V plánu jsme měli dojít cca 1 km na parkoviště Penny. Plán jsme přehodnotili a do auta nastoupili u železniční zastávky Lovosice – město.
V Roudnici vystupujeme na parkovišti u Lídlu. Rekordmanka Julča cestou spala. Když hodlá jít po parkovišti, co krok, to divně brumlá … Domů jsem jí dones. Standardně po otevření vběhne dovnitř a běhá po baráku. Teď ne. Sedí mezi botama a na zavolání maximálně dojde ke schodům. Už je nehodlá vylýzat …
Já se vykoupal a do večera spal. Julču jsem vypral večer, byla mimořádně hodná. Druhej den už běhala po dvoře. Já ne … já ještě v pondělí mám problém slýzt schody.
Pochod byl fakt hezkej, dobře zajštěnej, jen ta
náročnost po delší pochodový absenci, byla fakt velká … 50 km, převýšení 2300 m
trasa: https://mapy.cz/s/latumazude.
101. místo ze 104 úspěšných, 15 lidí nedošlo do cíle. Čas 15:47 ...
