Úspěšně blátem z Prahy do Prčic II.

Tak jsem popátý vyrazil směr Prčice …

Nechci popisovat celou cestu, je dostatečně rozepsaná v mý reportáži z 19. května 2013, vlastně teď v ní pokračuju jakýmsi pátým dílem …

Úspěšně blátem z Prahy do Prčic I.

Protože se blížil termín pochodu, na kterej jsem měl chuť jít, už je to pro mě tradice, přečtu si i svojí předchozí reportáž. No, není nad to si svý, už zapomenutý, pocity a postřehy po roce zopakovat. I k tomu jsou tyhle reportáže dobrý. Například se člověk dozví, že má vstávat ve tři ráno...auvajs! Nebo že má člověk na tomhle pochodu počítat s nevyzpytatelným počasím, např. si musím naimpregnovat boty. Několik kolegů a kamarádů statečně slibuje svojí spoluúčast ... sliby, chyby ... ještě že jim nevěřím.

Ačkoliv jsem se v mezidobí stal úspěšným trojnásobným stovkařem, netuším, jak jsem na tom s kondičkou. V předchozích dílech mi vadila fronta na konci metra Háje, tak přemýšlím, jak být na startu co nejdříve … nakonec vítězí varianta nočního přesunu autem až do Holešovic, odkud vyjíždí první metro už v 4:35 hod.

V 5 ráno je sice na konci metra lidí spousta, logistika je ale skvělá, takže mapu pochodu mám hned, hned jsem odštemplovanej a můžu jít … před metrem se ještě zdravím s Michalem Bařinkou, dolaďuju oblečení, všímám si, jak na start dorazil i Olaf Čihák a cca 2 minuty po Michalovi vyrážím taky.

Nevím proč, ale GPSka v Praze se chytá špatně, letos se chytla až za Miličovským lesem. Protože tuhle trasu jdu už potřetí, vůbec nebloudím, držím se GPSky, kolem mě je pořád plno lidí, dost často mě předbíhají běžci (to je pochod, ne závod, ale proč nebýt v Prčicích už v poledne, blázni, co?).

Protože vím, že jsem letos vyrazil nejdřív, jak to šlo, vychutnávám si i pohledy v Průhonickým parku, co se mi v předchozích dílech tak líbily … jen škoda, že není o něco lepší počasí.

V Průhonickým parku předbíhám Jirku Hofmana a Martu Ernstovou, no co, oni chodí rychlejc jak já a tak mě určitě někde předběhnou …

Letos už domorodcům klídek nezávidím, žádnej domorodec není vidět. Mezi Radějovicema a Sulicema čekám stáneček s klobásama a pivem. Letos nic … že by zasáhla nechtěná moc nějakýho zbytečnýho kontrolora? Škoda, fakt bych si něco dal … takhle holt musím do vlastních zásob … Mám docela chuť dohnat Michala Bařinku, tak se zbytečně nikde nezdržuju.

Z Kostelce u Křížku šup do lesa a tradá do Týnce nad Sázavou … teda čekal jsem to kratší … ten Týnec je dost daleko, cesta jen tak nekončí, v lese se postupně předháníme s několika pochodníky … já se snažím držet kluka s batohem, na kterým má logo Adidasu vzhůru nohama (nechápu proč). Na začátku Týnce ho dokonce předbíhám (možná, že na rozdíl ode mě netušil cestu).

Zvláštní je, že spousta lidí, mi od Prahy až k Týnci i překáží v cestě. Dřív to asi bylo obráceně.

Na kontrole se opět zdravím s Michalem, na terase jedí běžci, co mě předběhli v tom lese (Císař, Zágrošek …) diskuze se vede na téma Olaf, kdy asi dorazí … Mezitím doráží Hynek Podivín. Michal mizí, mizí ten kluk s obráceným Adidasem, mizím taky …

Asfaltka do Chrášťan je opět unavující … v Chrášťanech si zase dávám pivo, jedno mi v Týnci nestačilo. Následkem toho se dostávám do nálady a jde se mi líp, nevnímám tolik bolest nohou. Ještě že jsem si ho dal. Chybí totiž i očekávaný občerstvení v Černíkovicích.

Rozbláceným lesem docházíme k Neštědicím, začíná pršet. Sundat větrovku a potítko, místo toho kšiltovku a sako do deště a přes Budákův kopec, Dubovku do Neveklova.

V Neveklově se Michal diví, že jsem mu opět v patách … je 13 hodin, řek bych, že jsem tu o hodinu dříve, jak obvykle … od kontroly se vracím do nejbližší hospody na oběd. Dávám si těstoviny s hrachem a šunkou, pivo a vyrážím dál.

Na konci Neveklova mě nabízí kluci v zahradě další pivo, vůbec se nebráním, konzumuji a jdu dál … Po těch pivech jsem ve skvělý náladě, takže mi cesta ubíhá docela rychle až do Suchdola. Tady si opět kupuju další, spolu s bramborákem …

Za Suchdolem do pole a přes vršek k rybníkům u Prosečnický Lhoty. Tady si tři roky dozadu pamatuju, že jsem tu míval úplně kamenný, ztuhlý, nohy. Teď sice strašně bolí, ale jsou ohebný, to je dobře.

Znova prší … opět se převlíkám do míň promokavýho a šlapu asfaltku nahoru do Luhů. Cestou obdivuju psa vesele šlapoucího už od Prahy. Pak přes Velký vršek až do Kosový Hory … cestou dolů vidím, jak zpola oblečený chlap, jen v bílým triku s reklamou na Rencar a v pláštěnce, z kopce uklouznul po blátě … hned vstává a dál mě předbíhá …

Na kontrole v Kosový Hoře jsem letos už krátce po 16. hodině. Pivo, podrbat toho psa (já se musím nauřit poznávat ty psí plemena), vyzpovídat dorazivšího Hynka, kde je Olaf a spol., Michal už tu není, tak rozvažuju, zda jít dál do lijáku, nebo to vzdát. Je tu totiž poraženecká nálada, že v tomhle dešti to nemá cenu. No, to by byl přeci zločin, do Prčic to je už jen 14 km a já mám na to víc jak 4 hodiny!

Déšť, nedéšť, razím … cestou od Dohnalový Lhoty mi už začínají čvachtat boty. Nestudí, ale je to nepříjemný, na pravý patě cítím, jak mi z mokra roste maxipuchejř, začíná bolet.

Tajná kontrola je letos už na kopci nad Mezným, chudáci v dešti sedí jen pod plátěným přístřeškem.

Z Meznýho do Jesenice je cesta už samý bláto a voda. Cesta dál po nacucaný trávě už je nepříjemná (představa obvyklého konce blátem a navíc cesta přes rozmočenou oranici, jako loni, mě děsí) , tak u Strnadovskýho Mlýna vybíhám radši na silnici a i když o kus delší, přesto sušší, cestou docházím na náměstí v Prčicích. Jsem tu v cca 19:15, špatně se tu mezi stánky hledá konečná (obzvlášť matoucí je reklamní stánek se sušenkama), přesto nacházím jak konečnou pro pražskou trasu (s knoflíkem) tak i o trochu hůř nacházím konečnou pro všechny trasy (s botičkou).

S červenou botičkou a knoflíkem co nejdřív docházím na autobus a za nemalé jízdné 30 Kč se nechávám přepravit na vlak do Heřmaniček.

Na nádraží v Heřmaničkách kdysi bývaly kamna. Teď už tu není nic, jediné, s čím se musím spokojit, je "lidské" teplo. V 20:15 odjíždí vlak do Prahy, cestou je mi zima, vše mám mokré (ani ne tak promoklé, jako propocené) paráda je, že na rozdíl od předchozích ročníků nemám už tak tuhé nohy, takže se mi celkem i úspěšně daří přeběhnout z pražského Hlavního nádraží na Masarykový, přejet ještě do Holešovic k autu a pak domů.

Doma první, co si dávám, je teplá vana, na kterou jsem se těšil už od 4 hodin, najíst a pak brzo spát … druhej den mě nohy bolí víc, kůže na nohách je nějaká divná …

Je poznat, že mám za sebou už tři stovky. I když mě cestou bolel celej Novej, hlavně nohy a záda, nebyl jsem tak ztuhlej a chůze mi šla. To, že jsem dorazil do cíle o víc jak hodinu dřív, jak před rokem, je fakt paráda. Jen je škoda, že to počasí v závěru bylo fakt fnusný …

Celou cestu jsem čekal, kdy mě předběhne Marta s Jirkou, to, že šel Honza Suchomel vím jen z fotek, takže z "Olafích obětí" byl v cíli asi první Michal, pak snad já, pak bych předpokládal Hynka a dál … stejně potěší, když vím, že jsem nebyl mezi posledníma …

Kluci, díky za ty stovky a další Vaše pochody, je to poznat … ty útrapy, co s Váma zažívám, mi pomohly bejt v cíli dřív, jak jsem tušil.

Sokolské putování 2014

V sobotu 3. 5. 2014 jsem šel opět "Sokolské putování Českým středohořím". Účast na pochodu jsem už Petrovi Malýmu přislíbil v březnu.

Do Teplic jsem přijel rychlíkem v 7:04. Ihned jsem se zaregistroval a podle cesty nahrané v GPS jsem vyrazil směr Středohoří.

Cesta nejdříve vedla socialistickou částí Teplic, pak přes park k výpadovce na Most. Podle ní dojít do Kladrub a odtud ne zrovna udržovanou turistickou trasou do Ohníče. Stoupalo se ušlapanou, neposečenou, vysokou trávou, na vrchu kopce pak lesem. Lesáci tu přehradili cestu lesní školkou, takže cesta v mapě (i v GPS) nesedí s realitou, musí se to obcházet.

Po východu z lesa se jde opět polem, směrovka na čekané, na začátku maxilouky je špatně značená, ukazuje směr doleva, zatímco se má jít rovně. Naštěstí trasa v GPS je vedena dobře a tudíž do Ohníče jsem dorazil bez větších obtíží.

Ač jsem si myslel, že Jirka Hofman, kterej v Teplicích vyšel ze stejnýho rychlíku, je dávno přede mnou, teprve z kopce do Ohníče jsme se začali předhánět.

Z údolí Ohníče se stoupá po žluté kolem Úpoře, do Kostomlat pod Milešovkou. Ačkoliv kopcovitá silnice do Úpoře na mapách vypadá jako kvalitní asfaltka, ve skutečnosti se jedná o asfaltku rozbitou, děravou, často kamenitou. V zákrutě turistické cesty jsem našel kešku a šel dál do Kostomlat.

V Kostomlatech jsem čekal kontrolu, docela by bodla, je to vhodné místo na občerstvení. Žádné zde ale nebylo i hospoda ještě byla zavřená, tak jsem holt dlouhou, blátivou, cestou vyšel až do Štěpánova. Zde byla dole, v čekárně, první živá, jen razítkovací, kontrola.

Po červené, přes Bakovou hájovnu, se šlo do Lhoty. Zde nastala náročná část cesty, stoupání až na strnou Lipskou horu. Cestou míjím v protisměru Jirku Hofmana a Olafa Čiháka. Do kopce mě ještě předbíhá nějaká vysportovanější turistka. Na vrchu bylo konečně občerstvení, Péťa Malý a Petr Řehánek.

Z Lipské hory je za normálních okolností krásný rozhled na jižní a západní stranu, na Středohoří a docela ošklivý severní výhled na hnědouhelný revír. Nyní však je vše zahaleno v mlze. Tak alespoň najdu kešku a jdu dolů. Cestou dolů mě do nohy, unavené šlapáním asfaltu, bere akutní křeč. Naštěstí odezněla asi tak po třech minutách, takže konečně můžu, za pomocí hůlek, slízt dolů.

Náročnější cestou jsem se dostal do Medvědína (tady jsem opět našel kešku) a pak do Kocourova. Tady vím, že je zde docela rozumná hospůdka, takže se jdu najíst. V hospodě už sedí Egon Wiesner s Jirkou Hofmanem, polívky mají zrovna takové, na jaké nemám chuť, tak si dávám alespoň guláš s pivem a jdu na Ostrý.

Pod Ostrým je občerstvovací kontrola, klobása a Gambrinus (á 10 Kč), a pak na zříceninu. Na zřícenině hledám kešku, bohužel v tom mokru jí najít nedokážu. Pak zas dolů k občerstvovací kontrole na pivo. Překvapením zde pro mě je přítomnost MUDr. Tomáše Petráka, prvního "sokolíka" za roudnický Sokol. Docela mě překvapilo, že ačkoliv z Teplic startoval o půlhodinu pozdějc, než já, že mě dohnal. Pan Petrák se nedá zlomit, chce jít jen 34 km, tzn. z Ostrého do cíle do Velemína. Já jsem rozhodlej ujít minimálně 40 km, tzn. razím dál na Milešovku.

Na Milešovku jsem zatím z Milešova nelezl, zatím vždy obráceně, proto mě docela překvapila náročnost i týhle cesty.

Na vrchu se opět míjím s Jirkou Hofmanem, jdu si potvrdit kontrolu do místní nové hospody. Zde již sedí Olaf a definitivně mě ukecává, že mám jít celejch 55 km, ačkoliv je mi jasný, že mi to do půl osmý, kdy jede poslední náhradní autobusová doprava (místo vlaku přes utržený vrch), nestíhám. Na Milešovce mizí mlha a konečně začíná svítit sluníčko.

Z Milešovky, po modré, po kamení, to jako obvykle klouže, tentokrát, jsem ale neupadnul a hůlky neohnul.

Celkem v pohodě jsem došel do motorestu ve Velemíně. Zde se občerstvím a po cca 20 minutách, bez batohu, kterej si v motorestu nechávám, vyrážím na okruh přes Lovoš.

Ve Velemíně dobíhám Jirku Hofmana s němcem Máriem (ten už se nechce do Velemína vracet a tak přes Lovoš jde do Lovosic) a přes Opárno se škrábu na Lovoš. Začátek stoupání bez batohu je OK, ke konci mi už ale dochází síla. Konečně jsem v boudě na Lovoši. Dávám si tu pivo, chvíli pokecám se Zděnkem Plavcem a pak po modrožluté do Opárenského údolí. Procházka krásným údolím končí průchodem Chotiměří a pak konečně cíl, opět motorest ve Velemíně.

V terénu je ještě pořád Olaf, Egon už z Lipské hory do Velemína došel. Konečně si dávám nudlovou polívku (těch nudlí tam mohlo být víc) a pak mě a Jirku Hofmana veze Petr do Lovosic. Odtud se autem celkem rychle už přesouvám domů. Ačkoliv to byl pochod "jen" 55 km, to že se šlo přes čtyři hory, (pominu-li stoupání mezi Kladruby a Ohníčem), mě docela zmohlo a v neděli mě bolí nohy.

Přesto to byl docela zajímavý trénink a docela mě i překvapila aktivní (pěší) účast jinak organizátorů, Olafa a Egona …