Úspěšně blátem z Prahy do Prčic II.

Tak jsem popátý vyrazil směr Prčice …

Nechci popisovat celou cestu, je dostatečně rozepsaná v mý reportáži z 19. května 2013, vlastně teď v ní pokračuju jakýmsi pátým dílem …

Úspěšně blátem z Prahy do Prčic I.

Protože se blížil termín pochodu, na kterej jsem měl chuť jít, už je to pro mě tradice, přečtu si i svojí předchozí reportáž. No, není nad to si svý, už zapomenutý, pocity a postřehy po roce zopakovat. I k tomu jsou tyhle reportáže dobrý. Například se člověk dozví, že má vstávat ve tři ráno...auvajs! Nebo že má člověk na tomhle pochodu počítat s nevyzpytatelným počasím, např. si musím naimpregnovat boty. Několik kolegů a kamarádů statečně slibuje svojí spoluúčast ... sliby, chyby ... ještě že jim nevěřím.

Ačkoliv jsem se v mezidobí stal úspěšným trojnásobným stovkařem, netuším, jak jsem na tom s kondičkou. V předchozích dílech mi vadila fronta na konci metra Háje, tak přemýšlím, jak být na startu co nejdříve … nakonec vítězí varianta nočního přesunu autem až do Holešovic, odkud vyjíždí první metro už v 4:35 hod.

V 5 ráno je sice na konci metra lidí spousta, logistika je ale skvělá, takže mapu pochodu mám hned, hned jsem odštemplovanej a můžu jít … před metrem se ještě zdravím s Michalem Bařinkou, dolaďuju oblečení, všímám si, jak na start dorazil i Olaf Čihák a cca 2 minuty po Michalovi vyrážím taky.

Nevím proč, ale GPSka v Praze se chytá špatně, letos se chytla až za Miličovským lesem. Protože tuhle trasu jdu už potřetí, vůbec nebloudím, držím se GPSky, kolem mě je pořád plno lidí, dost často mě předbíhají běžci (to je pochod, ne závod, ale proč nebýt v Prčicích už v poledne, blázni, co?).

Protože vím, že jsem letos vyrazil nejdřív, jak to šlo, vychutnávám si i pohledy v Průhonickým parku, co se mi v předchozích dílech tak líbily … jen škoda, že není o něco lepší počasí.

V Průhonickým parku předbíhám Jirku Hofmana a Martu Ernstovou, no co, oni chodí rychlejc jak já a tak mě určitě někde předběhnou …

Letos už domorodcům klídek nezávidím, žádnej domorodec není vidět. Mezi Radějovicema a Sulicema čekám stáneček s klobásama a pivem. Letos nic … že by zasáhla nechtěná moc nějakýho zbytečnýho kontrolora? Škoda, fakt bych si něco dal … takhle holt musím do vlastních zásob … Mám docela chuť dohnat Michala Bařinku, tak se zbytečně nikde nezdržuju.

Z Kostelce u Křížku šup do lesa a tradá do Týnce nad Sázavou … teda čekal jsem to kratší … ten Týnec je dost daleko, cesta jen tak nekončí, v lese se postupně předháníme s několika pochodníky … já se snažím držet kluka s batohem, na kterým má logo Adidasu vzhůru nohama (nechápu proč). Na začátku Týnce ho dokonce předbíhám (možná, že na rozdíl ode mě netušil cestu).

Zvláštní je, že spousta lidí, mi od Prahy až k Týnci i překáží v cestě. Dřív to asi bylo obráceně.

Na kontrole se opět zdravím s Michalem, na terase jedí běžci, co mě předběhli v tom lese (Císař, Zágrošek …) diskuze se vede na téma Olaf, kdy asi dorazí … Mezitím doráží Hynek Podivín. Michal mizí, mizí ten kluk s obráceným Adidasem, mizím taky …

Asfaltka do Chrášťan je opět unavující … v Chrášťanech si zase dávám pivo, jedno mi v Týnci nestačilo. Následkem toho se dostávám do nálady a jde se mi líp, nevnímám tolik bolest nohou. Ještě že jsem si ho dal. Chybí totiž i očekávaný občerstvení v Černíkovicích.

Rozbláceným lesem docházíme k Neštědicím, začíná pršet. Sundat větrovku a potítko, místo toho kšiltovku a sako do deště a přes Budákův kopec, Dubovku do Neveklova.

V Neveklově se Michal diví, že jsem mu opět v patách … je 13 hodin, řek bych, že jsem tu o hodinu dříve, jak obvykle … od kontroly se vracím do nejbližší hospody na oběd. Dávám si těstoviny s hrachem a šunkou, pivo a vyrážím dál.

Na konci Neveklova mě nabízí kluci v zahradě další pivo, vůbec se nebráním, konzumuji a jdu dál … Po těch pivech jsem ve skvělý náladě, takže mi cesta ubíhá docela rychle až do Suchdola. Tady si opět kupuju další, spolu s bramborákem …

Za Suchdolem do pole a přes vršek k rybníkům u Prosečnický Lhoty. Tady si tři roky dozadu pamatuju, že jsem tu míval úplně kamenný, ztuhlý, nohy. Teď sice strašně bolí, ale jsou ohebný, to je dobře.

Znova prší … opět se převlíkám do míň promokavýho a šlapu asfaltku nahoru do Luhů. Cestou obdivuju psa vesele šlapoucího už od Prahy. Pak přes Velký vršek až do Kosový Hory … cestou dolů vidím, jak zpola oblečený chlap, jen v bílým triku s reklamou na Rencar a v pláštěnce, z kopce uklouznul po blátě … hned vstává a dál mě předbíhá …

Na kontrole v Kosový Hoře jsem letos už krátce po 16. hodině. Pivo, podrbat toho psa (já se musím nauřit poznávat ty psí plemena), vyzpovídat dorazivšího Hynka, kde je Olaf a spol., Michal už tu není, tak rozvažuju, zda jít dál do lijáku, nebo to vzdát. Je tu totiž poraženecká nálada, že v tomhle dešti to nemá cenu. No, to by byl přeci zločin, do Prčic to je už jen 14 km a já mám na to víc jak 4 hodiny!

Déšť, nedéšť, razím … cestou od Dohnalový Lhoty mi už začínají čvachtat boty. Nestudí, ale je to nepříjemný, na pravý patě cítím, jak mi z mokra roste maxipuchejř, začíná bolet.

Tajná kontrola je letos už na kopci nad Mezným, chudáci v dešti sedí jen pod plátěným přístřeškem.

Z Meznýho do Jesenice je cesta už samý bláto a voda. Cesta dál po nacucaný trávě už je nepříjemná (představa obvyklého konce blátem a navíc cesta přes rozmočenou oranici, jako loni, mě děsí) , tak u Strnadovskýho Mlýna vybíhám radši na silnici a i když o kus delší, přesto sušší, cestou docházím na náměstí v Prčicích. Jsem tu v cca 19:15, špatně se tu mezi stánky hledá konečná (obzvlášť matoucí je reklamní stánek se sušenkama), přesto nacházím jak konečnou pro pražskou trasu (s knoflíkem) tak i o trochu hůř nacházím konečnou pro všechny trasy (s botičkou).

S červenou botičkou a knoflíkem co nejdřív docházím na autobus a za nemalé jízdné 30 Kč se nechávám přepravit na vlak do Heřmaniček.

Na nádraží v Heřmaničkách kdysi bývaly kamna. Teď už tu není nic, jediné, s čím se musím spokojit, je "lidské" teplo. V 20:15 odjíždí vlak do Prahy, cestou je mi zima, vše mám mokré (ani ne tak promoklé, jako propocené) paráda je, že na rozdíl od předchozích ročníků nemám už tak tuhé nohy, takže se mi celkem i úspěšně daří přeběhnout z pražského Hlavního nádraží na Masarykový, přejet ještě do Holešovic k autu a pak domů.

Doma první, co si dávám, je teplá vana, na kterou jsem se těšil už od 4 hodin, najíst a pak brzo spát … druhej den mě nohy bolí víc, kůže na nohách je nějaká divná …

Je poznat, že mám za sebou už tři stovky. I když mě cestou bolel celej Novej, hlavně nohy a záda, nebyl jsem tak ztuhlej a chůze mi šla. To, že jsem dorazil do cíle o víc jak hodinu dřív, jak před rokem, je fakt paráda. Jen je škoda, že to počasí v závěru bylo fakt fnusný …

Celou cestu jsem čekal, kdy mě předběhne Marta s Jirkou, to, že šel Honza Suchomel vím jen z fotek, takže z "Olafích obětí" byl v cíli asi první Michal, pak snad já, pak bych předpokládal Hynka a dál … stejně potěší, když vím, že jsem nebyl mezi posledníma …

Kluci, díky za ty stovky a další Vaše pochody, je to poznat … ty útrapy, co s Váma zažívám, mi pomohly bejt v cíli dřív, jak jsem tušil.