Před
dvěma lety jsem dostal chuť se podívat, kudy se chodí Krakonošova
stovka. Protože jsem si na stovku netroufal, udělal jsem si 55 km pochod
Celou
dobu mě ale docela mrzelo, že jsem šel jen 55 km a nezkusil tu stovku.
Když se mi ale podařilo v limitu ujít Beskydskou sedmičku a půl roku na
to včas ujít pochod Praha - Prčice, rozhodl jsem se v červnu 2013
porazit další metu, konečně ujít stovku. Kde jinde, než v oblíbených
Krkonoších
Krakonošova stovka 2014 byla moje čtvrtá stovka, dost podobná té předchozí, takže níže je jen "aktualizace".
Stejně
jako je obsazená registrace B7, poměrně brzo bylo letos obsazeno i na
K100. Martin Kaláb se napřed přihlásil, pak z toho vycouval, no co,
spoustu lidí co jdou, už delší dobu znám a těším se …
Je
pátek 20. červen 2014. Protože nám letos nevyšlo ubytování, našel jsem
na internetu docela dobrý kemp u Vrchlabí "Liščí farma", kde nejprve se
švagrem a neteřema rozbíjíme stan a pak přejíždíme na start.
Po
zaregistrování a proslovech startuju. Kopec ve Vrchlabí se mi letos
vybíhá snáz, stejně mám ale cestou do Žalý problémy, spousta běžců mě
předbíhá. Pod Kněžicemi máme zajímavý hudební doprovod, na saxofon nám
hraje malá holka "Svatí jdou…" a "Utíkej Káčo, utíkej …".
Po
odčipování na Žalým mi přišlo vhod občerstvení čajem a pak dál dolů, k
bufetu Na rovince. Cesta celkem příjemná, jen mě rozčiluje rolnička na
batohu jednoho blázna. U Rovinky se upravit a dál na Mísečky. Po
loňských zkušenostech již nebloudím, zbytečně neuhýbám, jen blbě vidím
na "šmirglasfalt" Hrubý asfalt je po tmě nepříjemný, ještě nepříjemnější
je pád po špatném šlápnutí do díry. Asi mám natlučené koleno …
Kontrola
letos v Horních Mísečkách není v Jílemnické boudě, ale o něco dříve, v
bufetu Stopa u běžeckých tratí. Po dalším čajovém občerstvení jdu dál
Kotelními jámami na Dvoračky. Na začátku je bohužel opět děravý
"šmirglasfalt" . Jestli jsem si nerozbil koleno u Třídomí, tak tady,
před Kotelníma jámami, jsem si ho fakt rozbil, cítím, jak mi z něj teče
krev. Na světle to pak zkontroluju až v Harrachově.
Vystoupat
lavinovým vrchem a na Dvoračky, za mnou i přede mnou je nádherná šňůra
čelovek … odtud pak oblíbenou běžkařskou trasou na Ručičky. Bohužel,
začíná pršet. Obléct oblek do deště a vzhůru dolů do Harrachova. Pršet
zvolna přestává.
V Harrachově dostáváme malé
pivo, čaj … na koleně mám tři krvavé jizvy, jak semafor. Trochu to bolí …
po odpočinku vyrážím kolem Mumlavského vodopádu, na Krakonošovu
snídani. Cestou na Voseckou boudu mě už bohužel zase začínají pochodníci
předbíhat … svítá.
A už jsem v Polsku. Na
Tvarožníku je nepříjemná zima. Svlékám se do propoceného trička a v
mrazu si na něj ještě oblíkám suchou flanelovou košili. Na to mokrou
mikinu a větrovku. Stejně je mi chladno. Náladě ani nepřidá okolní mlha.
O
pár kilometrů dál vidím Krakonošovu kazatelnu až ve chvíli, kdy se k ní
blížím. Docela zajímavý je pohled do Sněžných jam. Místo propasti jsou
jen vidět mraky (teda mlha). Člověk si připadá skoro jak v letadle, pod
sebou mraky …
Cesta
po nebezpečném maxikamení od Vysokého kola k Petrovce s kluzkým
světlezeleným mechem probíhá za střídavé mlhy. Od vypálené Petrovky je
opět děravý "šmirglasfalt" za světla jsou ale díry vidět.
A
už jsem na občerstvovací kontrole na Lužické boudě. Gulášová polévka (v
čím dál menší misce, 2020 mám to budou už dávat do náprstku), rohlíky,
čaj … slíbil jsem, že pošlu SMS, jak na tom jsem. Po příchodu ze zimy do
tepla, po probdělé noci, tu SMS nejsem schopnej napsat. Po každém
napsaném slově usínám, podobný to je i se zadáváním jmen, kam SMS
odeslat … a to mě čeká nejhorší, nejošklivější, část pochodu -
Pielgrzymy. Radši z Lužické boudy mizím, než tam fakt usnu a vzhůru do
polské pomsty.
Pielgrzymy
nezklamaly … ale nohu jsem si nezlomil, jen jsem tam jednou zakopnul. O
to příjemnější je pocit, když už je člověk na Polaně. Odtud pak opět
šutermatou cestou do Domku Mysliwskiho. Tam je tradiční občerstvení
sušenkami, čaj, perlivá polská minerálka …
Mezitím v devět hodin z Vrchlabí vyráží na 25 km pochod neteře se švagrem.
A
pak kolem překrásné oblasti Maly Staw stoupat na Strechu Akademicku, od
ní pak po černé kolem Kopy na Sněžku. Stoupání po kamenitejch kočičích
hlavách je nepříjemný. Od Kopy je naštěstí vedle kočičích hlav i cca 1 m
široký pískový pás. Tam lze alespoň zapichovat hůlky. Je tu i vidět, že
ani Poláci o ty kočičí hlavy nestojí … téměř všichni překáží na písku …
Letos
se na Sněžku jde opět po opravené červené cestě přímo. Nutno při dobré
paměti přiznat, že je o něco lepší. Cesta na horu je nepříjemná. Od
Polska fučí silný studený vítr. Naštěstí nahoře tuším, kde je kontrola …
a to "bedna od brambor", chybně nazývaná Poštovna. Vzhledem k příšerné
zimě (a to je první letní den, 21. červen 2014 hodina před polednem), je
bedna narvaná. Naštěstí se ke mně kontrola hned hlásí a odečítá mě.
Na
Sněžce se moc nezdržuju a mizím dolů do závětří vedle cíle lanovky. Tam
konečně fučák nefouká, mám tu konečně český signál, tak konečně
vyřizuji nezodpovězené hovory z mobilu z Polska…
Dál
pak sekanou příčnou břidlicí mezi kosodřevinou až na Jelenku. Opět jsem
na polským signálu, kosodřevina naštěstí eliminuje polský fučák … volá
mi Martin Kaláb.
U Jelenky usedám, občerstvuju
se, konečně se spojuji s Martinem Kalábem, ten mi hlásí, kde je podle
internetu Olaf, Hejkrlíkovi (táta jim už utek), na moje přání mi sděluje
i polohu Michala Bařinky (na Pomezkách) i Lukáše Růžičky (rošťák je už v
Peci). Právě mě předbíhá Hynek Podivín. Zkouším ho dohnat.
Hynka
jsem dohnal až na celnici na Pomezních boudách. Při čipové kontrole
zjišťuju, že jsem 329. Stále v patách mi je Marta Ernstová, Zdeněk
Kolovrat a Jirka Hofman. Hynek vyráží, razím za ním …
Opět
začíná poprchávat. Naštěstí jen chvíli. Hynek z kopce z asfaltky běží.
Já si netroufám. Za Spáleným mlýnem už asfaltka stoupá až k Janovým
boudám.
Prudkým kopcem dolů, zkouším i
popobíhat, a už jsem ve Velký Úpě. Z Úpy do Pece. Když přicházím ke
kontrole v Peci, vidím z dálky, jak už Hynek mizí. Loni byla kontrola v
Peci vyjedená, letos tu je jak chleba se škvarkama a solí, tak čaj, tak i
pivečko. A navíc … jsem o hodinku napřed oproti loňsku. Z loňska
pamatuju, že nohy od Pomezek do Úpy jsem měl kamenný, letos sice bolí,
ale jsou ohebný. A navíc mám nové boty, o půl čísla větší a hlavně na
nich mám silnější podrážku.
Z Pece opět lezu do
prudkýho kopce na Hrnčířské boudy. Definitivně mě předbíhá Marta
Ernstová se Zdeňkem Kolovratem, na kopci následováni i Jirkou Hofmanem.
Ti z Hrnčířskejch bud do Lánova běží … blázni. Já to nakonec zkouším
taky, a hele, ono to jde.
Přechod z Lánova do
Vrchlabí mě už štve i když cestou předbíhám hned několik pochodníků …
Protože zkouším běžet, dávám si za cíl, že v cíli budu před 19. hodinou.
Po Vrchlabí už běžím.
Už
jsem u Pelíšku, vidím odečítací auto, píp, stihnul jsem to 52 sekund
před 19. hodinou, s celkovým časem 21 hodin, 59 minut, 8 sekund! Paráda!
Na
dvoře Pelíšku si dávám konečně pivo, bavím se s Michalem Bařinkou,
Martou, Zdeňkem, Jirkou, Hynkem. Za nějaký čas přijíždí švagr s
neteřema, přejíždíme do "Liščí farmy", osprchovat se (za 20 Kč 20 l
teplý vody, ale já jsem z pochodu nasolenej jak slaneček) oblíct do
suchýho (škoda tý propocený flanelky) a na jídlo.
U
večeře se do mě dává zimnice. Naštěstí švagr sebou vzal do stanu
elektrický přímotop (camp je zasíťován elektrikou). Švagr prý neteřím
četl pohádku … já to nevím, usnul jsem, jak jsem si lehnul. V noci se
občas budím bolestí, ráno pajdám. Neteře v campu skáčou na trampolínách,
hrajeme minigolf, přetrpíme i déšť a jedeme domů.
V
neděli večer konečně kontruji výsledky (jsem celkově 305.), komentuji
ostatní na Facebooku a pak opět upadám do Morfeových osidel.
V
pondělí dopoledne tátu nečekaně postihuje náhlá mozková příhoda. Ač
pajdám a bolí mě celej Novej, sám tátu převážím do špitálu do Litoměřic,
kde jej ještě pajdajíce vozím na vozejku …
Tělo přestává bolet až ve středu. Na chvíli si dávám od pochodů klid …
Žádné komentáře:
Okomentovat