Krakonošova stovka 2013 - mých prvních 100 km

Každá věc je jednou poprvý … já jsem právě poprvý dal stokilometrovej pochod …

Před čtyřma lety jsem poté, co jsem zvládnul 48 km po Šumavě, vymyslel, že bych moh zkusit ujít Beskydskou sedmičku. Loni v září jsem byl úspěšnej, s Martinem Kalábem jsme 83 km ušli v limitu. Tenkrát jsem přemýšlel, jak dál a rozhodl jsem se, že by to chtělo pokořit prvních 100 km. Ale kde? V mých oblíbených Krkonoších, kde jsem loni zkusil ujít 60 km.

Slib daný sobě sama se musí dodržet …

Tenkrát, když jsem šel 60 km, startovalo se v 7 hod. ráno. Protože na 7. ráno do Vrchlabí nemám vhodné spojení, přijel jsem o den dříve, v 18 hod, nasál jsem startovní atmosféru, v devět viděl start stovky a pak šel na pivo. Čím dál tím víc jsem stovkařům záviděl, zatímco oni jdou po Krkonoších, já spím v tělocvičně dětského domu, ostatní chrápou, o vůni se taky mluvit nedá.

Druhý den, kdy se uštvaný vracím z 60 km pochodu mě z auta doráží Iva Hejkrlíková … proč jsem nešel 100, ve vlaku mě škádlí Jarda Pospěch, že jsem tu stovku měl jít, no a Iva opět zaboduje po úspěšné B7, kdy mě ani moc nepřemlouvá a osud je zpečetěn …

Během roku ještě zagituju švagra s neteřemi, jako taky milovníci Krkonoš volí mezi 10 a 25 km, začátkem roku mi svojí účast na K100 potvrzuje i spolutrpitel z B7 Martin Kaláb.

Do toho se mi před měsícem podaří úspěšně zvládnout celý, 72 km dlouhý pochod Praha - Prčice za 15 hodin.

V pátek 14. 6. 2013 přijiždíme ke Krkonoším, ve Studenci přestupuji k Martinovi a vzhůru do Vrchlabí.

V Pelíšku mám drobné potíže s "nezaplaceným" startovným, protože ale vím, že protiúčet byl 0800, s pozdě připisovanými penězi na účty s tímto číslem mám své dlouholeté zkušenosti a také přes net vím, že mi platba nebyla do 10/6/13 připsána, beru sebou i tištěné potvrzení o skutečné platbě, to mi je bez potíží uznáno …

Dostávám číslo 505, s Martinem děláme ještě předstartovní přípravu a pak jdeme na proslovy na náměstí. Ne všemu je rozumět, nevadí, v terénu to poznáme sami. Po proslovu Krakonoše je ve 21 hod odstartováno …

Z Vrchlabí jdeme žlutou cestou necestou na Žalý… někteří utíkají i Martin mi po krátké době bere čáru a mizí, že prý na mě počká na Mísečkách … no co, ať jde … Po hodině mě čip odečítá příchod na Žalý, nijak se zde nezdržuju, po krátké úpravě oblečení a nalezení a rozsvícení čelovky pokračuju dál …

Červená k bufetu na Rovince je příjemná, snažím se držet tempo, z kopce i trochu předbíhat … po zelené pak na Třídomí, pak dál po neznačené běžkařské trase na Mísečky. Celou cestu znám, při svých dovolených na Labské jsem zde trénovával na běžkách. Jen mě trochu překvapuje, jak to jde do vršku… to až tak nepamatuju. Kousek před Mísečkami cítím, že mi začíná docházet energie, začínám být unavený. V batohu nacházím energetickou tyčinku, co jsem dostal asi v Beskydech, slupnu jí, brzy mi pomáhá.

Na Mísečkách jsem prakticky přesně o půlnoci. Martin nečekal, je už prý o 15 min napřed … Po krátkém občerstvení se čajem razím i já dál, po zelené kotelními jámami na Dvoračky. Ze zkušenosti jsem čekal určité potíže, výstupu po lavinovém vrchu jsem se trochu bál, ale vše OK proběhlo, v 1:25 jsem na Dvoračkách. Obsluha ze Špuntovky (= Štumpovky) opravuje můj omyl, že nemají přes noc otevřeno (= moje dosavadní zkušenost z nočních vejletů z Rokytnice), že zavírají krátce po půlnoci, přesto mi číšník přeje hodně štěstí do dalších kilometrů (stejně si myslím, že by Dvoračky měly o K100 oficielně vědět a držet "noční", je to ideální místo pro doplnění občerstvení).

Z Dvoraček jdu po zelené přes Ručičky a Rýžoviště do Harrachova. Martin mě telefonicky upozorňuje, že kontrola v Harrachově není na autobusovém nádraží, ale v, dobře ukryté, restauraci 007. Po drobném bloudění i já tuto restauraci nacházím. Dávám si čaj, ujídám ze svých zásob jídla a po cca 20 minutách vyrážím kolem Mumlavy na Krakonošovu snídani. Oblíbená běžkařská cesta mi celkem rychle ubývá, nohy sice začínají pobolívat, ale jde to, začíná svítat, vypínám čelovku …

Z minulosti si pamatuju dřinu, když jsem se na běžkách škrábal z Krakonošovy snídaně na Voseckou boudu… za pomocí hůlek ale cesta do vrchu docela slušně ubývá, trochu mi vadí, že mě lidi předbíhají, hlavně mi vadí, že mě předbíhají ženský, no co no … už jsem nad Voseckou a tradá do Polska.

Červená cesta ze Svinských kamenů, přes Tvarožník k Český budce mě překvapuje, nepamatuju si, že je do vrchu, no jo no … dál pak kolem Violíku na Krakonošovu kazatelnu (nad Sněžnými jámami). Tam se zase trochu energeticky dorážím a vzpomínám, jak jsem se před rokem občerstvoval polévkou v Lužické boudě, to už musí být kousíček … jo, houby!

Tuhle část, od Violíku, přes kazatelnu, Velký Šišák, Mužské a Dívčí kameny k vyhořelé Petrovce jsem už dvakrát šel i v noci (naposledy asi dva týdny před tím, než byla definitivně vypálena - nikdo mě nepřesvědčí o nehodě, to byl úmysl, jak se zbavit turisty oblíbené chaty), ve dne také mnohokrát. Tentokrát ale s ušlýma 45 kilometrama mi skákání z kamenů na kameny nejde, když jsem na asfaltu u exPetrovky, zjišťuju, že neumím už udělat normální krok, rozpajdávám se skoro až ke Špindlerovce.

Od Špindlerovky jdeme kousek dolů, konečně se občerstvit do Lužické boudy. Zde konečně vidím, právě odcházejícího, Martina. Gulášová polévka mi přišla vhod, horší to bylo s čajem, nalít horký čaj z plné 1,5 l plechové konvice do hrnečku se mi bez pocintání ubrusu nedaří, já tu konvici jednou rukou neunesu. Ubrus je mokrý, doufám, že na mě na Lužický boudě nevzpomínají špatně, ale fakt to nešlo … sorry!

Na Lužické se po loňských zkušenostech i psychicky připravuju na polskou příšernost, příšernou buš jménem Pielgzymi. Vyrážím z Lužické, kolem Špindlerovky, po červené vzhůru a tam doleva po obávané zelené. Protože jsem tuhle hrůzu, pomstu za "Česko-Polské přátelství" absolvoval už loni, jsem psychicky na to připravenej, předbíhám i několik úpících účastníků. Cokoliv ošklivýho si na cestě dokážete představit, to tu je … bláto, kamení, mokré kořeny, rašelina, snad jen komáři tu momentálně nejsou … naštěstí cesta trvá snad jen hodinu, takže úspěšně dosedám na odpočívadle Polana a piju ionťák a chystám se dál, po kočičích hlavách …

Na odpočívadle vesele švitoří čerství polští turisté, co pobírám, chválí, jaké mají nádherné Krkonoše … když razím po kočičích hlavách, jde kolem mě Polák a švitoří: "I co Ty taki ponumerowany?" , "závod Krakonošova stovka", "Áj, Czech!" a dál už nekomunikuje …

U modré odbočky k Domku Mysliwskimu přemýšlím, jestli protišipka nutící nás jít dál po kočičích hlavách, je jen blbej vtip, nebo pravda, stoupám tedy ne po modré, ale dál po kočičích hlavách. Ne, blbej vtip to není, po cca 300 m je odbočka k tomuhle polskýmu krkonošskýmu infocentru. Tam dostáváme opět čaj (turecký kafe nemají), sušenky (nešetřím, mám hlad). Od česky mluvícího pořadatele se dozvídám, že až k Akademický střeše musíme po kočičích hlavách. Na jednu stranu mám radost z drobné zkratky, na druhou stranu mě mrzí, že se vyhnu nádherný scenérii kolem jezera Maly Staw.

U Akademický střechy uhýbám doleva po trávě po žluté značce, do háje, ona je z kopce, to si dělaj srandu, ne? No a po dalších kočičích hlavách, po černé, stoupáme až ke Slezský boudě. Naštěstí vedle kočičích hlav je cca 1 m široký písčitý pás, po něm se s bolícíma nohana do vršku leze líp …

Od Slezský boudy se chystám vylézt na Sněžku. Áa, máme tu další premiéru! Černo-červený polský výstup na Sněžku uzavřenej, musíme na ní po modrém polském obchvatu! Teda takhle pohodlně jsem ještě na Sněžku nikdy nelez! Jen je to o něco delší, ale potěší! Cestou míjíme i červenou odbočku, kterou máme jít pak dál na východ. Proti mně jdoucí pochodníci mi naznačují, že už to mám jen kousek … a taky jo. Pozoruju, jak se staví nový konec lanovky, abych se nevracel stejnou cestou, z obchvatu přebíhám na žluté schodiště od Růžové hory a stoupám … v ohyzdné "bedně od brambor" jménem Poštovna nacházím nenápadné, opuštěné kleště, kterými si musím štípnout kontrolní kupon. Někteří zahraniční účastníci pochodu ty kleště v "bedně", hledají těžko … asi by mě taky jako zahraničního účastníka nenapadlo, že hlavní kontrolní bod je v takovýmhle architektonickým omylu …

Po dalším občerstvení klesám obchvatem ze Sněžky k červené odbočce směr chata Jelenka. Z obchvatu na cestu vedou špatně udělaný schody ze sekaný břidlice, břidlice píchá přes podrážku do unavenejch chodidel .. no co, těch pár schodů, už jsem dole na cestě … a máme tu třetí premiéru, nikdy jsem ještě nešel východní cestu na Sněžku, takže poprvé … docela se mi líbí úzká cesta mezi kosodřevinou (nebo klečí? Já to nerozeznám), fakt, úžasný je se vyhýbat s protisměru jdoucími …

A do pr….! Ty blbý schody ze špičatý břidlice pokračujou, fakt až k tý Jelence … No a v dáli vidím Pomezní boudy, to je dost velký převýšení, doufám, že ty schody nebudou tak dlouhý …. Byly! Od Jelenky (kam jsem před pár lety vyběhnul asfaltku jen proto, abych si tam koupil chybějící turistickou známku), musí bejt cesta do Pomezních bud sympaticky klesající, po asfaltce… Omyl! Turistická červená cesta uhýbá doleva … naštěstí je z kopce! A do háje, zase do kopce … no nazdar! Jé, do těch Pomezních bud je to ale dálka! Lidi mě předbíhají … ves furt nikde… Jo, už jsem u Pomezní boudy! Jenže tady kontrola není, ta je fakt až na bývalý celnici. Tady alespoň dostáváme čaj, chleba s pomazánkou a cibulí …

Po cca 10 minutách vyrážím dál … červená cesta sice sympaticky klesá, ale je to po asfaltu, někteří běží, já se nerozeběhnu, jsem rád, že zvládám alespoň rychlejší chůzi. V Dolní Malé Úpě už to nevydržím, jsem vysušenej, musím si dát alespoň jedno pivo, abych měl lepší náladu, trochu se společensky unavil a tím mi bolest a vedro přestaly vadit … Od hospůdky pak ještě doklesat do Spálenýho mlýna …

Před 30 lety jsem jezdíval na dovolenou a zimní tábory do podnikové chaty, dnes již zkrachovalých, Roudnických strojíren a sléváren (ROSS), Říp do Velké Úpy. Matně si vzpomínám, že Janovy boudy byly někde na kopci, že snad se tam i jezdilo lanovkou. Takže se už předem obávám, že budu od Spálenýho mlýna šlapat nahoru krpál a pak zas dolů … no, nahoru to skutečně stoupá, ale ne zas tak hrozně …

Jo, už jsem u Janovek … no, obava z krpálu dolů byla oprávněná … co hůř, na krátkou lesní cestu navazuje strmá asfaltka … nohy bolí, hůlky není kam píchat a navíc proti mně jezdí drze auta. No kdyby jezdily jen nahoru, ale oni si dělají jen vejlet nahoru a hned dolů… Haj….é! De….é! Právě vidím pod sebou tu chatu Říp! Áááůůůů … šílená bolest v levým malíčku … puchejř… natýká … strašně bolí … a pražský pitomci kolem mě svištěj autama nahoru, dolů, rychle, hlava, nehlava, čů…i! Já se neudržím a hodím po nich hůl!!! Klid, nepomoh by sis … Několik hlasitých nadávek na adresu oněch budoucích bývalých řidičů mi trochu pomáhá bolest překonávat … právě mě předbíhá Marta Ernstová, nadávkama nešetřím, ta si musí myslet svý … holt krize … vydržela až do Pece…

Z Úpy jdu oblíbeným horním obchvatem do Pece, tam je u infocentra Veselý výlet vypitá kontrola … čaj není, pivo není, chleba se škvarkama není, je jen chleba se směsí másla a medu, tak jo, dávám si na to cibuli, ono to jde … a dopíjím místo piva poslední zbytky svýho iontovýho nápoje. Do prázdné láhve alespoň nalívám z kanistru zbytky vody (už jediná tekutina k dispozici na kontrole v 16:30 hod.) A jdu dál …

Loni jsme se ségřinou rodinou byli na výletě v okolí Kolínské boudy a od Lidické boudy jsme klesali po asfaltu krpál až do Pece… Teď to mám jít obráceně, do krpálu nahoru … no co, ještě mi zbývá necelých 18 km, to musím dát … Stoupám, těší mě, že nejsem sám, kdo trpí, na kopci kousek lesem až k chatě Mír. Jelikož jsem četl Olafovu loňskou reportáž, vím že u Míru mám jít doprava, ne doleva … někteří to nečetli, ani si z internetu nestáhli Olafův GPS záznam, takže suvereně jdou doleva … sil už málo mám, abychom na ně křičeli, že se zmýlili … oni to přece brzo poznají … předbíhám dost pajdajícího účastníka 507 … pajdá pěkně, ten bude mít co dělat dojít do 21. hodiny do Vrchlabí …

Od Míru do Lánova je to z kopce … nohy bolí fest, nemám prej zabloudit v nějakým Rejdišti, žádný jsem nezaznamenal, prostě s hůlkama klesám, nohy bolí, navzájem se postupně předbíháme, to klesání je nekonečný … už mám halucinace, místo stromů občas lidím lidi ...

Už jsme v Horním Lánově. Zbývá 5 km … No to se pos …! Do kopce … po poli, blátem, posekanou trávou! Já jsem alergik, jestli mě ta posekaná tráva složí! Naštěstí ne … na křižovatce modrý a žlutý cesty mě předbíhá pražák Marek Jindra, ten mě předběhnul u Petrovky, když jsem se učil chodit, pak jsem ho několikrát předběhnul já … a on teď běží, jeho ségra (to musela být ségra, byli si podobný), mu celou dobu utíkala a on jí po telefonický výzvě dobíhal …. Teď běží, jak to dokáže? Já jsem rád, že jdu …

Paráda jsem ve Vrchlabí! Uličkou vidím roubenku na náměstí, takže tohle kino musím oběhnout … ne, blbě, jsem na nějakým vodřeným dvoře, kde romští takyobčané dělají ohýnek v trakaři … tak zpátky … fajn, kolem kostela … silnice, auta nepřejeďte mě, já potřebuju dojít!

A jsem u Pelíšku pajdám do dvora hledám kontrolu, slyším nějaký pípání… "jseš třístej!" Paráda, ono mě to odečetlo, na dvoře vidím odpočívajícího Martina (došel před 70 minutama), dostávám drahocenný diplom …! Paráda… další cíl pokořen, zařadil jsem se mezi úspěšný stovkaře …

Přijímám gratulace, mezi prvníma od Olafa, sděluji mu, že je to první stovka a poslední, Olaf mě přesvědčuje, že ne …

Guláš, pivo a pak s Martinem za švagrem a neteřema (ty udělali 10 km), pozdravit SMSkou spolužáky z gymplu i z vejšky na dvouch srazech, gympláci si ze mě dělají ještě srandu ….osprchovat spát … druhý, ani třetí den nechodím …

Z výsledku mám radost, nevím, jestli to byla poslední stovka … ale stejně jako padla meta dát B7, pak dát celej pochod Praha - Prčice, tak padla meta 100 km … fuj, to byla fuška…!

Výsledky jsou na: ZDE - já jsem 301.

Co dál???