BLK 2016 - moje první stovka po Šumavě

Mám za sebou dost pochodů po Středohoří, Krkonoších, Krušnejch horách … na Šumavě jsem byl naposled asi v tak roce 2009 (to jsem si poprvý zkusil, že ujdu 50 km). Co takhle si teď udělat stovku po Šumavě? Ten nápad je umocněněj i trojdílným nádherným filmem s Tomášem Holým v hlavní roli, odehrávajícím se na hájovně a v přírodě právě na Šumavě …

BLK, to už absolvovalo pár známých, docela to chválili, tak se přihlásím …

Že bych zkusil jít rovnou 100 mil? Láká to, ale zatím to tam neznám, zatím bych zkusil fakt jen těch 100 km …navíc to bude první pokus o 100 km od červencovýho úrazu kolene.

Trasa viz: ZDE

28. 10. 2016 se vlakem odpoledne přesouvám do školy v Českým Krumlově. V rychlíku jedou z Tábora do Budějic turistky - důchodkyně, aktivní členky KČT, a sdělujou si, jak jsou nadšený, že v pátek ušly 15 km, hned si to nechávají potvrzovat do notýsků … mám chuť jim říct, ať se mnou pokračujou do tělocvičny, do Krumlova, ať si alespoň zkusej ujít 50 km …

Tělocvična je ještě zavřená, nevadí, chvíli počkám. Brzo už jsme uvnitř. Připravit na start, ještě si skočím na pivo a pak v 21 hodin odjezd autobusem do Vimperka, odkud je start.

Autobus jede 55 minut. A sakra! A já to mám jít pěšky zpátky a to ještě do sínusoidy? No, to jsem si zase vymyslel věc!

Ve 22 hodin je start. Někteří přímo vybíhají, blázni!. Já jdu svým tempem, první kontrola s nálepkama je v Pravětíně, odtud jdeme na Boubín. Nadšení spolujdoucích je zajímavý, baví se, že to loni dali za cca 30 hodin. Cože? Já myslel, že tu není moc převýšení, že by to šlo dát tak kolem 24 hodin.

První potíže začínají při výstupu na Boubín. Do nohou dostávám křeč. Cesta k rozhledně je zvláštní, je tma, mlha, vlhko, hlavně se tu nepřerazit.

Od boubínský rozhledny až do Kaplice nesleduju cestu, nechávám se vést spolucestujícíma … Nad Kaplicena stoupáme na Bobík. Cestou je docela zajímavej altán na odpočinutí, občerstvení. Dál pak ještě cca 2 km vzhůru po asfaltu. Pak kolem obory vzhůru na Bobík.

Pořád vlhko, mírně poprchává, mlha, je vidět cca na 2 m … hlavně se neztratit. Všichni mě předbíhají. Na rozcestí pod Bobíkem nechávám batoh a jdu si pro vrcholový razítko. V tý tmě a mlze se špatně orientuju, hledám zbytky vyšlapaný cesty. Nakonec jsem na vrcholu, pokouším se otisknout mokrý razítko, ač se snažím, jak jen můžu, stejně z něj je jen rozpitej otisk. A teď dolů! Jenže kudy? Já nemůžu ani najít cestu, po který jsem na vrchol dorazil. Dobrý, už jsem na ní. Po trochu vyšlapaný cestě dojít k rozcestí, hodit si batoh na záda a po červený do Volar!

Jo, houby! Na rozcestí jsem už zůstal sám, tak cestu musím odhadovat, skutečně tma, mírnej déšť a hlavně mlha, že je vidět jen ty dva metry. Už jsem na příčný, kamínkatý asfaltce. Tak a dál … ale kam? V GPS (mapa z 2012) vidím červenou turistickou, jenže v tom houští žádný pokračování nevidím! Tak se budu držet trasy stažený z mapy.cz … taky blbě! Tady žádná cesta dolů není, ta cesta se stáčí zpátky k Bobíku … Volám organizátorovi, ten mi radí se držet vlevo, tzn. na druhou stranu… jenže ta asfaltka se fakt stáčí kolem Bobíka … No co, tak počkám do rána, až bude světlo a opadne mlha … no, to bych tomu dal … o cca 300 m dál na GPSce vidím červenou cestu, jasně stínovanou … takže se na ní musím nějak dostat! Takže musím se proplýtat mokrým roštím, co nepromoklo díky dešti, to domokralo v tom mokrým roští. Organizátor řek, že na kontrole ve Volarech bude teplo, že se tam půjde osušit. No konečně, jsem promočenej (přes bundu mám mokrý, studící, rukávy od košile) na tý červený asfaltce. Odtud dojdu s malým zablouděním až do Volar.

V hasičský zbrojnici ve Volarech je první živá kontrola. Napít se, najíst … vyždímat. Vysušit fakt tam nic nejde. Alespoň, že oschnul rukáv bundy zevnitř, místo mokrý košile (která uschla až doma) si oblíkám mikinu, co jsem měl v batohu pro případ, že by mi byla zima. Zimu zaháním rumem.

Vyrážím do tmy, směr Libín. Venku stále mírně prší, doufám, že nepromoknu znova. Hřeje mě alespoň rum, co jsem si dával ve Volarech, aby mi nebyla zima …

Zajímavá cesta je kolem Cudrnovic. Cesta vede kolem říčky Blanice, správná hezká buš! Škoda, že jsem tu krátce po svítání, že nemůžu udělat hezčí fotky …

Pak stoupám na zříceninu hradu Hus. Pak jdu až ke Kryšťanovickýmu rybníku. Tam jsou chatky, na zápraží jedný odpočívám. Mezitím mě předběhnou dva stomílaři.

Odtud pak pokračuju pěšinama dál k Libínu. Podle itineráře by v sedle mělo bejt občerstvení, hlady už se mi jde špatně. A už jsem v Libínským Sedle, hurá! Kde je ten stan, kde je to občerstvení? Chyba názoru! Já napřed musím vylýzt na horu Libín, až teprve za ní je to občerstvení v Sedýlku.

Nerad stoupám na Libín, cesta je nekonečná. Nahoře u rozhledny je otevřenej kiosek, jenže holky v něm ani pivo nečepujou, prodávají jen suvenýry, cukroví a sladký limonády. Ale alespoň odtud už klesám dolů. Trasa po modré opět nesouhlasí s trajektorií staženou z mapy.cz . Naštěstí jdu za světla, takže se držím fest modrý značky na stromech, až skutečně dorážím k modrýmu stanu, kde dostávám polívku a rohlíky s bílou pomazánkou …

Trasa pokračuje přes Chroboly, Ovesné ke Křišťanovské studánce. Pak dolů do Miletínek. Pohled na Ktišskou horu je paráda.

Z Miletínek se přes kopec škrábu do Ktiše. Cestou mě zastavuje rodinka u auta a ptá se na pochod. Jak dlouho jdu, kolik mi ještě zbývá, apod. V Ktiši je další občerstvovací kontrola. Je tu poměrně dost lidí, co tu pochod vzdávají. To ne! Najíst opět rohlíků s bílou pomazánkou, napít čaje s rumem a pryč! Navíc zjišťuju nepříjemnou informaci, který se na pochodu bojím. No jasně, opět mi po předchozí deštivý noci navlhnul mobil, opět jsem bez spojení, kdyby se mi něco stalo … doufám, že nezrezne, jako ten před ním.

Když pak klesám po asfaltce k rybníku, staví u mě tatáž rodinka, co se mě ptala nad Ktišem a teď se ptá, jaký kafe piju a ukazuje, kam se mám pro něj dostavit. Paráda! Když jsem k nim dorazil (sídlí hned vedle zelený turistický cesty) dostávám nejen kafe, buchty a křížaly, ale půjčují mi i fén, fénuju do sucha mobil, ten asi tak na 5-tej pokus naskakuje, zase konečně zná SIM-kartu. Dostávám i pytlíček na mobil, aby mi další noc zase nenavlhnul. Po slibu, že za rok půjdu znova a znova se stavím vyrážím dál ...

Začíná se opět šeřit … Přes Březovík jdu asfaltkou po hoře Albertov do Rohů. Odtud stoupám až na Kleť. Tam jsem si chtěl koupit pamětní minci, jenže a) nemůžu najít automat s těma mincema b) nemůžu najít kovovou padesátikorunu do toho automatu … takže jen nalepit kontrolu. Jenže kontrola je úplně zdevastovaná … zmuchláno, roztrháno, nic, co by lepilo …

Z Kleti máme jít nebezpečnou cestou pod lanovkou … no paráda! Vono nestačilo, že po chabým nápadu Péti Malýho výst trasu Vítání jara z Komáří výžky taky pod lanovkou mám do dneška na koleni krvavou jizvu, že jsem si tam málem zlomil nohu! Podobnou cestou musím jít teď z Kleti! Naštěstí bez úrazu … no, bez úrazu … neustálý zakopávání a klouzání z kamenů, otřesy těla, začíná se mi třást žaludek, což má i následky … že by ta bílá pomazánka z kontrol, kterou běžně nejím? Po úlevě je mi ale líp …

Přes Krasetín jdu do Holubova, kde má být občerstvovací kontrola za obecním úřadem. Jenže kde ten obecní úřad je? GPS mě posílá do Mateřský školy, nikde žádnej obecní úřad nevidím. Když volám organizátorovi, zjišťuju, že je vedle hospody, u který právě stojím …

Tady říkám, že si po Kleťský podlanovkový cestě potřebuju uklidnit žaludek. Dostávám chleba se škvarkama, solí a cibulí a pivo … začíná mi bejt od žaludku líp … Navíc se mi líbí pořadatelská čubička, černá kokršpanělka s jednou bílou tlapkou. Pěknej, veselej, pejsek.

Podle Kremžskýho potoka jdu po žluté značce. Chvíli mi trvá, než pochopím, že jsem měl už odbočit doprava po červené, nahoru do skal … no, což o to, ouzkou cestu do skal jsem našel, ale po každých 5 metrech se ztrácím … ta červená se tam po tmě zase hledá špatně, ale já jsem docela úspěšněj. A už jsem u vsi. To bude Zlatá Koruna, kde si mám potvrdit další kontrolu… Jo, houby! To je teprve Třísov! Zlatá Koruna je o 5 km dál! No tak jo, zdolávám cykloasfaltku … Tohle taky není Zlatá Koruna! Teda tohle je ale jezeďácká díra! Všude samý traktory, vozy s hnojem apod .. . jak se tohle jmenuje? Blešovice, Plešovice? V kravině vidím krmiče při práci … mizím odsud … dál po cykloasfaltce …

Konečně Zlatá Koruna! A teď mě prej čeká poslední výstup … já mám hlad … jdu si sednoud na zastávku ČD se najíst … právě se mění čas … hodiny na nádraží se přetáčí, můj čas v GPS i v mobilu se změnil sám od sebe automaticky … byly 3 hodiny ráno, jsou zase dvě …

Tak vzhůru na rozhlednu Granátník! Cesta nahoru je jakž takž, až na to, že rozhlednu nevidím … U odpočívadla "Pod Granátníkem" ve tmě vidím nějaký schody … jo, tak to je ta cesta na Granátník, co jí nemůžu v tý tmě najít … už jsem na rozhledně! Poslední kontrola nalepená! A teď do Krumlova! Cože? Po naučný cestě? No, to je děsná cesta, v tý tmě neviditelná, neprošlapaná … navíc přibližně v polovině se ztrácí v bordelu, ve vysoký trávě, roští … naštěstí mám GPS, takže tenhle úsek se mi daří obejít a po chvíli se vrátit opět na zřetelnější cestu. Stejně by pro příště tenhle úsek chtěl taky na noc naznačit odrazkama …

Už jsem na modrý lesní asfaltce, už klesám do Českýho Krumlova! Z modrý občas vypadnu a jdu po asfaltce neznačený, ale na modrou se znova vracím …

Je 5:07 českýho (od nešťastnýho roku 1979, kdy se začal měnit čas, zimního) času, já docházím do cíle! Mají řízky a pivo! Heslo z tajemky zní, "Kdo zabloudí, objeví nové cesty" … 45. místo z 81 startujících … dobrý! (Viz: http://blk.websnadno.cz/)

Po půlhodině vleže, kvůli srovnání zad, docházím na vlak a jedu domů. Ajzeboňáci si z nás dělají srandu! Před Olbramovicema rychlík staví, že prej před náma je porouchanej náklad. No budiž, to se stát může … Naše lokomotiva se odpojuje a jede někudy tomu nákladu pomoc. Husa, co sedí s přítelem v mým kupé má nesnesitelný řeči. Když nás konečně táhnou dál, máme už zpoždění 90 minut. Aby toho nebylo málo, vlak nedojede do Prahy na Hlavní nádraží, ale končí v Uhříněvsi, kde čekáme půl hodiny na Elefanta. Z toho pak vystupujou zmatený cestující, ty nechápou, že musí přestoupit na náš vlak, kterej se vrací do Budějic. My jedeme na hlavák Elefantem. Tím nabíráme další půlhodinu zpoždění! Rychlík 650, Jan Žižka, odjezd z Budějic v 8:03 má na hlavák přijet v 10:26. Ve skutečnosti, bez náznaku omluvy dorážíme na hlavák v 12:09 … no to jste se teda Dráhy vyznamenaly!

Domů přijíždím v půl třetí, po koupeli do postele, do osmi o sobě nevím … Nohy mě bolí ještě ve středu … ale dal jsem svojí 11. stovku, 100 mil bych asi fakt nedal …

Slíbil jsem za rok repete … no, tak jo … bejt lepší počasí první noc a o něco líp naznačený některý úseky, pochod by byl nádhernej …

Díky za pochod, díky za občerstvovačky! Tak za rok ...