Mé vodní hrátky s Olfem

Jelikož jsem zjistil, že při toulkách po kraji si odpočinu a vyčistím od své práce finančního poradce, začal jsem se před asi 9 lety toulat po okolí. K tomu bylo taky třeba vymyslet trasu. Stále vymýšlet různé trasy mě nebavilo, tak se mi líbilo, když mi "své služby" před rokem nabídnul Olaf Čihák, pořádající několikero dálkových pochodů. Jenže to jsem nevěděl, co mě čeká.

První pochod byl Týnišťké šlápoty z Náchoda, přes Olešnici, polský Zieleniec, Velkou Deštnou do Rychnova nad Kněžnou. Po mých dvou pokusech o noční toulky po Krkonoších, moje první noční organizovaná cesta.

Když asi dvě hodiny po startu začlo pršet, nic jsem si z toho nědělal, párkrát jsem už zmoknul (nikdy bych něvěřil, jak jsou těžký promolký maskáče). Při prvních Týnišťských šlápotách jsem měl na sobě rifle, ve kterých jsem byl do tý doby zvyklej se se toulat. I když jsem měl sebou oblek do deště, utrpěl jsem z deště "úraz". Mokré rifle jsou docela zajímavý šmirglpapír. Do dneška mám na obou vnitřních stranách nohou patrné jizvy, jak mi rifle rozedřely z obou stran kůži. Do Rychnova jsem s nohama do praku dorazil po stanoveném termínu, místo v 13 hod ve 14:35. Tenhle pochod jsem bral jako generálku na plánovaný pochod Beskydská sedmička - takže jsem si pořídil "tulácké kalhoty" v riflích už nechodím.

Koncem listopadu jsem byl po velmi psychicky vyčerpávajícím pracovním školení, takže jsem uvítal nabídku na pochod Rozloučení s turistickým rokem, obzvlášť když to bylo na ústecku, cca 40 km od domova, v místech, kde jsem se před tím toulával. V místech, kde jsem si myslel, že to znám, jsem několikrát nemohl najít cestu, jednou jsem dokonce skutečně "zabloudil", dodnes nevím, kde byla žlutá odbočka do Velkýho Března, protože to tam znám, dorazil jsem tam jinudy (asi delší cestou). Neuvěřitelné, jaké kontrolní body dokáže Olaf vymyslet, když už člověk myslí, že má nejhorší za sebou, je překvapen ...

Těsně před velikonocemi se mi zalíbila nabídka na pochod po jarním šluknovsku, z německého Neumannmuhle do Valdeku u Rumburka. Hezkej pochod, pěkná příroda....

Takže proč se neúčasnit dalších Týnišťských šlápot, obzvášť, když opět plánuju Beskydskou sedmičku.

I když u Olafa nikdo nikdy neví, nic hroznýho jsem nečekal... první varování přišlo už při dopravě do Starého Města pod Sněžníkem. Od Bludova po Rudu železnice pod vodou ... náhradní doprava autobusem. Protože se mnou postupně cestovali Olafovi stars (Hrubeš, Novák, Podivín...) je vše OK.

Na startu se nabídl zajímavý pohed na natěšené pochodníky, radši jsem je moc nepozoroval, nebo bych se dostal do depresí, na rozdíl od nich mám vždy jediný cíl, dojít, jen pokud možno v limitu. První nikdy nebudu, já chodím pro radost z toho, že dojdu.

Poslední šlápoty startovaly ve 21 hod, tyhle, díky Anenské pouti ve Starém Městě až ve 22:07. Před tím, z pódia, ještě Olaf naznačuje něco o "vodních hrátkách". Natěšenci (někteří znatelně bez vybavení do nepříznivého počasí) nadšeně vybíhají ... i já vyrážím. Je to dobrý, boty netlačí, sílu mám, nikdo mě moc nepředbíhá (natěšenci jsou už někde v kopcích). Jdeme po asfaltce, vedle který burácí potok. Občas ten potok teče asfaltkou, aha, asi tohle měl Olaf na mysli. V naimpregnovaných botách začíná být mokro.

Z první tajné kontroly nás posílají nahoru, do divný buše... ale červená značka tudy vede, tak OK. Vedle stále burácí potok. Najednou cesta končí tím potokem, je tam prý brod. Teda v době pionýrských táborů jsem několíkrát brodem prošel, ale tohle vypadalo jinak. U "brodu" stojí Egon, tak se ptám kudy ... "zkus to tudy, nebo tudy!" ... tak jsem to zkusil... "no, stejně sis nabral", ten "brod" byl hluboký asi 20 cm. No v informacích se něco o brodění psalo...

Když jsem se oklepal (vyždímal ponožky), přestává fungovat (vypíná se) čelovka. Ještě, že mám v kapse LED svítilnu, kterou jsem si v předtuše potíží s čelovkou půjčil cestou u rodičů.... kde je ta cesta... nikde nic vyšlapanýho... šplhám přes pařezy, borůvčí, klacky... hele, tady je...

A do p.... další "brod"! Pochodníci přede mnou se brodí nějak divně, jsou moc ve vodě... v tom "brodu" stojí Olaf! Vy jste se pos.... ! "Klídek, to je poslední!" Ale co, v botách mám stejně mokro, tak už nic horšího mě nečeká... Ale čeká... brodím se skoro po kolena, kalhoty mokré... teda tomu, že tahle blbnu o půlnici, nikdo věřit nebude... ale Olaf řek, že je to poslední .... tak znova vyždímat a jít dál...

Kur... já toho prolhanýho Olafa snad zabiju! Další "brod"! V otrlosti si tentokrát sundavám boty, ponožky, vyhrnuju kalhoty a jdu... ten potok má stále větší sílu, jen se nenechat strnout. "Brod" je mírně nad kolena ... stejně jsem si ty vyhrnutý kalhoty namočil. Ale jsem na druhým břehu. Na špinavý nohy (přece nepolezu znova do studenýho potoka, abych je opláchnul) si oblékám mokré ponožky, boty, a jdu dál vzhůru ... čelovka občas zlobí...

Kde je zase ta cesta... proč jsem ty ponočky ždímal... stojím v bažině... jo, támhle ... hele, von tam vede i kousek můstek z klád, celkem zbytečně, stejně k němu vede jen cesta bažinama... kudy zase dál ... támhle přes přítok potoka, ten jde s pomocí hůlek přeskočit, nebo se vyškrábat tímhle borůvčím, skálou, nahoru? Přede mnou jde Hynek Podivín, ten snad má zkušenosti, tak půjdu v jeho stopách. Občas opět šlápnu do bažiny, nebo hlubší louže..

Ze Slováků jsem si dřív spíš dělal legraci, teď, kdy mi funí na záda a tlučou do mě hůlkama, začínám cítit jakousi nenávist východním směrem...

Ale poté, co jsme 2 km "cestu" (kdo tohle vůbec může značit jako "turistickou cestu"?) zdolali během 2 hodin, dorážíme k odpočívadlu. Nojo, na turistickém rozcestníku je název Mokřiny ... název skutečně přiléhavý. Ždímám ponožky a vložky z bot, vyrážím dál...

Á odbočka ... do p... zase vodou ... proč jsem vyždímal tu teplou vodu z ponožek? Teď mi sem zase natéká studená!!!

Kordon se rozpadá, cesta je docela dobrá ... i červenou značku vidím ... o dva kilometry dál potkám vracející se pochodníky, že prej jsme přehlédli odbočující značku na pařezu ...takže znova trávou, vodou, blátem ... dorážíme k rozcestníku s názvem Sušina, no budiž, tam louže nebyly ... jdu dál, opět bažiny, ještě, že je tma, asi by mě ekologický pohled, naskýtající pouze zbytky kmenů stomů, nepotěšil...

Po chvíli doháním maďarskou rodinku. Z jejich úst se ozývá pouze, "áj", "ój", "éj" ...Maďarka se před každou "vodní překážkou" zastavujue, už mě to začíná zdržovat... po asi 3 km se mi "maďarské přátele", daří konečně předběhnout ...

A hele, Králický Sněžníík už jen 2,5 km ... a přede mnou nikdo, vyrážím .... začíná mlha ... a už jsem u pramene Moravy ... Králický Sněžník je ode mne asi 1 km po červené a žluté ... fakt prima, hledat značku, za tmy, v mlze, když je vidět fakt jen na dva metry ... používám fantazii...jak asi vypadá cesta za běžné viditelnosti ... protože jednou za čas míjím lyžařský klacky, asi jdu dobře ... hele, támhle někdo svítí ... jů, to si dva pochodníci prohlíží rozcestník Králický Sněžník ... teda co na tom Sněžníku mají ... kromě mlhy a silnýho větru mě tam nic nezaujalo ... asi se tam budu muset podívat někdy znova ve dne ...

Ze Sněžníku máme jít po polské zelené cestě do schroniska ... ale kudy ... je vidět jen na dva metry, nikde žádná zelená ... ale Maďaři jdou celkem jistě ... jó, cizinci se přeci v cizině musí vyznat ... místo zelené míjíme cestou rudé trojúhleníkové praporky, občas na zemi položená papírová značka "jednosměrný provoz", škoda, že bílá šipka vždy míří proti směru ... Na Králickým Sněžníku byla šipka Schronisko 15 minut, po 30 minutách jsme u Schroniska... 4:30 ... hele, je otevřeno ... jdu se oklepat, vyždímat ponožky a vložky ... na chodbě je zajímavá skvadra ... unavení Češi, Němka, Maďaři .... Maďar jde na dámské WC (asi tam mají jiné značky a třeba to Poláci taky značí jinak). Češi naznačují, že jsme poslední, to je přece blbost, vždyť v tý buši, co jsme se šrábali vodou a blátem nahoru, za mnou svítilo ještě spousta čelovek ... snažímne se vyrazit dolů pohromadě ...

Celkem solidní cestou se dostáváme do Medzygorze ... Tam je tajná kontrola ... Petr Malý ... ten definitivně potvrzuje, že jsme fakt poslední (no co, je nás nás 11-člená, trojnárodní banda) ... jdeme po asfaltce z kopce a pak po schodech do kopce (už by konečně někdo měl Poláky naučit stavět schody)....peloton se trhá ... hlavně být před Němkou Katrin, po níž prý končí kontrolní místa...

Cca 7km přes pole jdu do vsi Plawnica, odtud to je jen 1,5 km k nádraží Bystrzyca Klodzka, kde budu mít za sebou 40 km. Olaf zase kecal... to není 1,5 , to je mnohem víc....

V Bystrzyci chybí směrovník, kam po zelené, abych náhodou nešel na druhou stranu.... ale jdu správne, po zelené, po cyklostezce plné kamení .... holt Poláci .... do lesa ... a prý 4 km do kopce ... tomu Olafovi by měl někdo zkontrolova měřidlo ... to není 4 km... to je alespoň 8!!! Předbíhají mě Maďaři! Po úmorné cestě jsem u Schroniska Jagoda na Spaloně , mám za sebou (dle Olafa) 50 km.... a teď po žluté ... kde je? Není vidět, ale cizinci se v cizině vyznají, tak holt věřím Maďarům .... a jó, to je ta žlutá... dole pod lanovkou označit poslední kontrolní bod a hurá dál po žluté ...

Paráda, rovinka! Jo, houby! Rovinka sice jo, ale samá louže, samý bláto ... navíc si připadám, že kličkuju jak kašpar! Když už jsem na sušší cestě, odbočuju do mokré, bahnité ... ke konci mi na záda dýchá Němka Katrin .... nesmí mě předběhnout! Předběhla!!! Kde vzala ty síly, celou dobu za mnou, já jdu, co mi síly stačí.... a ona tohle! Je to v ....

Jů, Mostowice! A za nima rodné Čechy! Ták, jen přejít most, a jsem v Čechách!!!

Za mostem nevím, jestli doleva, nebo doprava, doprava, do kopce, je to logičtější ... s bolavými nohami stoupám vzhůru ... v 14:10 mi ujel autobus do Rokytnice v O. h., no co, přesně za 2 hodiny mi jede všechno znova, ... jen ten, ten autobus, ne .... na konečné, v cíli (kde jsem v mých oblíbených, světe div se, obvyklých, 14:35 hod) se od Petra Malýho dozvídám, že ve 14:41 jede ještě autobus do Žamberka, pamatuju si, že jsem pro včasnější příchod našel odtud spojení na Mělník, kde mám u nádraží auto....ani nemám čas si v cíli, v Orlickém Záhoří, dát polívku!

Po telefonu si nechám od táty, po internetu, poradit, že v 15:44 ze Žamberka jede vlak, kterým v Hradci Králové chytnu přípoj, kterým jsem chtěl jet původně od Rokytnice v Orlických horách! Paráda!

Cestu autobusem do Žamberka prochrápu... k žamberskýmu nádraží autobus přijel v 16 hod! "Paráda"! Naštěstí mi pokladní našla náhrardní, jakž takž slušné, spojení...

Do vlaku v Žamberku nastupuji s původně černými kalhotami po kolena špinavými od bláta, jak róm, co právě vylezl z výkopu.... o botech ani nemluvě, konečně jsem si alespoň oblékl náhradní, suché, ponožky... k mé vizáži naštěstí nikdo z průvodčích neměl připomínky...

Ospalý dojíždím autem z Mělníka přes Roudnici do Nových Kopist, má tichá myšlenka patří pochodníkům, co jdou 105 km ... žádná závist, pocit soustrasti ....

Usínám ve 22 hod, probouzím se v půl jedenáctý (pod balkonem mi štěká sousedovic vlčák). Nohy bolí, jsou odřený od mokrých ponožek .... ale pocit štěstí, že jsem nočních 58 km došel, zůstal ...

Olafe, až mě přestane bolet "celej Novej", těším se na Tvý další, strastiplný, nápady!