S nesmeky po rampouchách 2015

Loni jsem poprvé absolvoval pochod Brtnické ledopády. Ačkoliv jsem běžkař, chůze sněhem pěšky mě moc nebaví, natož po ledu. Ale zase to má něco do sebe, co se týče krásy okolí.

54. Brtnické ledopády

Loňské Ledopády pro mě byly dost náročné, měl jsem na nich i úraz. Vše je jednou poprvé, tak i letos jsem se rozhodnul Ledopády dát, tentokrát skutečně 50 km. Loni jsem dal kvůli nedostatku času jen 38 km. Jinak bych nestíhal vlak.

Do Krásné Lípy jsem dojel v sobotu 31. ledna 2015 ráno, došel do restaurace U Kuruce, kde měl být start.

Restaurace narvaná, pořadatelé zpoždění. Olaf dorazil až krátce před 8. hodinou. Prej měl zablokovaný auto.

Po registraci vyrážím vstříc zážitkům. Ještě, že mám trasu v GPS, jinak bych nevěděl už od restaurace kudy jít. Vystoupám zpátky kolem nádraží a jdu sněhem k vyhlídce na Karlově výšině. Zde je kontrola a pak klesám dolů k Novým Doubicím. Před pochodem jsem si koupil, po loňských zážitcích, nesmeky. Už z vyhlídky je obouvám. Na nic, pata podkovaná není, klouže mi to. Ještě, že mám hůlky. Stejně poprvý z kopce padám.

Projít Dubičkami a stoupat na Spravedlnost. Proti mně běží ti, co jdou stovku. Na jednu stranu jim závidím, na druhou, pořád se brodit sněhem, ledem, za tmy … na to nemám. Na Spravedlnosti je opět další kontrola. Stejnou cestou dolů a do Doubic. Cestou dolů jsem se o hůlky přerazil a jednu přihnul.

No a odtud po drobným zabloudění po silnici na Krásnou Lípu, pak po Koglerově naučné stezce, přes buš do Kyjova. Když mě už ten den podruhý vidí Honza Suchomel, diví se, kde jsem ho předběhnul. Jenže my oproti stovkařům jdeme tuhle část v protisměru.

V Kyjově mě plete německá skupina, jdoucí dolů doprava po asfaltce, zatímco já musím doleva, pak se proklestit úzkým hřbitovem a pak na Kyjovskou vyhlídku a Kyjovský hrádek.

Před vstupem do lesa se mě ptá zabloudivší kluk na cestu. Asi by neměl jít tam kam já, měl by jít za Helmutama dolů po asfaltce.

Začíná přituhovat. Schody jsou samý led, já mám naštěstí nesmeky, takže to jakž takž jde.

Nejzajímavější jsou ty sestupy po schodech dolů. Ještě, že je v okolí zábradlí, to jediný mě drží, abych neupadnul.

Ve štěrbině má potíže další německá skupinka. Strašně zdržuje, schody sjíždí po zadku. Já mám hůlky a na nohou nesmeky, takže to sejdu normální rychlostí.

A už jsem na asfaltce k ledopádům. Brzy přijde odbočka k Jeskyni víl. Loni ty ledopády nebyly nic moc, tak je alespoň letos uvidím v plné kráse. Jo houby, letos je to ještě horší, rampouchů je mnohem míň.

Označit kontrolu a tradá k Turistickýmu mostu. Tady je opět nečekaná tajná kontrola. Oživením je ale kontrolor. Cca 5-letý kluk Lukáš, který každýho zastavuje, křičí kontrola a dává razítka. Škoda, že ho skoro nikdo nebere vážně. Asi by ho chtělo posadit za stoleček.

Na kontrole se občerstvit a vyrazit vstříc dalším rampouchům. I tady jsou ledopády bohužel zklamáním. Jsou menší než loni. Nevím, jestli je optimálnější datum, než přelom ledna a února, aby byly plnější, hezčí, nádherný. No alespoň, že jsem si cestou od ledopádu Varhany neublížil uklouznutím pod kládu, jako loni.

Na ledopádové trase jsem vyběhal všechny kontroly a razím do Brtníků. V Brtníkách na kontrole Petr Řehánek v nacpaný hospodě u Krkovičky odečítá čip. Není si kam sednout, tak vyrážím dál. Do kopce sněhem až na Plešný a dál pak až do Německa. Cestou se nás pár navzájem předbíhá.

V Německu je vidět, že někteří už nemůžou. Pak jsem se dozvěděl, že za to může polívka z Brtníků. Tu cestu po německo-českejch hranicích pamatuju z jinejch pochodů, teď musím ocenit, že tu není to bláto, co pamatuju od posledka.

Začíná se stmívat. Nevím, jak je to možný, ale já vidím světlo čelovky růžově. Že by únavou? Navíc mám furt zamlžený brejle. Cestu kolem Křimice pamatuju z jednoho Jarního Šluknovska jako nádhernou procházku kaňonem mezi skalama, kolem řeky. Škoda, je tma a okolo nic moc vidět není. Hlavně mě tlačí čas. Ve 20:01 mi z Mikulášovic jede vlak. Ještě je to stíhatelný.

Do itineráře nevidím … držím se GPSky … A je to tady … po schodech na Hermannseck … Schody nejsou nijak prošlapaný. Nahoře kontrola není! Prej je pod skalou, pod tím ouzkým schodištěm. To jsem obešel. Jenomže po něm leze nahoru pět lidí. No, paráda! Patnáct minut zpoždění! Ještě, že tuhle trasu pamatuju z jinejch pochodů!

Po Něměcku mě nahánějí SMSky, telefonát mám i z domova… do Německa … už jsem na křižovatce, doběhnul jsem toho, co je mu blbě po polívce. V tý tmě neví, kam dál … v GPSce nemám německý mapy, ale posílá mě to doleva po silnici dolů. Tak jdu … vždyť je to tu neprošlapaný a podle GPS by se ta silnice měla točit na druhou stranu!!! Vyndavám papírovou mapu KČT … no jo, ona ta silnice nahoře dělala "účko" a já uhnul o kus dřív. Já se na to … zase nahoru … všichni mi utekli! No co, po silnici problém nemám, nohy mě taky nijak zvlášť nebolejí, tak hr …. Jo jednu dvojici doháním … půjdu za nima, alespoň nemusím sledovat trasu.

Paráda! Za lesem je tajná kontrola. Honza Sedlák. Alespoň se napiju. Tlačí mě čas … Honza říká, že do cíle to je už jen 6 km … jenže tuším, že přes kopec … no, to nevím, jak to stihnu!

Probíhám městečkem Hinterhermsdorf, pak do mírnýho kopečka, upluženou cestou … kdyby to bylo takhle až do konce … Co je to támhle za kopec? A z něho vyčnívá věž … no, nazdar, značil Olaf, tam bude někde kontrola. No, takže do kopce. No bohužel … už odtamtud vidím blikat čelovky … takže to je ta rozhlednaWiefberg, na který je ta předposlední kontrola! No, fakt mám "radost"!

Musím ale říct, že z mý pozice, z protilehlýho kopce, je krásnej pohled na ty dva, co mi zdrhli. Svit jejich čelovek za sebou připomíná můru, nebo bloudící světlušku …včetně křídel …

Cesta do kopce sněhem je vzhledem k časový tísni nekonečná. Ale už jsem u rozhledny. Tam předchozí pochodníci popíjejí a dojídají jídlo. Jeden už ví, že jsem v časový tísni a říká, ať nespěchám, že pokud bych nestihnul vlak, že mě kus vezme, že je z Prahy …

S trochou naděje stoupám na rozhlednu. Poslední terénní kontrolu mám za sebou. A teď konečně dolů, do cíle. Paráda!

No dolů, kus po rovině. Jé … další kopec! Vymalováno! Ještě mě předbíhá další pochodník, říká, že už je to kousek. Co je mi to platný, když mi za chvíli odjíždí vlak.

No jo, už je to fakt z kopce, Mikulášovice mám před sebou. Tak a teď už jen podle GPS najít cíl, hezky doprava … tady nic není … to není možný …! Půjdu se zeptat támhle na benzinku. Kdo tu GPS trasu dělal? Vždyť ten svatej Hubert je na druhý straně! Po cca 200 m jsem u cíle. Do cíle vstupuju v19:58. Za tři minuty mi odjede vlak!!!

Ale co, ten pražák mi slíbil odvoz. Dám si gulášovou polívku, popiju … snad mě nějak pozná ….

No jasně, že se pro mě nevrátil! Pro jistou na mobilu zjišťuju další možnej odjezd vlaku. V 6 ráno z druhýho konce (5 km) Mikulášovic. No alespoň si trochu pokecám s dalšíma pochodníkama, což běžně nestíhám …

Doráží další absolventi stovek. I mladý kluci, Ti nejmladší (25 a 16 let) usínají postupně na stole a na kulečníku.

Světe div se, dorazil i Zdeněk Plavec … klobouk dolů!

Zatímco čekám, snažím se zprovoznit mobil, kterej následkem tepelnýho šoku (celej den v mrazu a teď v teple) umřel. Jde spustit, nezná ale SIM kartu. Doma pak zjistím, že nezná ani nabíječku. Takže si v pondělí musím koupit novej aparát.

Kromě toho v pondělí jdu i do sportu, kde jsem koupil nesmeky, abych je reklamoval. Jaksi vydržely půl dne. Dva hroty chybí, třetí už je na utržení zralej. Bude to chtít asi jinej, kvalitnější, typ … no co, na Jarním Šluknovsku až tak sníh nečekám a stejně to všechno táhnu hůlkami. Ale stejně musím chůzi s nesmekama ocenit, něco to do sebe má. Sice jsem občas upadnul, ale nijak zvlášť zraněnej nejsem …

Pochod byl zajímavej. Splnil jsem slib, že dám celejch 50 km. Bohužel to bylo na úkor 10 hod čekání na další spoj domů. A jak píšu jinde, mrzí mě že příroda nijak moc "ledopády" na pochod nevytvořila … že bych se v tohle desetiletí dočkal ledopádů v plný kráse???