Všude dobře, doma nejlíp?

Loni jsem dal svý první dvě stovky. Krakonošovu a Loučení. O novoroční výstup na Říp jsem se rozhodnul, že letos dám tři … chyba čtyři.

Mezi ty plánovaný jsem samozřejmě zahrnul Loučení s turistickým rokem, to proto, že se to jde "u nás". Že mi to letos půjde skoro pod balkonem, jsem nepočítal. O Mšenskou padesátku mě Olaf navnadil přibližným popisem, že se to jde místama, který mám rád … přes "naše" hory.

Jak se spustila registrace, hned jsem se přihlásil. Hned … jak mě předběhlo během chvilky 10 lidí netuším …stih jsem startovní číslo 11.

Když se postupně začal objevovat popis, začínalo mi být jasné, co to bude za útrapy. Do toho začalo začátkem týdne pršet. Takže jsem se "těšil" na pověstnou cestu kolem Vysokého Ostrého, z Borče na Sutom a další cesty, co déšť "milují".

Ale jde se to "doma", kdyby něco, vzdát to můžu vždycky.

V pátek před 21. hodinou dorážím na místo registrace. Poznávám "staré" známé, rozděluju věci, co si beru sebou a co nechám v cíli. Spolu s Lubošem Hyvnarem vyrážíme na start pod Setuzou. Stejně nechápu, proč odtud. Kdyby se startlo z "cíle", měli by jsme o 1 km víc a o kus i převýšení … stejně jsem to šli … tak proč to zapírat?

Ve 22 hodin startujeme … Jdeme na Olšinky. Pár lidí cestou zabloudí, takže jsem tam odčipovanej poměrně brzy … A pak stoupáme na Vysoký Ostrý. Na konci Olšinek je špatný značení, takže i já trochu zabloudím … a pak vzhůru … cesta začíná klouzat. Protože čekám bláto, mám sebou v batohu navíc kalhoty do deště, že si je v Kojeticích oblíknu … to už je zbytečný. Blátem se škrábeme až na Vysoký Ostrý. Tam je kontrola. Odtud pak klouzačkou dolů. Ještě, že nemám větší frňák! Uklouznul jsem a nosem se zachytil až o strom …au … no nekecám, fakt!

Blátivá "naučná" kamenitá, kluzká, cesta vede až nad Brnou. Proč naučná? Nauka o blátě? Tu cestu jinou než bahenní nepamatuju. Já radši přidávám, ať to už mám za sebou … metu si to i asfaltkou dolů do Brný. Několik lidí předbíhám. Dole na kontrole slyším, jak mě Olaf, Petr a Egon drbou, že jsem nějak brzo na kontrole, že ještě nejsem unavenej …

Stoupání Průčelskou roklí už ale bolí. Do stehen dostávám křeč. Už mě téměř všichni předbíhají … Nahoře zjišťuju, že mě bolí i ruce z hůlek. Z Němčí do Čeřeniště a pak Rytiinou soutěskou dolů do Sebuzína. V půli kopce předbíhám úpící hvězdu Týnišťských šlápot, Andy Novákovou. Vydává divný skřeky …

Ze Sebuzína opět do kopce. Po zelený na Varhošť. Dochází mi síly. Sníst jabko, napít … no tak mě předhíhaj a co, ať si to užijou …

Na Varhošti je zima. Cesta tam je kluzká, najít sušší, nejílovatou, část je problém. Označit si kontrolu na rozhledně a jít se na čipkontrolu do altánku najíst. Do altánku? Tady není, Řehánek svítí dole na parkovišti. O kus dál Honza Sedlák rozehřejvá ruskej čajovar (nebo jak se tomu za socialismu říkalo … už se mi to vykouřilo …) Najíst, doplnit trochu energii … Přichází Andy a říká, že vzdává, že je to náročnější jak Týnišťský šlápoty. Hm … vedro není … jinak Olafovin je tu fakt spousta … ale já se Týnišťský stovky fakt bojím, mě tam spolehlivě oddělá noční šedesátka. Nechápu.

Přes Varhošť zpátky až na Krkavčí skálu …cestou z Varhoště na jílu uklouznu a už jedu po zadku po jílový skluzavce… no "paráda"! Ten kdo značil Krkavčí skálu, musel mít problémy. Na dálku svítí všude rozsypaný reflexní proužky …

Dolů pod Tlučeň a pak na Kostelní sedlo. Cestou opět blátíčko. Dál pak po modrý. Když Petr dělal GPS-trasu na cykloserveru, naznačil jinou cestu, mimo modrou, polem. No, to bych vypadal!

Cestou předbíhám nějakou holku. Ta mě pak předbíhá při "stoupání" na Plešivec. Do uvozovek to dávám proto, že přelízání vyvrácených, pokácených stromů, polomů, roštím … nepovažuju za turistickou cestu. To Vás nenapadlo, to nalinkovat obcházkou? Děs!

Z Plešivce kamenitou cestou do Kamýka. Tam si dávám snídani. V cestě je pak "díra" Malíč. Někdy budu muset jít po modré z "díry" na Kamýk. Z Kamýka jsem tu modrou nepochopil, v sadu ztratil cestu a do "díry" šel roštím, podle GPS …

Z Malíče asfaltkou do Michalovic, odtud vystoupat na Radobýl. Bláto nezklamalo. Na Radobýlu označit kontrolu a pak dolů do Žalhostic a … domů!

2 km od kruháku Lovosice/Litoměřice/Terezín/D8 bydlím. Podle GPS by cesta přes kruhák byla zachůzka, vezmu to zkratkou od Mlíkojed polníma cestama. Jezeďáci fakt nezklamali. Co mohli, rozryli, všude bláto a oraniště… Proč já vůl z Mlíkojed nešel polní asfaltkou? Sice vede na druhej konec Kopist, ale bylo by to snazší, jak tohleto …

V cca půl jedenáctý jsem doma. Kalhoty mi špiní podlahu. Jezeďácký neštěstí je horší, jak od lesnickejch škůdců. Po škodách od lesnickejch škůdců (co ničej turistický cesty traktorama) bordel časem z oblečení opadá, jezeďácký neštěstí je trvalý …

Osprchovat se, najíst, napít, cca hodinu se vyspat, namazat a zpátky směr Lovosice. Vzbudila mě totiž SMS od klientů, kde jsem, že mě ještě nevidí na kontrole … Do Lukavce po kolejích, z Lukavce po vršku protipovodňovýho valu (to ještě nikoho nenapadlo z toho udělat turistickou zkratku? Ideální).

Na začátku Lovosic mě zastavuje skladník a ptá se co je to za pochod, že už od sedmi tahle lidi probíhají, že by si o tom něco rád přečet, nebo se příště zúčastnil.

V půl jedný mě Egon odčipovává na lovosickým nádraží. Dostávám gulášovou polívku, zjišťuju, že domácí "revitalizace" mě stála skoro 3 hodiny zpoždění. No jo, ale nohy mě bolí míň, spát se mi nechce tak, jak jsem začínal mít krizi v okolí Malíče a hlavně jsem doma přehodnotil výbavu batohu. Vyhodil už zbytečný kalhoty do deště (ty měly chránit před blátem) a přibalil teplý rukavice (na Varhošti a u Malíče mi v cyklorukavicíh mrzly prsty) a kulicha.

Z Lovosic stejnou cestou, jako se šel Den cesty na Lovoš. Jak píšu v jiný reportáži, na Lovoš mám radši druhou cestu. Těšil jsem se na malinovku, mají jen žlutou srágoru, kterou od dětství nemusím, tak si holt dám znova pivo. Na rozdíl od Dne cesty teď v něm banán necejtím. Do kontrolního kuponu si dávám kontrolní razítko a mizím dolů do Režnýho Újezda. Cestou nahoru mě předbíhá "finišující" duo Fojtík - Brokešová. No výborně! Ještě, že se říká, "to nejlepší na konec". Tak já jsem už první, odzadu … no a co, spousta lidí to vzdala.

Obskákat Boreč. No proč ne, ale s bolícíma nohama to už není ono. Tam mě opět předbíhají Fojtíkovci, který jsem předběh díky Lovošský hospodě.

Opět se začíná šeřit. To není možný … ten den byl nějak krátkej …

Z Režnýho Újezda do Borče - obce a pak obávanou, kluzkou, jílovitou, cestou nad Sutom. Nějak jsem v tom lese po tmě a počínající mlze zakufroval. Držím se GPS-ky a jdu po polní cestě. Mám jít přece lesem. No co, správná cesta je kus ode mne, vede paralelně, alespoň jsem se tý obávaný jílovačce vyhnul.

Už jsem na asfaltce na Košťálov. Na Košťálu další kontrola a pak zpátky do Sutomi. Tady má asi krizi nějaká pochodnice. Sedí na lavičce, klepe něco do mobilu, hůlky opřený o lavičku. Ta musí bejt od nás …vypadá nenápadně.

Už od Košťálova mám žízeň. Přeci si nevypiju poslední zbytek pití, mám to až do zítřejšího poledne, to ne, to bych měl fest žízeň. Dám si v Sutomi pivo. Jo, houby, tady hospodu nevidím. Tak holt klesám do Vlastislavi, tady přece musí být. Ani GPS mi hospodu neukazuje. A pak vidím "oázu" , v cestě mi stojí Potraviny - Smíšenka. S paní Nguyenovou si sice vůbec nerozumíme. "Dalčí něčo néci?" Pivo si vyndavám z lednice, naznačuju otvírák, "nény", mám svůj, Nguyenka se diví, oči se jí rozšiřují do čreských parametrů, no nic. Zatímco piju, procházím se po prodejně a objevuju půl kila slaných buráků. No jasně, kupuju, to by mi mohlo pomoct na křeče. Teda, jsem radši, když obchody patří Čechům, ale ukažte mi někoho českýho, kdo má v sobotu otevříno na vsi do 19 hodin? Nguyeni nás to musí učit …

Z Vlastislavi stoupám na Děkovku. Čtu itinerář. Další čipací kontrola je na Milešovce. Do kolika tam mají? Že by kvůli nám měli noční? Volám Egonovi. Do 10. No to ani náhodou. Je třičtvrtě na sedm, v cestě Lipská hora … to nedám. A co pití? Holt budu muset tu kontrolu potvrdit jinak.

Jů, paráda! Na rozcestníku Děkovky je Honza Sedlák jako tajná kontrola. Tajná kontrola by teoreticky měla naštvat. Jenomže tyhle tajný kontroly těší, mají sebou občerstvení. Napít, najíst zbytků, pumpnout Honzu o PETku pítí. No tak už se nemusím žízně bát, s tímhle vystačím do oběda …

Vystoupat na Hrádek - Oltářík pro kontrolu. Už mám větší klid, už vím, že žížní nezahynu. Nahoře potvrdit kontrolu a dolů … jé kudy … já nevidím cestu zpátky … sakra, kudy jsem to sem dolez? Odevšat vidím, že bych padal ze skály! Jo ahá, tady …

Zpátky na rozcestí a do Lhoty. Cestou opět zabloudím. Odbočka vlevo do lesa je a) špatně vidět, b) ani organizátoři sem nepřiklepli reflexní pásek … ještě, že mě vrátila GPSka. Cesta do Lhoty je dost vlhká, mám dojem, že když jsem šel v protisměru Sokolskou padesátku, šel jsem jinudy … nevím, po tmě je těžký to řešit.

Ve Lhotě si dávám rychlou večeři a pak mě čeká vzestup na Lipskou horu. Ta hora se mi líbí, podle mě je turisticky nedoceněná. Ale stoupat na ní vlhkou nocí, tmou, je nekonečný. Na rozdíl od cesty do Lhoty je značení skvělý.

Na Lipské hoře potvrdit kontrolu … no, potvrdit … z nepíšících pastelek tu zbyla už jen nepíšící tuha a zelený "K" se válí v trávě. Přiheftnu ho alespoň do dvirek kaslíku na horskou knihu a opět dolů … Cesta z Lipský do Medvědic za světla je OK. Ve tmě se jde blbě, ani reflexy nepomáhají, takže občas jdu roštím, až jsem přišel o jednu reflexní pásku z kalhot. Škoda jí …

Dál pak po asfaltce do Kocourova. Tam je otevřená hospoda. Půjdu si dát poslední možný pivo. Už tam sedí Fojtíci a Eliška Majorová. Všichni jedí, já ne, já fakt šel jen na pivo. Mají svoje vlastní "Kocoura". Kdo jim ho dělá, nevím, ale chuť je mi povědomá.

Co nejrychlejc do Milešova a pak se škrábat na Milešovku. Trasa v GPSce není zrovna přesná, skutečnost je jinačí. Na úpatí mě předbíhají Fojtíci a Eliška … Sám, nocí, mlhoou, zimou (oblík jsem si kulicha a zimní rukavice) se ploužím na náš nejvyšší středohorský vrchol… Nikde nikdo, mlha, nahoře vidím jen cca 2 m. Ještě, že tuhle cestu znám z nesčetných denních výstupů, vím, kde asi jsem, jinak by byla opět nekonečná.

Už jsem na vrcholu. Je půl jedný v noci, na Milešovce je veselá nálada … z rozhledny se ozývají veselé halasy, když jdu kolem hospody, společensky zmožený barman (kořalka z něj táhne na 3 m daleko), kouká ze dveří a baví se s dalšíma opilcema. "Tady už ten Váš kontrolor není. Takovej brejlatej, širší … v deset se sbalil a odešel … vždyť tu moh ještě zůstat". "Hele a dáte mi alespoň razítko?" "Jo, tak si pojďte …" Venku se mě opilci vyptávají, jestli do Ústí hodlám dojít do úterý … "do oběda ? Ani bych se na to nevy…l!"

Oblíbenou trasou dolů z Milešovky, tentokrát zhoršenou naprostou neviditelností … jdu skoro po paměti, spíš nohama nahmatávám cestu, abych nevybočil. Nevím, jak je to možný, ale asi přesně v jednom místě cestou z Milešovky vždycky uklouznu na záda. Už jsem tam jednou i zničil hůlky (ohnul a už nejdou sesunout). Ani tahle noc není výjimkou. Ležím už zase na zádech!

Pohodlnou cestou docházím na Paškapole. Přejít přes frekventovanou bývalou E55 a dál směr Kletečná. Ta hora je další z našich turisticky nedoceněných. Spolu s Milešovkou tvoří z dálky hezký panoráma, ale na horu vede jen jedna neznačená cesta, nahoře jen kupa kamení s vybledlou (opršenou) bývalou ruskou vlajkou. Ve dne je to námět k adrenalínovýmu výstupu. Natož v noci! Od silnice jdu podle reflexních proužků, a stoupám … z denních výstupů si pamatuju, že před stoupačkou byla lavička (takovej ten turistickej altán). Nic tu ale nevidím … tak stoupám … snažím se držet reflexních proužků. Olafí černý šipky už vidět nejsou. Jenomže Kletečná je stejně jako Milešovka zahalená v mlze. Mlha, tma, už nevidím ani reflexy. Nahoře jsem už asi 2x byl, takže si vrch dokážu představit. Lezu už určitě jinudy, než kluci naznačili. Z Milešovky se ozývá rachot … to tam ty opilci asi střílejí rakety. Po kamenech krok za krokem vzhůru, občas sklouznu dolů, občas klacek, občas lezu divným roštím. Jediná idea je, že nahoře je cíl. To znamená, pokud stoupám, jdu správně. Cesta je příšerná. Po každém kroku se zastavím a hledám další místo, do kterýho můžu šlápnout. Viditelnost 3 m je zázrak, vidím tak 2 m, dál ne … Ve dne to nahoru jde, teď v noci fakt jediným vodítkem je stoupání … No, sláva! Už jsem nahoře. V PETce od Granka na stromě je horský sešit, tam i bude nepíšící pastelka …

Z Kletečné dolů si hraju na slepce. Protože měřím 175 cm, viditelnost 2 m mi stačí, abych viděl cestu v listí. Občas vidím i reflexy, občas Olafí černý šipky … Ještě, že mám GPS, ještě že mám hůlky … jinak bych dolů netrefil. Radost mám, když už jsem nad Kletečnou - obcí.

Z obce Kletečná po asfaltce scházím do Radejčína. V mlze zapínám na batohu blikající červený diody. Vím jak je to jedovatý, ale ať si to ty řidiči užijou! Mezi 4. a 5. ranní v neděli mají zařezávat v posteli a ne brázdit zamlžený silnice! Dobře jim tak! Cestou telefonuju s Petrem Malým, do kolika je čipací kontrola v Dubičkách … když už jsem nestihnul Řehánka na Milešovce, ať je důkaz o mém žití a existenci, alespoň odtud … Petr mi říká, že jen do 5 hodin. No … to by se snad dalo stihnout … jenže Petr kontruje tím, že v cestě je rozhledna a nějaká Doerellova vyhlídka … no, už jsem u rozhledny. Teda, když jsem šel několikrát z Ústí do Lovosic, tohle monstrum jsem považoval za vysílač a rozhlednu jsem si představoval jinde. Že bych si jí splet s nějakým krmelcem/čekanou? Asi, asi … Vylízt na vrch rozhledny, zapsat kontrolu a hned dolů. Do pátý hodiny moc času nezbývá … u odbočky na vyhlídku shazuju batoh a bez zátěže běžím na vyhlídku. I když je pro mě ta vyhlídka zachůzkou, zdržením, musím uznat, že kdyby byl den, je odtud pěknej rozhled na Českou Bránu (Porta Bohemica).

ca za 5 minut 5 vcházím do restaurace v Dubičkách. Jsem vítán jako konečně ten poslední, konečně jsem čiplej. Po koberci se válí "mrtvoly", Martin Fojtík krásně nahlas chrápe … Ochotná barmanka mě dělá čaj, polívku …Míra Holman nás začíná z restaurace už vyhánět … Kdyby byl den, rozhlídnul bych z terasy se po okolí po celým krásným meandru Labe. Teď to nemá cenu … tma jak v pytli.

Klesám do Dolních Zálezel. Cestou ještě odhazuju znova batoh a ještě musím na kontrolu na vyhlídce Mlynářův kámen. Je to kříž, německy psanej pomník. Mám dojem, že je to pozůstatek po sudetskejch obyvatelích … až teď, co to píšu, se dočítám, že je to památník 1. světový války.

Cesta do Zálezel je blátivá, nohy už bolí. Začíná mě bolet žaludek, asi bych se měl najíst, napít … odtud se mám zbytečně škrábat do blbýho Chválova. Škrábat, po zámkový dlažbě … ani hůlky nezapíchnu …Cestou mě definitivně předbíhají Fojtíci s Eliškou. Nad Zálezlama usedám na kámen, snídám a medituju, jestli se na to nevy …t. Slízt zpátky do Zálezel, vlakem do Ústí pro batoh a pak domůůůů … Ale když už jsi tady, tak lez ještě vejš! Kde ten blbej Chválov sakra je! Už mám halucinace, místo stromů vidím mezi stromy domy … jo, prd! Nekonečná, pitomá, cesta! Ta vesnice za návštěvu nestojí! Ale jo, ale odpoledne, kdy slunce oslňuje protilehlej břeh, je odtud krásnej výhled. Takhle v sedm ráno mám chuť tu vesnici vypálit, srovnat se zemí, aby už nikoho nenapadlo sem pořádat výstupy. No jo, ale to by zase sem nějakej magor pořádal výstupy pietní … to si fakt člověk nepomůže! Navíc ta blbá pastelka za vsí, kvůli který se sem štvu, vůbec nepíše … děsný! A dál do lesa do listí … jestlipak Petr ví, že civilizovaná cesta z Vaňova do Dolních Zálezel je pohádková, roubená dřevěnými sochami, hezká procházka … a on nás štve do takovejhle horoucích pekel, "naučnou" cestou! Naučnou … člověk se naučí štvát … Tý vole! Já se na to můžu vy..! Z čeho dělaj ty cesty? To je nějakej uhelnej mour, nebo co? No, utrhla se se mnou cesta a letím ze svahu, 3 metry dolů! Příště se na to … !

Konečně jsem ve Vaňově. Já to vzdám … už mě to nebaví … po tom co jsem sletěl ze svahu, jsem si na jednom kameni na čtvrt hodiny dáchnul, stejně ale halucinace mám dál … a na jedný hůlce mi hybí spodní část bodce, cca 2 mm kovu, někde jsem ho utrhnul, proto mi asi na kamení klouže … Vzdát? Tos měl v Zálezlech, tady vlak nestaví … hele, chybí Ti ještě cca 6 km, stejně na Tebe budou v cíli čekat (to jsem ještě nevěděl, že už jsem slavnej na Facebooku jako poslední dlouho očekávanej stovkař). A ta cesta kolem vodopádu a Větruše je přeci hezká …

No jo, škrábu se k vodopádu … za zádama moje rozjímání ruší vrtulník … ono do toho Ústí je to ještě docela daleko … pořád do zákrut … ale co, užívej si to, je to asi Tvůj poslední letošní pochod … Cesta k Větruši z kopce ze Soudnýho vrchu (tady se odsuzovalo k smrti!) je už bolestivá … Na Větruši právě přijela lanovka … jů, to je nápad … ale ne, nebudu podvádět, na pochod jsem šel kvůli svý radosti, podved bych tím sám sebe a pak se užíral výčitkami vůči sobě … vyfotit panoráma Ústí a bolestivou prudkou asfaltkou dolů …

Jsem dole!!! Už jen dojít k nádraží, pak do Důlců … Potlesk … Jen Petr Malý má blbý keci! Ale jo, gratulujou mi … je půl dvanáctý … já myslel, že skončím někdy kolem půl desátý! No jo, ale to převýšení, 5300 m … větší jak v Beskydech … to přeci není málo! Jdu se převlíknout. V tělocvičně je pro mě překvapením přítomnost zombie Bařinky .. tipoval bych, že už je v Chomutově … Přichází SMS od klientů, že mě zahlídli přidanýho na cílový kontrole, že gratulují …

Cesta vlakem domů je úžasná … v každý zastávce usínám. Ještě, že jsem se dohodnul s průvodčí, že mě doma vyžene … 1,4 km od vlaku domů se šourám po vzoru budoucího důchodce asi ¾ hodiny … najíst, napít, osprchovat a spát …

Ve ¾ na sedm mě budí bolest. Bolí mě celej Novej. Bolí, tudíž žije! A má hlad … musím vylýzt, jé, mrtvola jde rozhejbat, abych se najed. A hlavně vytahal propocený věci z batohů a nechal je uschnout …

Další tři dny mám problém s chůzí …

Všude dobře, doma nejlíp? No, říká se to … S výjimkou cesty kolem Vysokého Ostrého a cesty kolem Malíče tyhle cesty mám rád (jo, i cestu na Varhošť). Jenomže ve dne. Dvounoční procházka Českým Středohořím je romantická … ale … ve dne, za sluníčka (ne za mlžnýho oparu) jsou pohledy a) na ty vrchy b) z těch vrchů mnohem hezčí … takže když jsem dostal diplom s fotkou rozhledny na Milešovce, dominanty Milešovky, tak jsem si uvědomil, že tuhle rozhlednu, která vlastně turisty přitahuje nahoru, že jsem jí vlastně ani neviděl … škoda … každýmu můžu tyhle trasy doporučit (i cestu do Chválova ponechám na Vašem vlastním rozhodnutí, blahorodí …), ale po částech.

Všude dobře … ale pochod kolem domova byl fakt "pochod smrti" … dost náročnej. A to spousta spolupochodoníků se ještě před startem vyskákala 54 km stoupačkama a klesačkama po Krušnejch horách od Krupky po Ústí … to ne, to bych už fakt nedal … to bych skončil ve špitále … klobouk dolů!

Kluci, díky za vejlet, příště prosím trochu menší převýšení. Tahle, moje šestá, stovka byla ze všech fakt nejnáročnější … jo a ty Vaše nepíšící, rozlámaný, pastelky na kontrolách, ty byly fakt úžasný!

Výsledky (já jsem první odzadu) jsou: ZDE

Trasa Ústí - Lovosice (noční, východní část) je: ZDE

Trasa Lovosice - Ústí ("denní", západní část) je: ZDE