Den cesty - Z Lovosic na Plzeň ...

"My máme rádi bláto, v žilách nám proudí  zemědělská krev" 
( = parodie na seriál Vinaři)

Už nevím jak, ale zaujal mě nějak dálkový pochod "Den cesty". Protože jsem šel pochod naposledy na konci srpna a pak na konec listopadu plánuji zdolat přes 100 km na "Loučení s turistickým rokem", termín 17-18/10/2014 mi přijde ideální. Bohužel, významné snížení teplot v půli září mě významně zdravotně zaskočilo, budu se muset vyléčit.

No jo, ale ono se jde z Lovosic, přes Lovoš, do Plzně. No, to jít prostě musím! A pochod je jinačí. Není dán přesný cíl, ale je dán přesný čas … 24 hodin chůze …

Praha - Prčice (75 km) 13 hodin, 45 minut. Krakonošova stovka (cca 97 km) 22 hodin. No to bych moh dojít cca 20 km za Rakovník. Začíná se výstupem na Lovoš, pak drobnej výstup na Košťál, pak Hazmburk … a pak z Libochovic tradá na Plzeň, relativně po rovině… ó jak jsem se mýlil!

Nejprve studuji trasu, podaří se mi jí z internetu přetáhnout i do GPSky, při čtení reportáže od Elišky Majorové se dozvídám, že si mám sebou vzít dost pití a jídla … Počasí? Přes tejden prší, při pochodu by mělo být jasno … Stejně si vezmu zimní bundu. Protože můj cíl je variabilní, vyhledám možná spojení zpátky do Lovosic ze všech potenciálních cílů. K Rakovníku je to jakž takž, od Rakovníka ty spojení už nejsou nic moc .,..

V pátek přijíždím autem o hodinu dřív na start, zaregistruju se, ještě stíhám si zajet do Třebenic pro plotýnku, co jsem "vydražil" na internetu.

V 18:30 startujeme od lovosického nádraží. Někteří běží, jiní jen rychle jdou. V houfu se mi jít nechce, proto se prodírám mezi lovosickými paneláky, kudy proud neproudí. Od kruháku Dlouhou ulicí už jdu v houfu. Slyším okukující, jak se baví, že nás má jít sto … jo, houby! Stopadesát!

Při stoupání Lovošskou ulicí se za chůze připravuji na chůzi do kopce a po tmě. To znamená roztáhnout hůlky a nasadit si čelovku, kterou mám v kapse. Při vyndání čelovky z kapsy se ozývá zvuk, jako by mi z tý kapsy vypadla nějaká mince … žádnou nevidím, jdu dál.

V místě, kde už začíná chybět pouliční osvětlení, čelovku zapínám. A jejda! Já na ní nemám víčko k baterkám. No, nazdar, to byl ten zvuk, žádná mince, těžko sehnatelný víčko od čelovky! Naštěstí mám sebou podobnou, náhradní, čelovku, víčko přendávám z ní a slibuji si, že až se vrátím, ač je pravděpodobnost nízká, vrátím se do Lovošský ulice to víčko hledat.

Jako "domorodec" na Lovoš lezu docela rád. Jenže ve dne a hlavně druhou stranou, od skvělýho penzionu v Opárně. Zelenou z Lovosic moc rád nemám. Taky jo … kromě prudšího stoupání to taky dost klouže. Já jsem ještě naštvanej kvůli čelovce … tuhle cestu fakt nemám rád, před půl rokem jsem si tu, při hledání kešky, rozbil koleno.

Ale jo, už jsem na civilizovaný cestě, už stoupám k turistický chatě … Na spodním zábradlí si potvrzuju první kontrolu a mířím dovnitř chaty. Jestlipak mají ještě otevřeno? Jo, mají, vždyť je jen 19:34. Holt dřívější stmívání se mnou dělá svý … sundavám zimní bundu, dávám si pivo a padám ke stolu. To pivo (Platan) je divný, má příchuť banánu. Stejnou mělo i na jaře, když jsem šel sokolskou padesátku … Já jsem vyřízenej!

Divný. Do chaty jde i skupinka s dětma. Děti mají čelovky … to není možný, ty nemůžou jít 24-hodinový pochod! Ale vždyť je pátek "jen" půl osmý … To si asi sportovně založený rodinky udělaly noční výstup na Lovoš. Nutno uznat, že i já jsem po tmě na Lovoši poprvý … jednou jsem tu byl večer, to až cestou do Opárna se začalo stmívat. Teď už tu je tma …

V turistický chatě jsem se z nejhoršího oklepal (když jsem se dobelhal nahoru, bylo mi fakt špatně, obzvlášť v tý zimní bundě). U stolu mi mladší Slovák sděluje, že to přehnal s tygří mastí a teď ho pálí stehna. Po dopití vyrážím dolů. V protisměru potkávám Zbyňka Plavce. Což o to, v protisměru na zelený by to bylo OK, ale tohle už je na modrý. Zbyněk vrčí, že bloudili. Nechápu jak … Neomylně sbíhám až nad poslední dostavěnou dálnici D8, Lovosice-Bílinka. Lidi za mnou mi věří a drží se mýho směru. No jo, ale u Sdruženky jsem špatně uhnul. Naštěstí jsem to včas poznal a vrátil se na správnou cestu, přes Režný Újezd.

Obejdeme Boreč a míříme přes les nad Sutom. Ta cesta nezklamala! Už když jsem tu před časem hledal kešky, byla tahle jílovitá cesta neschůdná. Teď, po dešti, je blátivá, kluzká, přes les bych se akorát přerazil.

No, už jsem na asfaltce ke Košťálovu. Odbočka na Košťál je v tý tmě neviditelná, jenže já mám alespoň trasu nahranou v GPSce, takže uhýbám doprava ke zřícenině. Tam je ukryta druhá kontrola. Napít a dolů směr Třebenice. Odbočka do lesa z asfaltky je tak nenápadná, že kdo to tu nezná, určitě neuhne … no, taky jo … já využívám znalosti domácího prostředí a klesám k Třebenicům. V Třebenicích při cestě objevuju hospůdku a jdu se napít. To pivo mi tam fakt chutnalo!

Po krátkém pivním oddechu razím dál směrem na Chodovlice. Ještě, že jsem si cestu nahrál do GPSky. Pokračuju dál Chodovlicemi a musím se vrátit, cesta uhýbá vlevo před Chodovlicema do polí …

Fakt zajímavý řešení je v lokalitě Lucký mlýn. To stavení úplně na férovku překáží v cestě a je potřeba ho obejít …

Pokračuju dál přes Sedlec na Hazmburk. V kluzkým poli mě předbíhá brblající pochodník. Na rozdíl ode mne má v nohou prý už o cca 8 km víc, bloudil např. pod Košťálem … V tý tmě se mi špatně trefuje nahoru na Hazmburk. Ještě, že mám sebou GPSku, která mě stále vrací zpátky z mejch omylů. Nejprve chci jít doprava po červeným puntíku. Ne, zpátky! Jílem, roštím, proti směru klouzačky, za pomocí hůlek se vyškrábat vejš. Teda, co bych si bez hůlek počal? Už jsem na civilizované cestě a doprava po žluté. Ne! Zas zpátky! Na zříceninu se leze jinudy. Sundat batoh a vyškrábat se před bránu, kde si potvrzuju K3.

Po červené vlhkýma polma dolů do Libochovic. Je divný, jak špatně sklizený zelí (nebo co to bylo) mi ve svitu čelovky připomíná zbytky sněhu. S hůlkami v ruce to navozuje pocit, že jsem na běžkách. Když jsem došel na silnici z Klapýho do Libochovic (v polích jsem ještě jednoho unavence předběhnul), byl jsem o cca 2-3 cm vyšší. Pokličkou hůlek jsem si musel ten 2-3 centimetrovej nános ornice ze svejch bot seškrábat …opět jsem "nohama na zemi". Na silnici mě zastavuje auto, vyptává se, nechápe, že fakt jdu z Lovosic do Plzně. (Horní Beřkovice jsou dost daleko, v Ročově blázinec dětskej, takže zůstávám nadále mezi "normálníma").

V Libochovicích mírně zabloudím, takže do hotelu Zlatý zajíc přicházím od Ohře … Dávám si pivo Ježka (to v Třebenicích mi chutnalo líp) a nudlovou polívku. Rohlík nemají, tak alespoň chleba. Vypadá to, že všichni hodlají v Libochovicích ztvrdnout. Já ne … jak můžu, vyrážím přes Poplze do Peruci. Tu cestu jsem šel tak před 5 lety, kvůli turistický známce. Teď se mi zdá delší. Cesta lesem je příjemná, ale dost děravá, jsou tu nedostavěný koryta, co mají regulovat dešťovou vodu. Občas je to ale past na mamuta.

Z Horky přes Chrastín do Peruce mě hlavně vede GPSka. Místy tu jsou neviditelný cesty. V Peruci jdu dolů asfaltkou k Oldřichovu dubu. No a odtud zpátky asfaltkou do kopce do centra Peruce. Smíšená dvojice, co mě předbíhá, se ptá, jestli nepotřebuju leukoplast. Ne tu nepotřebuju, mě totiž totálně došla energie. Na nejbližší zídce se potřebuju najíst, abych vůbec ten kopec vylez. V Peruci kufruju, nevím, kam dál. Pak pochopím, že až do Panenskýho Týnce mám jít po silnici. Ták jó …

V Hřivčicích se občerstvuju v autobusový zastávce a předbíhá mě cca 6 lidí, co musím doběhnout až ve Vrbně nad Lesy. Tam si z nás asi děti ztropili legraci. Na dopravní směrový tabuli je údaj Panenský Týnec 1 km. Kterej dobrák ze čtyřky vybrousil tu jedničku? No, jo no, po silnici mezi sklizenou řípou docházíme do Týnce, tam asi pár lidí odpadá. Já razím přes dálniční nadjezd přes, dnes už druhou, dálnici, D7, do Žerotína.

Z Žerotína jdu do lesa, trochu náročnějc hledám Žerotínskou studánku. Podle reportáže Elišky Majorové je tu voda dobrá, ale železitá. Jak na to přišla? Ta voda je naprosto OK, nic mi po ní není a doplňuju si znova svojí 2 l PETku. Kus za studánkou po tmě bloudím, nemůžu najít zelenou cestu, chybně mě cesta vede vzhůru, GPSka nesouhlasí … no konečně jsem na tý správný …

Zelená do Smilovic byla nekonečná. Únavou už nevidím. Sedám si na pařez. Jsem v půlce limitu, je 6:30, mám za sebou cca 52 km … to je OK, to dám Rakovník v pohoděěěě … jé ono je o půl hodiny víc … já na tom pařezu usnul …To se mi nekonečnou cestou do Smilovic podařilo ještě jednou. Takže jsem na pařezech "tlouk špačky" cca 1 hodinu … předběh mě nějakej chlap … Alespoň z tý cesty je pěknej rozhled po okolí …

Když slejzám do Smilovic, předbíhaj mě další nadšenci, jdu kolem červený ornice, která už přetéká do silnice … a furt vzhůru … Smilovice jsou docela hezká ves. Je mi vedro! Zimní bundu přivazuju páskem na batoh a jdu jen v triku a mikině. Začínám si prozpěvovat "My máme rádi bláto ..."

Jakým způsobem jsem přišel na to, že od Libochovic bude do Rakovníka pohodová rovinná cesta ??? Vždyť je to samej kopec, samý stoupání, samý klesání, navíc blátem …!!!

Kontrola Smilovice je až na kopci nad Smilovicema u božích muk na šíleně rozbahněný cestě. Normální jezeďácká pomsta! No nic, nějak to přeskáču …Z kopce dolů do Dolního Ročova. Pak zelenou asfaltkou do (Horního) Ročova. Tam odbíjí 10:30. To znamená, že mám za sebou 2/3 času. Mám v nohách 66 km. Taky 2/3 ze 100 km. Už je to tip-ťop!

Rozbahněnou chmelnicí (co to v ní pěstujou, to chmel není) do lesa. Prudkým sešupem dolů do dolní části Solopysk. Předbíhá mě nadšenec. Nevím proč, ale jsem přesvědčenej, že je to Slovák … Z dolní části se vyškrábat mokrou trávou nahoru. Pajdající pochodník přede mnou špatně uhýbá. Nebo že by to vzdával a šel na vlak?

Oklikou se vyškrábat až ke zřícenině Pravda. Pravda, chtělo by to tu mít víc času, ta zřícenina by stála za detailní prohlídku. Cestou mě předbíhá chlap se sluchátkama a dva mladí nadšenci. Těsně před odbočkou na Pravdu trochu bloudíme, já mám GPSku o něco lepší, takže mi ukazuje, odbočka ke zřícenině ještě nebyla, že je až v půli kopce dolů.

Kluci, co mě k Pravdě předběhli, měli původně v plánu ujít 100 km, ale nějak to už vzdávají. Chlap se sluchátkama si u zříceniny sedá do altánu. Já klesám (no teda na začátku klesám, pak zas stoupán) k nádraží v Domoušicích. A pak do oblouku pokračovat dál … Co to je? Že by tu hořelo? Takovejch hasičských stříkaček! Ne, to tu jen maj děcka hasičský závody. Docela bych se zastavil v hospodě a dal si něco k jídlu a pití. Jenže hospoda je plná mladejch hasičáčat.

V Domoušicích se začíná zatahovat, začíná mi bejt zima, tak se zas budu potit v zimní bundě!

Zelená cesta za Domoušicema se ztrácí v roští! Ještě že hned vedle vede železnice. A nic nejede! Takže kus (asi půl kilometru) po kolejích. Podle GPSky neexistující cesta nade mnou odbočuje víc do lesa. Takže se vyškrábat zpátky nahoru. Jo, tady už cesta znova je … a i docela dobrá. Z rozcestí Pod Džbánem, dál k dolu Perun. Teda, že by se mi odtud chtělo zase lízt do kopce? Nedá se nic dělat … musím.

No, to jsem netušil, že mě to nejhorší ještě čeká. Cca 1 km před rozcestím Džbán teoretická cesta vede polem. Cesta je fakt jen teoretická. Kdyby bláto … ! Řídký sr..ky! Tak to fakt ne!!! Ne! Ne! Ne! Zkusím alespoň kus lesem, přes pařezy, maliní, klacky … rozhodně lepší jak těma sr ….ma! Aniž bych se v tom utopil, dostal jsem se šťastně na silnici, k rozcestníku. Anabáze ale nekončí! Dál mám jít po červený. Jak GPSka, tak i terénní značení mě žene ze srázu mezi roští, mírně vzrostlý stromky, prostě buš. Když jsem se podle plotu lesní školky dostal na cestu, zjišťuju, že červená ve skutečnosti tajně vede druhou stranou lesní školky. No co, jsem už dole …

Asfaltkou do Hředlí. Předbíhá mě nějakej běžec. Usedám na schody Smíšenýho zboží. Jak jsem na tom? Ta cesta kolem rozcestníku Džbán mi vzala veškerý nadšení a energii. Zpocenej opět sundavám zimní bundu a dál jen v mikině. No, uvidíme, jak na tom budu v Krušovicích. Teoreticky ještě Rakovník dávám … V Hředlích musím znova vysvětlovat, že jdu z Lovosic do Plzně … proč to ty lidi nechápou?

No nazdar! Cesta z Hředlí do Krušovic je zase přes kopec. Tak to nevím … Dole u komerční zóny pivovaru (no u kiosku) zjišťuju čas … 15:35! Je to jasný! Rakovník nedám! Nedám! Nedám? Dám. Dám si pivo a řízek v housce. Dostávám i chuť na brambůrky. Pěkně slaný …

Mám bejt naštvanej, že nedojdu do Rakovníka, že skončím v Lužný? Teď, kdy píšu reportáž, naštvání, nebo spíš pocit nesplnění cíle, cejtím, ale v tom stavu, v jakým jsem byl v Krušovicích, to bylo osvobozující rozhodnutí …

Z Krušovic do Lužné to je zase přes kopec. Já už si ho užívám. Už je to pro mě prémiovej kopec. A to lesní zátiší, to je hezký … Houbařská rodinka objevila naší kontrolu, opět nechápe, ale přeje mi úspěšný dokončení do Lužný …

Jsem v Lužný … je 17:40. Podle itineráře při rychlosti 4 km/hod (při který se nedá už Rakovník stihnout) bych měl v Lužný bejt v 17:10. Je o půl hodiny víc. Já šel rychlostí 4,5 km/hod. Jenže … když dojde energie a nadšení, je to v háji …

Dávám si pivo, volám Zbyňkovi, zjišťuju, že to vzdal po 16 km … škoda. Popisuju mu, že jsem se pro skončení v Lužné rozhodnul v tom … sakra … jak se to tam jmenuje? Jo, je to na sklenici, v Krušovicích …

Jdu na vlak. Kasa v Lužné má zavříno. V čekárně už sedí ten se sluchátkama, co jsem ho předběh na Pravdě. Taky končí tady … Před pochodem jsem si našel, že z Lužné v 18:23 jede slušnej vlak zpátky do Lovosic. Prostorově výraznější průvodčí mě posílá přes Chomutov. Nechápe, že jsem našel kratší spojení přes Žatec, jenže si ho nepamatuju. Nakonec i on ho našel …

V 21:30 jsem v Lovosicích. Belhám se k autu. Jako správnej šílenec jedu pod Lovošskou ulici a s čelovkou a baterkou pajdám do kopce a hledám ztracený víčko od čelovky … Tak schválně … hádejte … no našél! Čekalo na ně poslušně na chodníku … Paráda!

Domů dorážím krátce po 22. hodině. Vana, jídlo, postel. V neděli se probouzím bolestí po půl desátý … tělo bolí … musím se sám těžce přemluvit, abych šel alespoň dolů do garáže zkontrolovat, jestli mi správně funguje destilační aparatura (proto jsem sháněl tu plotýnku).

Do Rakovníka jsem nedošel. Škoda. Podle itineráře jsem ušel 90,8 km. Na GPSce jsem díky bloudění měl 99 km. Navíc mi mezi Hředlema a Krušovicema došly baterky, než jsem na to přišel, kus jsem ušel … tákže … mám pátou stovku !!!

A navíc … tohle původně bylo trénink na listopadový Loučení s turistickým rokem. Takže to účel splnilo víc, než jsem čekal … Držte mi na konci listopadu palce!

Cesta byla vymyšlena báječně. Členitost na Lounsku a Rakovnicku mě fakt překvapila. Nebejt toho bláta, hodnotím to na jedničku. Jo taky bych mě ještě jedno doporučení. Přesvědčit cestou Nguyeny ze smíšenejch zboží, jestli by v době pochodů pro nás nebyli v pohotovosti. Myslím, že pokud by se jim nerozšířili očička do českých parametrů, že by na to uslyšeli.

… škoda, že nemůžu zkusit reparát! Tu cestu bych zkusil ještě jednou ... zkušenější ...