Nebezpečné Týnišťské šlápoty II.

Týnišťské šlápoty? Zní to docela nevinně, ještě víc se líbí parafráze od Honzy Suchomela, Týnišťská tlapička …ale …

No dobrý, jenže se jedná o nejextrémnější pochod, kterej zatím znám. I přes to jsem se letos opět rozhodnul, že ho absolvuju znova. Komu není rady …

Reportáž o předlonském extrémním pochodu jsem před dvěma lety nazval Nebezpečné Týnišťské šlápoty a když si teď jej čtu

Nebezpečné Týnišťské šlápoty

nemůžu vůbec nic měnit. Letošní noční "62" km byla prakticky po stejné trase, co hůř, byly ještě další extrémní části přidány. A protože tu většinou píšu reportáže, o letošní náročný "pochod smrti" jsem spíš dost uvažoval, tak i tuhle "reportáž" pojmu spíš jako úvahu …

Proč vlastně chodím dálkové pochody?

Jako dítě mě, s výjimkou doby na gymnáziu, nebavily kolektivní sporty, no ono mě vlastně sportování nijak nebavilo vůbec. Sport v mateřské škole nepamatuju. Tělesná výchova na základce mě nebavila. Bylo to pro mě nucení, skoro trest. Lehy, sedy, kliky … docela jsem vítal, když jsme v Roudnici mohli jít o tělák na bruslák hrát hokej. Já samozřejmě někde poblíž brány, coby obránce … ale zase musím uznat, že ředitel Zdeněk Němeček na druhým stupni byl v obraze, že o mý nechuti věděl a celkem jí toleroval. Obzvlášť mě pak od něj těšila skrytá pochvala, kdy do mě kluci šili ohledně plavání a on se mě zastal. Krom jiného jsem se totiž někdy tak v 11 letech naučil plavat (no, měl jsem za sebou pár kurzů, ale stejně si to člověk musí vyzkoušet sám, když si sám troufne napříč jezerem v Úštěku) a když mi bylo 13, otevřeli v Roudnici krytej plaveckej bazén … a mě bavilo chodit na kondiční plavání, v sauně jsem tam právě vydržel dýl, jak náš tehdejší ředitel ZŠ. Horší to ale bylo s tělocvikem v sedmý třídě, kdy nás místo Němečka učila bývalá olympionička Komrsková, ambiciozní ženská, která nebrala žádný ohledy a pak, když otěhotněla, dosuploval tělák spiťar, učitel pracovního vyučování. Návrat Němečka v osmičce bylo vysvobození.

A pak gympl. Místo Němečka PaedDr. Jiří Růžička, o kterým jsem věděl, že s ním táta cvičil na spartakiádě. Z, na první pohled, přísnýho, chlapa se vyklubal sympaťák, kterej s náma ty kolektivní sporty hrál osobně a byla s ním zábava, obzvlášť jsme si ho pak oblíbili na zimním výcvikovým kurzu v Aši. I branný cvičení s ním byla zábava a když jsme vymysleli výlet pod stan, Růžičku jsme chtěli sebou.

No a na vejšce jsem se ve druháku - čtvrťáku vrátil k oblíbenýmu plavání.

No … a už od mala jsme s rodičema jezdívali na hory. A chodili krátký vejlety … a když mi bylo 13 let, tak jsem s tátou odjel autobusem z Úpy do Špindlu, lanovkou jsme vyjeli na Pláně a došli do Úpy pěšky. Cca 12 km! Byl jsem na ně hrdej. A pak jsem se na horách na gymplu naučil na běžkách a v zimě jsme začali jezdit s rodičema na běžky …

Proč vlastně chodím dálkové pochody?

Je zvláštní, že jediný, co se dalo na školách za dálkový pochody označit, byly branný cvičení. Batoh na rameno, do něj předepsaná zátěž písku v igeliťáku (tenkrát byly igeliťáky kvalitní, ne jako ty dnešní pytliky na rohlíky) a výbava pro atomovej výbuch - pláštěnka, pytlíky na ruce a nohy, šátek přes pusu. S touto ochranou by člověk ozáření přežil kratší dobu, jak bez toho …

Jinak si kromě letních a zimních táborů na žádný pochody nepamatuju. Holt učitelky na branným dnu toho moc neušly a my jsme se radši flákali.

Takže fakt asi ta rodinná dovolená a výlety z ní …

Když pak člověk opustí "školní vrátka", nemá potřebu sportovat (nikdo už ho nenutí) a on nakyne …a slábne, takže má problém, když se mu nohy na nějakým nerovným povrchu z kopce podlomí a on pak má děravý koleno.

Když si to uvědomí, začne alespoň posilovat. Sado-maso posilovna … samej sadistickej přístroj, lidi tam naprázdno dřou, babochlapy (co se narodily původně jako ženský) se prohlíží v zrcadlech, jak jim všude narůstaj svaly, fuj "krasavice", po posilovně je cítit divnej pach potu, no prostě fuj na druhou. A za to ještě člověk platí … místo toho aby se proběh v blízkým parku nebo po cestách mimo město …

Ale já neběhám! Mě, když už, tak baví se projít, někam dojít … a tu pozvolna šedivějící hlavička si vzpomene, že kdysi chodívala při dovolených na pochodo-výlety a pak už v době, kdy se člověk hlásí k titulu OSVČ - samostatně činná osoba, začne hledat rezervy ve svým čase, aby víc nekynul za počítačem a nemusel si nenápadně odsunovat sedadlo v autě … a začne opatrně se toulat po okolí.

No, alespoň pořádně zjistí, co vidí z domova za hory, pozná je i z vrchu a začne ho to toulání bavit tak, že pak tomu věnuje skoro celej pátek, začne na svých pochodech trápit i rodičovskýho psa, do tý doby, než ho definitivně na cestě kolem Labe (navždy) ztratí. Pochody po okolí ho baví, ale je na to skoro vždycky sám (nakonec i bez čuby), protože podobnej blázen se hledá těžko …

Podobnej blázen se hledá těžko? Cestou ze sauny vroce 2010 si člověk vezme "Sedmičku" a tam se dočte, že se chystá pochod B7, přes sedm vrchů v Beskydech (ono jich je devět, ale to neva) Jenže musí být dvojice. A najdi ve svým okolí podobnýho blázna! No nenajdeš! Jenže má Facebook a tam o půl generace mladší kolega z Kolína se chlubí, že ten článek taky objevil a že to chce dát! Najdeš, kde nehledáš!

Faceboook dal facebook a my to šli zkusit. Jenomže … před tím jsem nás musel zaregistrovat … a ono došlo k úniku dat … Olaf normálně kontakty opsal … a pozval mě měsíc a půl před pochodem na nějaký Týnišťský šlápoty … takže jsem si udělal generálku na B7 … v noci, v lijáku, poprvé s čelovkou na čele (nezvyk), první noční vejlet, ke všemu přes Polsko … 60 km jsem ušel za 17,5 hodiny, mokrý rifle mi rozedřely kůži mezi nohama (dva roky jizvy), od mokrejch hůlek jsem měl mozoly na palcích … No, jasně, pochod, až na ty útrapy, se mi líbil a hlavně jsem věděl, co sebou na B7 (stejně nám jí zrušili, když jsme byli ve 2/3 cesty …)

Olafí pochody … spolu s bláznama, který sice ještě neznám (skoro všichni bydlí daleko), ale přesto kolektiv lidí, co je to toulání baví taky … sice jsou lepší, jak já (sakra to štve, když Vás ženská o půl generace mladší nebo i starší, předbíhá …) ale je tam cejtit ten "týmovej duch". A hlavně, nemusím se vymejšlet s trasou cesty, on to dělá někdo jinej! Jo … a na podzim ta banda, co mě trápila v Orlickejch horách na Týnišťskejch šlápotách, organizuje nějaký Loučení s turistickým rokem .. a u nás, v místech, kde jsem se dřív toulával sám, nebo s čubou.

No, nezačněte s nima blíž kamarádit ..,. a kromě pochodů blízko bydliště zkoušet furt i ty Týnišťský šlápoty … v deštích, brodíce se po pás noci v potoce (prej "brod"), šlapajíce za úděsných veder polskejma polma … podvrkejíce si nohu na blbě navezeným kačírku turistickou cestou z kopce do Říček … až pak po týden trvajícím pařáku jdete po klouzajícím, teplem čpícím, drobným, kamení do několika prudkejch polskejch kopců, aby jste si tu "jen" potvrdili fixem kontrolu a cestou dolů pak uklouzli a několikrát si rozbili koleno a natloukli si pr..l. A když pak takhle noční anabáze skončí a jste konečně v Čechách ("doma!") tak Vás ještě čekaj Broumovský skály, no, to ještě není tak hrozný, jenomže ono to je lezení po pískovcích, zvedání "nožiček" víc jak to jde, takže musíte lízt čtyřma bodama a tak si tam ty jizvy z Polska znova rozedřete … a protože je vedro, tak Vám dochází voda a na konec z vedra málem dostanete infarkt! Sportem ku zdraví? Tady už ne, tady už je hranice, kdy končí zdraví (hlavně zdravej rozum) a začíná hazard se zdravím … no tak to i takhle napíšete do reportáže … zbytečně.

V tý době už máte za sebou nádhernou první Krakonošovu stovku. A po nebezpečných Týnišťskejch šlápotách si spravíte chuť na mnoha dalších pochodech.

Orlický hory jsou hezký. Ale Týnišťský šlápoty mají svý negativa … pochod je na přelomu července a srpna, kdy je buď vedro, nebo prší, občas i bouří … "normální" počasí tu nepamatuju. Do toho náročnýho počasí ještě Olaf dělá ty pochody těžký. Obyčejnej člověk přeleze jeden až dva kopce a má toho plný brejle. My musíme nasbírat převýšení minimálně 3 km … no … ono to jde, ale v tom případě nesmí být člověk v časovým stresu, že mu za 11 hodin jede poslední spoj, že jinak bude někde blbnout další noc v lese (a že halucinace z nevyspání stojí za to!). A v pondělí musí být práce schopnej.

Týnišťský šlápoty 2014 byly náročný kvůli vedru. Letošní, byly zopakování toho náročnýho z 2013 a do toho ještě přidaný další extrémy. Pochod se šel dál do Polska, přidano víc polskejch kopců, pro čipovou kontrolu a hlavně slibovaný výborný občerstvení musí člověk z hřebene slízt cca 2 km z prudkýho kopce do údolí, aby tam zjistil, že "výborná" gulášovka se nekoná, že dostane květákovou … naštěstí ještě byla česnečka. A navíc je člověk cca 3 h za limitem z roku 2013, takže nestíhá poslední spoj! Vedro, prudkej déšť, další skály, bouřka, naštěstí nohy fungují a spánková krize na základě nějaký posilující dávky (to mi zbylo po K100) překonána … v cíli v čas. Uštvanej, nohy bolely ještě ve čtvrtek.

Proč vlastně chodím dálkový pochody?

- abych netloustnul (naopak hubnu)

- aby mě to na dovolený nenutilo dělat dálkový pochody a dovolenou si užil

- pro kolektiv (člověk se na ty blázny těší)

- pro radost z pohybu, z panoramat

- aby mi nechyběly vejlety do přírody (lezení do "obyváků" hradů v papučích a poslouchání zasvěcenýho výkladu mě moc nebaví, mě se líbí ta zteč hradu).

- pro vyčištění mozku od práce (ve chvíli, kdy člověk v noci něco překonává, nebo když se rozhlídne po pěkným panoramatu, pracovní problémy ho netrápí …)

- entuziasmem z pochodu člověk žije ještě v úterý …

Mám za sebou 8 stokilometrových pochodů. Začal jsem se toulat cca 20 km, pak jsem zjistil, že nemám problém ujít 50 -60 km, pak že mě baví noční puťáky (teda pokud po druhý probdělý noci nemám těžký halucinace)

Chtěl jsem:

- přejít napříč Jizerky a Krkonoše. V 24.-28. září 2000 jsem z Jablonce nad Nisou, přes Harrachov, Špindlerův Mlýn a Pec pod Sněžkou do Svobody nad Úpou s 25 kg batohem v pracovních bagančatech, během čtyř dnů došel. Dnešní K100 je ale pro mě radostnější ...

- dojít pěšky z Prahy do Roudnice. Povedlo se hned 2x, v roce 2010. Při druhý, noční, cestě jsem se zastavil v Jeviněvsi a, aniž bych to tušil, tak jsem tam tenkrát viděl naposled svýho strejdu…

- dát Beskydskou sedmičku. Dal, na třetí pokus, 2012

- dojít z Prahy do Prčic. Ušel už 3x. Poprvý 2013

- dojít z Ústí nad Labem do Roudnice nad Labem. Ještě ne … ono je to lehký, jenže mezi Lovosicema a Roudnicí jaksi nikdo ještě nevyznačil turistický trasy a po silnici to sice ujdu, ale radost z toho mít nebudu. Bylo by prima to turisticky propojit. Pak by vznikla celá trasa Praha - Ústí nad Labem.

- ujít 100 km pochod. První byla K 100, 2013. Od tý doby jsem ušel dalších 7 stovek

- projít celej tok Ohře. To jsem ještě nešel.

- ujít stovku pod 22 hodin. Neběhám? Od Marty Ernstový a Jirky Hofmana jsem se to naučil … zatím jen z kopce, takže K100 2014 mám těsně pod 22 hodin. K100 2015 byla náročnější.

- ujít 100 mil … nó … láká to, uvidíme …

- dojít z Roudnice do Krkonoš. Až na Sněžku. Třeba někdy …

- vylýzt pěšky na nejvyšší vrchol Československa. Nejlíp z Popradu. V Tatrách jsem byl jen na školním výletě v roce 1984. Furt jsme jezdili "električkou". Žádnej pořádnej vejlet po vrškách … cejtím to jako rest … a na vrchol Tater bych fakt pěšky chtěl dojít.

- přejít napříč Československo. Petr Ozogan loni šel 21 dní od Aše po severní hranici ke Slovensko-Ukrajinskejm hranicím. To musela bejt krásná cesta! Ale 21 dní? Nehrotil bych to, ne v parným létě, někdy za normálního počasí, cca 40 dní … to je tak hezkej sen…! Navíc bych si asi splnil předchozí bod.

-

Na výše nesplněný přání je třeba mít dlouhou dovolenou. Už 15 let jsem ve vleku zvaném OSVČ … na vše málo času …

Ve výše uvedených snech jaksi Týnišťský šlápoty chyběj … nejsou tam. Proč? Extrémně náročný. Fascinuje mě, že se u Beskydský sedmičky uvádí, že to je extrémně náročný pochod. No, dávačka to není, my to ušli až na třetí pokus a to jsem ještě musel "vyměnit partnera". Nohy pokaždý bolely, pocit, že jsem to na třetí pokus dal, byl nádhernej. Přesto tvrdím, že B7 je lehčí jak TŠ, minimálně jak TŠ 2013 a 2015.

Cestou jsem viděl kolegy, stovkaře, co se s nima na kontrolách běžně potkávám (I.H., M.E., J.H.), s prominutím, ve zničeným stavu. V hospodě Amerika to vzdal 64-letý pan Jiří Pohořský. To je ten, jehož rolnička na batohu mě v roce 2013 v noci tak rozčilovala. Ten, kterej loni dal celou stovku TŠ. Poslední, ale dal … letos ani diplom z tohohle extrémáku nemá … Do cíle stovky došla jen 1/3 pochodníků, co tam dojít chtěli. Spousta jich končila v Machově. Nejmladší "oběť", 17-letý D.H., do tý doby absolvent 8 stovek (na rozdíl ode mě vše za půl roku), kterej to běhá za 2/3 času oproti mě, v Machově odpadnul. Ostaně jako spousta dalších.

Třetina! No, lze mít z takovýho pochodu radost? Olaf jí má! Tenhle pochod byl po dlouhý době pochod, po jehož absolutoriu ta přirozená radost z toho, že jsem došel, nepřišla. Sportem ku zdraví ? … Tady m..m… ne.

Schválně jsem si dával na čas s napsáním reportáže. Pokud by to byla reportáž, stejně bych opisoval reportáž z roku 2013 a ještě dopisoval žalozpěv na Bukowiec, Javoří hory, Křinice, … dívám se na to s dvoutýdenním odstupem.

Jít Týnišťský šlápoty po sedmý? Sedmička je šťastný číslo … na rozhodnutí mám ještě minimálně půl roku. Zatím mám smíšený, divný, pocity. Olaf naznačuje, že udělá 2016 podobný, ještě extrémnější … děkuju, fakt nechci…! No, ale … je to pochod v půli léta, před tím chodím v půli června K100, časově je to ideální, navíc se vždycky těším na ty blázny … naproti tomu, jsou místa, kde jsem už dlouho nešel a díky TŠ to odkládal (Šumava, Český les, Vrchovina) a mám to tam možná blíž, jak na start TŠ.

Na druhou stranu… ten kolektiv by mi chyběl. Proč jsem já měl 2013 a 2015 potíže? Časovej stres. 75 km Praha - Prčice jdu cca 14 hodin. 62 olafokilometrů kolem 18 hodin. Honím čas, honím autobusy. Když se mi tohle stane v Českým Středohoří, že mi něco ujede, nejásám, ale jsem "doma", nějak se dostanu zpět ráno, ale co opuštěnej v dalekejch Orlickejch horách? Protože píšu s odstupem času a na rozmyšlenou jsem měl čas, napadla mě už několikrát kacířská myšlenka. "Pokud nezáleží na čase, je na Týnišťskejch šlápotách snažší ujít stodvacítku, jak jen noční extrémní sedmdesátku."

Jakpak jsem k tomu došel? Inspiruje mě příklad skutečné hvězdy loňské Pražské stovky, paní J.J. Ta nevyhrála v pořadí. Ta vyhrála ve výdrži. Kolegové, o kterých píši výše, na P100 spolu s paní J.J. vyrazili v pátek v noci. Do cíle náročnýho pochodu dorazili v neděli, kolem 18. hodiny (a pak, že výsledky nikdo nesleduje, co?). Dá se předpokládat, že bych tou dobou dorazil i já. Maximálně o dvě hodiny pozdějc. Šel bych dvě noci beze spánku. Nedělní rána, než vyjde slunce, mívám po dvou probdělejch nocích dost zajímavý halucinace a spánkovej dluh. Navíc se mi nějak pletou časový termíny dneska, včera, předevčírem. Pro mě po 36 hodinách pochodu v neděli ráno je páteční večer jaksi pořád "dneska" … No a paní J.J. do cíle P100 došla v úterý ráno. Úžasný! Po mejch nedělních halucinacích si to nedokážu představit. A Olaf jí šel naproti a pak do cíle …

Když jsem šel svojí třetí stovku, Jarním Šluknovskem 2014, v půli jsem už neměl co pít. Na kontrole v německých skalách, jsem Petrovi Malýmu řek, že uvažuju o vzdání toho pochodu. Jenže jsem se na tý kontrole posilnil, hlavně napil, Petr řek, že jako stovkař už bych to vzdávat neměl a když do cíle dorazím v neděli k večeru, je to v pohodě. Tak jsem šel dál. Skutečnost byla taková, že na dvou "živých" kontolách, ve Světlý a v Krásný Lípě, už nikdo nebyl. Čert vem odčipování, mě mrzelo, že jsem nedostal potřebný občerstvení. To jsem fakt potřeboval a na Olafopochodech je občerstvení prakticky vždycky udělaný dobře (pití - cola, nebo pivo, jídlo - obložený chleby, mysli tyčinky, tatranky, ovoce - melouny, banány, jabka … to fakt pomůže, dodá sílu…). A mě to fakt chybělo. Dorazil jsem v neděli před polednem. Olaf v cíli spal na stole.

Představa, že po vzoru paní J.J. jdu celou týnišťskou stodvacítku, že na mě někdo čeká v cíli, než v pondělí odpoledne dorazím, dokonce mi jde naproti … láká. A taky bych konečně dal celou TŠ. Ale vadí mi ta představa halucinací a absence nejen občerstvovací kontroly, ale i chybějící morální, psychický, podpory … teda pokud by to se mnou stejně "rychle" nešli další kolegové … No ... takhle by to přeci mohli dojít všichni ... 100 % úspěšnost by Olafa potěšila? I když jaksi trochu po plánovaným limitu konce extrémního pochodu? Snad by pak i přehodnotil svůj názor na extrémy ...

Tak nevím … mám se na noční Týnišťský šlápoty po letošních a předloňskejch zkušenostech už vykašlat a na půlku léta si hledat jinej, míň náročnej, zajímavej, pochod, kam nebudu cestou 4x přestupovat, nebo po vzoru paní J.J. mám jít tempem kolem 1,5 km za hodinu a do cíle dorazit nevyspalej, hladovej, zmatenej, třeba až v pondělí odpoledne? Hm?

(Foto polského kamení je od Branislava Gerega, Broumovský pískovce od Olafa Čiháka (zbytek ode mně))