Je sobota 16. května 2015. Po šestý jsem na startu legendárního pochodu Praha - Prčice, po čtvrtý z Prahy do Prčic.
Pro
opakované starty už hladce zvládám problémy s příjezdem na start
(vstávat v půl čtvrtý a dojet do Holešovic autem a pak metrem).
Letos jsem byl v Hájích znova ihned odbavenej a tak v 5:35 opouštím vestibul stanice metra a prchám do Prčic.
Vše
se opakuje stejně na začátku jako v minulých ročnících, jen v Újezdě se
jde jinudy. Nepodchází se dálnice kolem potoka, ale přechází, Průhonice
obcházíme. No, nic proti obejít Průhonice, asi kdybych byl zazobaným
obyvatelem téhle milionářské čtvrti (hezká představa), nebyl bych
nadšenej, když by mi v sobotu od 5 ráno před barákem dusali blázni
jdoucí do Prčic. Co je ale výrazným zhoršením oproti minulým ročníkům,
letos se obcházely i průhonický parky. Takže si myslím, že je nejvyšší
čas obnovit ministerstvo mládeže a tělovýchovy, jež pamatuji z dob
socialismu. Tohle ministerstvo by mělo bojovat nejen za to, aby lidi
netloustli u počítačů a za volanty předraženejch aut (jsou-li to ještě
auta, vždyť i to už často jsou počítače na 4 kolách), ale taky by mělo
pomáhat v boji proti ekošílencům, co zakazujou výstupy na Sněžku, co pro
pochod Praha - Prčice nedovolí prostupy přes Průhonický park!
Takže
jsme letos místo cesty Průhonickým parkem, anabází nad zablácenou
cestou, s pohledy do krásného panoramatu parku, šli po tvrdý zámkový
dlažbě a "obdivovali" šílené panoráma jižní Prahy, oblíbený to obrázek
řidičů D1. Jsem rád, že jsem pamětníkem pochodů přes parky, že to mám i
vyfoceno v předchozích reportážích. Považuju za ostudu, že ke zhoršení
došlo zrovna o jubilejní ročník legendárního pochodu.
Za
parkem cesta opět stejná, jako v minulých ročnících. Díky
Olafo-pochodům jsem už zvyklej jít trochu rychlejc, takže v úzkých
místech mě husí chůze za Osnicí (v zástupech za sebou jak husy) docela i
zdržuje.
Na Facebooku jsem si dělal legraci z
Honzy Suchomela, že jsem byl v cíli loni dřív jak on, tak mě běžící
Honzík předbíhá už mezi Radějovicemi a Čeněticemi, přesně v místě, kde
zrovna odpočívá Jirka Hofman s manželkou.
Předchozí
ročníky bylo docela vlhko, letos svítí sluníčko a začíná být teplo.
Tvrdím, že tohle počasí je výborný pro výlet rodin do přírody. Na
dálkový pochody moc dobrý není, člověk se intenzivnějc potí, víc mu
ubývá sil. Takže na první oficiální kontrole, v Týnci nad Sázavou, jsem
si po vystátí dlouhý, pomalý, fronty na pivo (evidentně číšnice z hotelu
u IC nejsou zvyklé na takový odběr piv), koupil a vypil hned piva dvě.
Pomohly.
Minulé ročníky jsem si v Týnci začal
roztahovat hůlky. Letos ještě ne, řek jsem si, že to zkusím bez nich,
kam až to půjde. Přeci jen Praha - Prčice, nejsou Olafovy extrémy i když
trasa není rovinná, je dost vlnitá, až k Prosečnický Lhotě jsou
převýšeníčka malý …
Na kontrole v Týnci
potkávám konkurenta Emila Brože, jdoucího stejnou trasu. Od Emila bych
tohle nečekal! Klobouk dolů (je to přeci jen "pražkej ředitel")… Fakt
dobrý!
V Chrášťanech, za šílenou, otevřenou,
asfaltkou (letos jsem se na ní fakt nezdržoval) opět pivo a vzhůru do
Černíkovic. Tady mě potěšilo, na rozdíl od předchozího ročníku,
znovuotevření domácího občerstvení před stodolou. Bramboráček bodnul …
dokonce kus za potokem, měli letos konkurenci.
Cesta
postupuje dál … Za výšlapem do polního kopce, Budákova kopce, v
Dubovce, předbíhám cca 75-80 letýho staříka, bílý vlasy, bílý kraťasy,
hnědá socialistická větrovka. To nemůže být pochodník. To bude místní
domorodec, co si odskočil do Neveklova …
V
Neveklově po další kontrole jdu do nejbližší hospody na jídlo. Letos je
stejně jako loni přecpaná. Loni měli skvělý těstoviny, letos nic
těstovinovýho nemají, tak si dávám gulášovou polívku a českou klasiku,
guláš s knedlíkem (donesly jich 5, místo se 6).
Loni
za Neveklovem byla cesta přehrazená lavičkou a kluci ze zahrady lidem
skoro nutili pivo. Letos po těch klukách ani památky … velká škoda!
Cestou
do Strážovic předbíhám opět přízrak! Ten děda od Dubovky šlape dál …
von je fakt na pochodu, fakt jen oblečenej, jak jsem popsal, nic víc,
ani občerstvení … fakt přízrak!
U Strážovic mě začínají tlačit body … v těch botech jsem ušel už spoustu stovek km, a nic. Asi tím vedrem …
V
lese, cestou do Suchdola, se navzájem předbíháme. Fascinuje mě hlavně
cca 55-ník se zeleným batohem, na něm má zavěšenej svazek botiček.
Odhaduju jich cca 15 ks …
Těším se do Suchdola.
Tam vždycky z garáže slečna prodávala picí občerstvení. Letos nic. Že
by se vdala? Teda doufám, že se nejedná o zásah vyšší moci, tzn.
nějakýho úředního blba, kterej to, stejně jako kluky za Neveklovem,
zakázal … po hygienický stránce nic z toho nebylo nic moc, ale nás,
znavený pochodníky, to potěšilo. Doufám, že bude vysunutý občerstvení v
Prosenický Lhotě! Doufám zbytečně, až do Kosový Hory jdu se suchem v
puse! Jestliže chválím občerstvení v Černíkovicích, tak tady, od
Neveklova po Kosovou Horu, fakt je to na dost ostrou kritiku!
Nejhorší
byla evidentně stoupací asfaltka z Prosenický Lhoty do Luhů. Je mi líto
malýho, postaršího, pejska, kterej na tý asfaltce dost pajdá, poskakuje
… copak to ten jeho majitel nevidí? Psi na pochody sice patří, spoustu
psů to těší. To není případ tohohle křížence. Kdyby ho ten blb vzal
alespoň na chvíli na ruce … doufám, že ten pes to vydržel … a dneska
žije!
V Luhách mě přepadá šílená bolest v botě. Asi mi praská puchejř. Musím už roztáhnout hůlky …
V
Kosový Hoře mě napadají obvyklý vzdávací myšlenky. Naštěstí jsem si v
hospodě odpočinul, na WC dolil vodu do PETky, koupil předraženou
malinovku (malinovka 30 Kč, pivo 25 Kč …), tak jsem si odpočinul a
chmury zahnal…
Dál zase cesta probíhá obdobně …
na pajdajících pochodníkách je vidět únava. V Mezně, po kontrole,
občerstvení (místo malinovky Cola) a pak už cesta do Prčic.
Letos je závěrečná cesta sušší jak jindy. I tak se částečně blátem jde … cesta do cíle je už nekonečná. Spoustu lidí předbíhám.
Už
vcházím na prčický náměstí. Strašně se mi chce vykřiknout "Lidi, já
jsem už tadý …!" a do očí se derou slzy. Teda takhle dojmout sám sebe …
no, před dvěma lety, kdy se mi poprvý povedlo dát celou trasu, budiž …
ale letos?
Převzít
botičku, zvědavost, jakou bude mít letos barvu, je ukojena. Zlatou!
Teda zlatou medajli ještě žádnou nemám, natož botičku … a na druhý
straně náměstí ještě dostávám, místo obvyklýho knoflíku, botičku ještě
keranickou se zlatým potiskem k výročí pochodu ( = odměna pro nás,
šílence, co jsme to šli z Prahy).
Další
šílenost je doprava až do Prahy. Na autobus je třeba vystát děsnou
frontu. Ještě, že dav baví svými kecy kecal přede mnou. Nejen jeho
rodinku, manželku, strejdu a všemu se smějícího syna to ale baví a tak
"úniková" fronta ubíhá snáz…
Pak autobusem do
Heřmaniček. Vůbec nezávidím ajzeboňákům organizaci. Zorganizovat stovku
opilců, aby nespadli pod vlak, nebo nestáli v kolejích, na který za pár
sekund přijede rychík, dá fušku … navíc spousta lidí má hokej v tom,
kterým směrem je tu Praha a kterým je Tábor. Oba rychlíky přijíždí téměř
současně, s minutovým rozdílem. Náš, pražskej, má odjet ve 20:33 hod.
Odjíždí asi s patnáctiminutovým zpožděním … A evidentně se nezvládnul
výběr vagonů. Místo prostorných vagonů jedeme ve vagonech mezinárodního
rychlíku, kde i kupé 2. třídy jsou jen po 6 sedadlech. Spousta nás tak
leží v uličce. Ještě, že jede i nahlas skřehotající počínající puberťák,
díky jeho přirozenýmu křičení se mi naštěstí nedaří usnout. No ono by
se mi to nedařilo ani tak. Nohy šíleně bolí… nemůžu je ohnout, snažím se
je mít natažený. Lidi si fotí v uličkách ležící zombie …
Už
jsme na hlaváku. Dojít volně na Masaryčku a odtud do Holešovic, kde mám
auto. V elefantovi jsou evidentně zmatený pochodníci ze Štětí se dvěma
cca 10-letými kluky, těm se nelíbí, že vlak končí v Kralupech, dál budou
muset do neděle (půl hodiny po půlnoci) čekat na rychlík. Alespoň si s
nima pokecám, líbí se jim má keramická botička.
Z
Holešovic pak autem do Roudnice. Doma koupel, pozdní večeře a spát.
Ráno se probouzím rozlámanej jak po bouračce. Jak je to možný, po
stovkách tak přelámanej nejsem …
Žádné komentáře:
Okomentovat